Jeho práce ke druhé atestaci se týkala přímo péče o nedonošené. V jižních Čechách je zatím sám, kdo ošetřuje děti ohrožené slepotou kvůli předčasnému narození. „A to se mi nelíbí. Chci, aby se léčbě věnovalo víc lékařů z důvodu zastupitelnosti,“ říká primář očního oddělení budějovické nemocnice Jan Sattran.
A proč to někoho z kolegů nenaučíte?
To by nesměla fungovat migrace oftalmologů z nemocnice do privátní sféry, navíc touto léčbou by se měl zabývat lékař zběhlý v práci na zadním segmentu oka. Těch je pomálu a několik takových specialistů naše oddělení opustilo.
Vy jste se toho nebál?
Já jsem měl velké štěstí, že jsem prošel trochu jinou trasou. Začínal jsem v srpnu 1982 na očním oddělení v českobudějovické nemocnici u primáře Aloise Timra. Dodnes si ho velmi vážím, protože to byl člověk, který nás při operacích vyučoval formou komentáře, co teď dělá a proč to dělá. A já dodneška slyším jeho slova: „Netahejte za bulbus, nedeformujte bulbus, nepřetahujte steh, ať nevzniknou nějaké dioptrické poruchy.“ Když zjistil, že to chci dělat vážně, ochotně se mi věnoval.
Jak to vypadalo?
Běžnou práci dělal přes den a speciální vyšetřovací metody přišly na řadu vždycky až odpoledne a často do devíti deseti do večera. Tak vypadalo prvních pět let mé práce na očním oddělení. Pak jsem se začal z pověření pana primáře věnovat pacientům s cukrovkou, kteří trpí diabetickými změnami na oku, protože do republiky přišly první lasery. A pro mě bylo vyznamenáním, že mi natolik věřil, že mi tuto oblast péče o komplikace svěřil.
Ale v dobách vašich lékařských začátků nebyly operace sítnice tak rozšířené jako po zavedení mikrochirurgie.
Mikrochirurgie předního segmentu oka existovala mnohem dříve. Později se rozšířila i do oblasti sklivce a sítnice. V době mého nástupu na oční oddělení se zadní segment oka neoperoval. Operovaly se sice odchlípené sítnice, avšak zevní cestou, kdy se k sítnici stěna oka přitlačovala. Dneska to děláme zevnitř, rozepínáme sítnici. Tehdy to byly opravdu náročné časy, protože ty operace trvaly i čtyři hodiny vsedě na tvrdé židli, kdy člověk nemohl ani vstát, jak ho všechno bolelo.
Jak to víte? Vždyť jste byl teprve začátečník.
Ale už jsem u těchto operací asistoval. A právě díky tomu jsem se pak dostal i k vyšetřování sítnice, hlavně diabetiků a dětí. Když jsem začínal vyšetřovat nedonošené děti, jejichž zrak je ohrožený především nedokončeným vývojem sítnicových cév a kolísáním koncentrace kyslíku během umělé plicní ventilace, byly to děti, které vážily alespoň kilogram. Dneska jsou to v extrému i půlkilové děti, a tím se stupňuje náročnost té péče.
Jan Sattran (63 let) Rodák z Českých Budějovic, vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Po promoci nastoupil v roce 1982 na oční oddělení v českobudějovické nemocnici. Od roku 2000 je jeho primářem. Věnuje se onemocnění oční sítnice vlivem cukrovky a vyučuje další generaci lékařů. Prosadil na oddělení vznik jediného vitreoretinálního centra v kraji, které řeší problematiku sítnicových chorob, především odchlípení sítnice, oční postižení cukrovkou a úrazy. Jan Sattran je ženatý, má dva dospělé syny a osm vnuků. Mezi jeho záliby patří rybaření, sportovní střelba, práce na zahradě a opravy techniky v dílně i garáži. |
Co taková péče obnáší?
Hlavní péče o extrémně nedonošené děti spočívá ve sledování vývoje, ne v ošetřování jejich nezralé sítnice. Ta dlouho vydrží i bez cévní výživy. Ale jakmile dojde v oku ke krvácení, nebo sítnice najednou změní svoji barvu do určitých tónů, které nám říkají jasně, že odumírá, musíme zasáhnout. To je ale to poslední, nejdůležitější je pravidelné sledování těchto nedonošených dětí. Máme jich na starosti mnoho, protože je sledujeme ještě dlouho potom, co už jsou propuštěné z neonatologie domů.
Máte je pak komu svěřit?
To je těžká otázka. Kromě privátní doktorky Věry Kostohryzové, která se specializuje na péči o děti s tupozrakostí a šilháním, je jediná lékařka v okrese, není žádný dětský oční lékař. Lékařka Kostohryzová je špičkovou odbornicí s nejlepšími výsledky, ale nemůže vyšetřit všechny děti a myslím si, že musí být vnitřně zoufalá z nedostupnosti té péče. Přitom dětský věk ve zdravotnictví je u nás do 19 let. To je dramatická informace, která by lidmi měla pohnout.
Nejčastějšími chirurgickými zákroky v oční medicíně zůstávají operace šedého zákalu. Jak se dělaly původně?
Operace šedého zákalu se výrazně lišily od současného přístupu. V začátcích mé praxe šla čočka odstranit z oka pouze tím, že z velikého řezu rozhraním rohovky a bělimy se namrazila na tenoulinkou kanylu, z oka se odstranila a oko se zašilo. Pacient zůstal bez čočky a nosil ji v brýlích. I bývalý československý prezident Gustáv Husák měl operované obě oči pro šedý zákal a myslím, že si leckdo všiml, že četl jen velké texty a hodně přehazoval stránky, aby svůj proslov dokončil.
A jak se časem proměnily?
Přišlo radikální řešení tím, že se čočka přestala odstraňovat jako celá, ale v oku se nechávalo její pouzdro a do něj vkládaly čočky umělé. To v zásadě platí dodneška. První čočky byly tvrdé, vysoustružené z materiálu podobného plexisklu, a implantovaly se řezem asi šest milimetrů, protože to byl průměr jejich optiky. Dnes implantujeme čočky šetrným dvoumilimetrovým řezem, protože jsou to čočky ohebné, srolované v implantačním zařízení, které vsuneme do toho úzkého řezu a v oku se čočka rozvine.
Kdo je nejčastější pacient, jemuž odstraňujete šedý zákal?
Jsou to pacienti od 55 do 60 let a starší, přičemž výjimkou u nás nejsou devadesátiletí a starší senioři. Pokud chceme operovat čočku u pacienta mladšího 40 let, musíme o to požádat pojišťovnu. Z toho odvozuji, že pojišťovna nepovažuje za běžné operovat pacienta s čočkou ve věku mladším. Ale jsou úrazy, kde je čočka pryč hned, nebo odchlípení sítnice, kam bez předešlého odstranění čočky nemůžeme. Jsou to neodkladné operace, a tudíž si nestačíme vyžádat písemně povolení od pojišťoven. Žádáme je pak zpětně, problémy s tím naštěstí nemáme.
Na operace sítnice jste museli dříve posílat pacienty do Prahy, než se vám podařilo prosadit v nemocnici vlastní centrum.
Je to vitreoretinální centrum, ve kterém řešíme problematiku sítnicových chorob. Jsou to operace na zadním segmentu oka, to znamená za čočkou vzadu až po sítnici. Je to titěrná, ale zajímavá práce, každá operace je jiná. Největší množství takto operovaných pacientů jsou lidé s odchlípenou sítnicí, pak následují různá onemocnění sítnice včetně očních postižení cukrovkou a úrazy.
Zabýváte se i plastickými operacemi?
Děláme jen to, co přísluší oftalmologii, to znamená operace převisu kůže horního víčka. A ve spolupráci s plastickými chirurgy operujeme narůstající počet nádorů okrajů víčka. Jsou to převážně bazaliomy, ale v některých místech jsou velmi nebezpečné. Pokud člověk v okolí víček, hlavně pak vnitřního koutku pozoruje nějaké změny, třeba stále se tvořící stroupky nebo občasné krvácení z jednoho místa, které se za chviličku zastaví, vždycky je dobré, aby jej viděl buď kožní, nebo oční lékař. Při pozdějším přístupu k léčbě už může být pozdě.
Proč jste si zvolil oční medicínu?
Vždycky jsem chtěl dělat chirurgii, ale když jsem nastupoval do nemocnice, přijali tam jiného lékaře. A pak jsem dostal jako nabídku další tři obory – biochemii, gynekologii a porodnictví a oftalmologii. A ta to vyhrála. Díky trpělivosti a shovívavosti pana primáře Timra, který mě školil, bych neměnil.
O privátní praxi jste neuvažoval?
Nikdy, protože technologie dostupné u prosperujícího zaměstnavatele si člověk nemůže pořídit. Ceny přístrojů jsou takové, že to nepřipadá v úvahu. Nechtěl bych dělat jenom základní medicínu, to znamená podívat se do očí s obavou při rozšíření zornice – ta může vést i k záchvatovitému zvýšení nitroočního tlaku – a zjištěná postižení odeslat k řešení do zdravotnických ústavů. Tady můžeme vyšetřit oči komplexně a navíc se v kolektivu poradit. I na očním oddělení jsou lékaři specialisté, kteří se zabývají oddíly stále se rozvíjejícího oboru. Někdy je to však také stresující.
Kdy?
Deprimující je každý pacient, jemuž nemůžeme pro pokročilé onemocnění pomoci, o nádorech nemluvě. Téměř žádná oční choroba si navíc nevybírá věk a životní situaci svého nositele. V těchto souvislostech cítím naši psychickou zátěž.
