Na začátku byla oblíbená věta, která se často používá při vzrušených debatách a často u něčeho ostřejšího k pití. „Tak si to pojď zkusit sám, když jsi tak chytrej,“ slyšel před 18 lety na jedné akci se sponzory Jan Diviš. O pár měsíců později odpověděl, že ano, a tak se z něj stal prezident.
A tady také začíná dlouhá životní etapa Jana Diviše jako šéfa českobudějovického volejbalového klubu. „Mohl jsem si za to tak trošičku sám, protože jsem měl připomínky k práci tehdejších vedoucích pana Čermáka a Čudy s tím, že bych to dělal trochu jinak,“ usmívá se.
V onom roce 2007 však Diviš nešel do neznáma. Od 14 let aktivně volejbal hrával. V 17 letech už působil ve druhé nejvyšší soutěži v Jitexu Písek a patřil k nadějím jihočeského volejbalu. Na této úrovni pokračoval i v budějovických týmech VŠZ a později TJ Meteor. Volejbal hrála závodně i jeho maminka či strýc.
Pro malého kluka z Písku, který jako tehdy ostatní kluci po škole hodil tašku do kouta a utíkal ven, byl pohyb nedílnou součástí. „U nás byly dva výrazné sporty – hokej a volejbal,“ vzpomíná. Sám později chodil do sportovní hokejové třídy. Divišova priorita byl tehdy lední hokej.
„Potom jsem se při zápase na Kladně zranil, měl jsem třikrát za sebou zlomenou klíční kost. Takže ve čtrnácti pro mě hokej skončil. Vyhrál volejbal, po kterém jsem už pokukoval dříve. Ale pořádně jsem ho začal hrát celkem pozdě,“ přibližuje.
Sport nejen Divišovi, ale celé jeho generaci i přes totalitní režim pootevřel dveře do světa. I to ho motivovalo být dobrý sportovec. „Já jsem se vlastně díky volejbalu, prvně ještě s Pískem, podíval do Egypta. Na tu dobu to byl pro nás neskutečný zážitek. Když už jsem hrával v Budějovicích, tak jsme jezdili ven často,“ zmiňuje.
Mohl z něj být učitel
Původně měl hrát za Vysoké školy Praha, ale z politických důvodů nakonec v hlavním městě nestudoval. Všechno zpovzdálí sledoval Miroslav Čadil, který Divišovi nabídl studium na zemědělské fakultě v Budějovicích a také místo ve volejbalovém týmu. Ten tehdy hrál druhou nejvyšší soutěž.
„Říkal jsem si, co já tam budu dělat? Vždyť nejsem žádný zemědělec, vůbec by mě to v životě nenapadlo. Čáďa (přezdívka Miroslava Čadila) mi na to řekl: To se neboj, tady máme ekonomickou větev, tady se otevírá provozní ekonomie. To byl docela skok z tělocviku, co jsem měl studovat v Praze,“ směje se.
Je zajímavé, jak vás osud dokáže nasměrovat zcela jiným směrem, než si plánujete. Jan Diviš by třeba dnes mohl být učitel či ředitelem nějakého pražského gymnázia. Ale není. Je to úspěšný podnikatel a byl to dlouholetý hybatel volejbalového dění nejen na jihu Čech.
Jan Diviš (69 let)Písecký rodák po základní škole a tamním gymnáziu odešel v roce 1974 studovat provozní ekonomii na vysokou školu do Českých Budějovic. V mládí hrál volejbal za druholigový Jitex Písek, pak za budějovické týmy VŠZ a TJ Meteor. Po vojně začátkem 80. let nastoupil do Energovodu jako vedoucí plánovacího oddělení. Po převratu státní podnik v roce 1992 zprivatizoval a dodnes je předsedou dozorčí rady společnosti EGE Holding. V roce 2007 se stal prezidentem volejbalového klubu Jihostroj, kde působil do letošního jara. Podnikal také v dnešním pivovaru Samson a stojí za ním řada privátních developerských projektů. S ženou Milenou mají dvě dcery a čtyři vnoučata. Jeho zálibami jsou příroda, volejbal, rekreační golf, lov a farmaření v Jihoafrické republice. |
„Je to fakt, takže vlastně já jsem nepřímo vděčný Mírovi Čadilovi, svému kamarádovi a dlouholetému trenérovi, že jsem natrvalo zakotvil v Budějovicích. Protože přes všemožné vazby a vztahy jsem se nakonec dostal do světa byznysu a tam, kde jsem teď.“
Tehdy, když hrával s takovými volejbalovými jmény, jako byl Galis, Nestával, Drchal či Pitner, by si sotva pomyslel, že se jednou stane prezidentem klubu, který vzešel z bývalé českobudějovické TJ Škoda. Když ale na nabídku v roce 2007 kývl, také si říkal, že tím chce splatit jakýsi dluh. „Chtěl jsem to tomu sportu vrátit,“ uznává Diviš.
Za jeho osmnáctiletého působení u Jihostroje získal klub osm extraligových titulů, čtyřikrát vyhrál Český pohár a také se podíval mezi evropskou smetánku – do Ligy mistrů. Jan Diviš se zasloužil o to, že českobudějovický celek patří mezi to nejlepší, co český volejbal má. A že byl v mnoha ohledech moderním a průkopnickým českým klubem.
Jihočeši dokonce v Itálii porazili velkoklub Cuneo 3:0. „Když jsem byl v té době v Kazachstánu, přišla mi od manažera Scheichla esemeska, kde stálo: Cuneo – Jihostroj 0:3. Já ho chtěl v první chvíli snad vyhodit, protože jsem se zlobil, že ten výsledek neumí napsat správně,“ směje se Diviš tomu, že opravdu málokdo čekal takový senzační počin.
Sport ho připravil na podnikání
Už v 90. letech po změně režimu se Diviš dal na podnikání. S dalšími třemi společníky, se kterými v té době pracoval v tehdejším podniku Energovod, v roce 1992 státní podnik zprivatizoval a postupně vybudoval strojírenskou společnost EGE Holding a. s. Ta dnes zaměstnává zhruba 600 lidí a má roční obrat přes 2,5 miliardy korun.
„Dost zkušeností v podnikání jsem čerpal i ze sportu, protože vás dobře mentálně připraví i naučí překonávat těžké chvíle. Sport člověka učí dodržovat pravidla hry, disciplínu a hlavně pokoru. Nebojím se dávat šanci na různých pozicích včetně manažerských, bývalým sportovcům, právě naopak. A nejsou to jenom bývalí volejbalisté, ale sporťáci obecně,“ připomíná jednu ze svých filozofií.
A přidává vzápětí další. Každý manažer by si měl občas uvědomit, že jeho firma je úspěšná především díky zaměstnancům. Nikdy to není jen o jednom člověku.
Jihostroj jde do sezony se zlatými plány, chystá změnu prezidenta |
„V EGE jsme vyčlenili část ze zisku, kterou dáváme na sport, kulturu a zdravotnictví. Žijeme tady, naše děti tu chodí do škol, takže to nejsou žádné pražské projekty, ale peníze putují k nám do kraje. Možná je to trošku naše povinnost, část vydělaných peněz touto formou zase vracet zpátky lidem,“ zamýšlí se. Podobný styl řízení uplatňoval i ve sportovním klubu.
Řadu let tak seděl na dvou židlích, na té manažerské a na té sportovní. A kolikrát ho také napadla otázka, jestli to má pořád ještě zapotřebí. Hlavně ho dost často trápilo, když musel přesvědčovat některé městské zastupitele, že volejbal si opravdu podporu města zaslouží. Nakonec jsou volejbal, hokej a fotbal oficiálně tři nejpreferovanější sporty v Budějovicích.
„Kolikrát jsem byl v situaci, kdy jsem si říkal, já si chci také užívat života ve zdraví. Podnikám, nechci se tady trápit. Ale na druhou stranu byl ve mně sportovec a ten to jen tak nevzdává. I proto jsem se pořád snažil, aby měl nejen volejbal svou novou důstojnou halu. To mi vzalo hodně sil a energie,“ míní vážnějším hlasem.
Zároveň ihned dodává, že je pochopitelně rád, že stavba nového centra pro míčové sporty v Českých Budějovicích už snad konečně začala mít reálné obrysy.
Čas na vnoučata a Afriku
Jan Diviš si už teď bude užívat volejbal bez větších nervů jen jako divák. A na to se moc těší. „Budu novému vedení kdykoliv nápomocný. Mám čtyři vnoučata, všechna sportují a některá už také hrají volejbal, takže budu mít dál zájem na tom, aby klub šel pořád kupředu,“ přeje si dnes už bývalý prezident Jihostroje.
Těší ho, že se základna malých volejbalistů neustále rozrůstá. „Opouštím klub, který je v dobrém stavu, to mi dělá radost,“ pousměje se.
Radost má také z toho, že bude mít nyní více času na Jihoafrickou republiku, kde vlastní farmu. Proč ale padla volba právě na Afriku?
Budějovický šéf Diviš: Ambice máme nejvyšší a doufám, že je potvrdíme |
„Cítím tam pozitivní energii, je mi tam prostě dobře a je tam teplo. Když přijedu do Afriky, omládnu o dvacet let, nic mě tam nebolí,“ směje se a říká, že do nejsevernější provincie Jihoafrické republiky Limpopo přes naši zimu jezdí už jako na chalupu.
Farma leží blízko hranic s Botswanou a Zimbabwe, což je ideální místo pro případný lov či safari výlety, kde se pozorují veškerá divoká zvířata jako lvi, sloni nebo leopardi.
„Opravdu se tam dobíjím a teď už ani nelovím. Takže například hrajeme golf, pak jedeme k moři, chytám ryby v Indickém oceánu či za mnou přijedou i nějací lovci – kamarádi, kterým třeba dělám společnost. Tam je ten život opravdu dvakrát tak pomalejší, než je tady v Čechách. Možná bychom řekli, že Jihoafričané jsou leniví, ale ne, oni si jen užívají život po svém a jinak. Oni nemají skoro nic, ale možná jsou šťastnější než v tom přetlakovaném hrnci v Evropě,“ všímá si všestranný podnikatel a emeritní volejbalový prezident.
