Sedíme na prosluněné louce v mírném svahu. Kousek odtud kdysi bývala osada Skelná. V dálce vidíme šumavské vrcholky. Vedle nás je v zemi hluboká, asi dvoumetrová rýha, kterou dolů stéká voda.
„Až tu budeme hotoví, uvidíte tu zvlněný potůček,“ ukazuje Ivana Bufková ze Správy Národního parku Šumava směrem dolů do údolí.
Obnova šumavských rašelinišť |
I tato lokalita patří do velkého projektu Life for Mires, jehož odbornou garantkou je právě Bufková. Správa Národního parku Šumava tak již od roku 2018 pracuje na obnově mokřadů a rašelinišť. Lidé tady Pod Skelnou dříve kvůli hospodaření vytvořili odtokové kanály, které nyní berou zdejší přírodě potřebnou vláhu.
Do kolika šumavských rašelinišť zasáhl člověk?
Rašeliniště jsme mapovali v 90. letech a tehdy jsme zjistili, že jich je spousta odvodněných. Toho si předtím nikdo příliš nevšímal. Z šesti tisíc hektarů rašelinišť na Šumavě člověk upravil zhruba 70 procent. To ale neznamená, že jsou všechna potřeba revitalizovat. Problém je zhruba na dvou a půl tisících hektarech.
V projektu Life for Mires však nejde pouze o rašeliniště.
Voda propojuje krajinu. Nezajímají nás jen mokřady a rašeliniště, ale i prameniště a potoky. Jak jsme mapovali dál, ukázalo se, že i mimo rašeliniště jsou v šumavském vodním režimu velké průšvihy. Lidé toho dříve hodně poničili a my teď máme vybrané celky, které chceme vrátit zpátky do přírodního stavu.
Problém jsou hlavně uměle vytvořené odvodňovací kanály, které ženou vodu z místa přímo pryč. Proč je to pro krajinu špatně?
Prameniště se předtím rozprostírala po větší ploše. Nyní však voda často odtéká jen úzkým pruhem na dně kanálu. Ten je někdy hluboký třeba až dva metry do země, okolí tak z vody nemá vůbec nic. Podívejte se, je jaro, nedávno tál sníh, ale louka, na které sedíme, je úplně suchá. Až budeme v tomto místě hotoví, bude to tu podmáčené. Voda se bude moci rozlévat, zabráníme tak přehřívání půdy.
Takže obnova mokřadů je jedním ze způsobů boje se suchem.
Je to velmi důležité opatření. Mokřady fungují tak, že zadržují vodu v krajině i v období sucha. Když přijde kritické a dlouhotrvající sucho a teploty jdou nahoru, jak jsme zvyklí z minulých let, v mokřadu je stále voda. Ta přijde vhod třeba živočichům. Voda se v místě drží a výparem ho neustále ochlazuje, navíc odtéká mnohem pomaleji než kanálem. Když pak přijde silný déšť, voda se může rozlít do šířky a zasáknout se do země v okolí. Půda je pak mnohem lépe nasycená.
Kromě mokřadů obnovujete i zmíněné potůčky. Ty také pomáhají se suchem?
Jednak pomáhají při suchu, zároveň však dobře fungují i v zadržování povodní. Když dorazí extrémní srážky, část vody se vsákne, zbylá však teče dolů ze svahu. V údolí je ale situace jiná, voda se z klikatého potůčků rozlije do své nivy, která může mít na šířku desítky až stovky metrů podle velikosti toku. Zasakuje se, doplní se podzemní zásoby a tok je také mnohem pomalejší. To znamená, že do cílové řeky toho doteče méně a pomaleji, menší silou. Když však necháme vodu téct kanálem, je to přesný opak. Vlétne do řeky velkou silou, což ničivou povodeň posílí.
Snažíte se tedy navést vodu zpět do koryt potůčků. Toho docílíte tak, že odvodňovací kanály blokujete dřevěnými přehrádkami a zasypáváte je zeminou. To asi nejde v době vydatných dešťů.
Při vytrvalém dešti práce přerušujeme. Směřujeme je do sušších období. Musíme však jednotlivé lokality dobře znát, mít je důkladně prozkoumané. Třeba na jaře, když odtává sníh, přirozeně se nám ukážou stará koryta potoků, díky nadbytku vody a nízké vegetaci jsou snadno vidět. Krajina má paměť, my takto poznáme původní trasu potoka. V suchém období se vrátíme a víme, kam ho máme nasměrovat.
Mluvíme o původní podobě potoků a mokřadů. Kdy lidé začali šumavskou krajinu měnit, aby jim lépe sloužila?
Člověk se odedávna snaží odvodnit mokřady kvůli svému hospodaření. Na Šumavě přišla první větší vlna v 18. či 19. století za dob Schwarzenberků. Začali tady systematicky odvodňovat obrovské plochy, aby zvýšili produkci dřeva. Mokrý a rašelinný les má stromy daleko od sebe a rostou pomaleji, navíc se tam dřevo zpracovává složitě. Po odvodnění se mokřadní les zahustí a roste rychleji, to přesně lesní hospodáři chtěli. Neměli však ještě k dispozici těžkou techniku, tak kanály často dělali mělké, některé později samy zarostly.
A co období socialismu?
Druhá výrazná fáze proměny přišla právě v 60. až 80. letech minulého století. To už pomáhaly stroje, bagry. Některé linky vytvořené Schwarzenberky tehdy osadili i výbušninami a vystřelili je. Vlastně nedlouho před vyhlášením národního parku v roce 1991 nám zmizely třeba neskutečně krásné mokré louky s druhy orchidejí kolem Borových Lad.
Je tedy co napravovat...
Když se nám podaří obnovit prameniště, mokřady a potoky, vrátí se k nim živočichové a rostliny, které dříve vymizely. Teď kolem sebe vidíme hlavně traviny. Doufáme, že se sem po obnově vrátí mokřadní rostlinné druhy. Mohou se vrátit na první pohled krásné orchideje, ale i mechorosty. Vrátí se žáby či čolci. Lokalita bude z tohoto pohledu mnohem pestřejší. Naším úkolem je také napravené mokřady sledovat a vyhodnocovat, jak efektivní opatření byla.
Ivana Bufková(55 let) Rodačka z Chrudimi absolvovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a Biologickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, obor geobotanika. V šumavském národním parku působí téměř 30 let. Zabývá se hlavně ochranou a výzkumem rašelinišť i dalších mokřadů na území Šumavy. Zkušenosti získala v řadě zemí zahraničí, například v Irsku, Skotsku, Německu, Lotyšsku, Finsku a spoustě dalších. Žije v Kašperských Horách. |
Jste spokojená, jak projekt Life for Mires zatím pokračuje?
Ano. Máme z toho velmi dobrý pocit. Co se týče výsledků, některé lokality překvapily, jak dobře na revitalizaci reagují. Někdy stačí udělat jen základní krok a příroda si pak už elegantně poradí sama. Od druhé poloviny roku 2019 se nám podařilo obnovit 247 hektarů plochy a přerušit přes 30 kilometrů kanálů. Pokračovat budeme do konce roku 2024, kdy projekt končí.
Jaké lokality vás čekají letos?
Nyní máme kompletně hotových devět míst. Šest lokalit budeme letos dodělávat z minulého roku a navíc se přesuneme na devět nových. Třeba oblast Prášilska chceme mít po letošním roce hotovou, čekají nás šumavské pláně, místa ve Vltavském luhu a zajímavostí bude i průmyslově těžené rašeliniště Vlčí Jámy.
Nezkomplikuje pandemie programy pro dobrovolníky?
Devadesát procent práce v terénu udělají firmy, které vybíráme v otevřeném výběrovém řízení. Dobrovolníci jsou však velmi nápomocní, třeba přinášejí materiál na místa, kam nemůže těžká technika. Co je však hlavní, ti lidé jsou do obnovy mokřadů vtažení. Máme to rozdělené, půl dne se pracuje, a pak je vezmeme na exkurzi do nepoškozených míst. Mohou si tak sami udělat obrázek, jak obrovský rozdíl krajině přináší fungující mokřady. I na letošek jsme měli připravenou řadu programů. Uvidíme, co nám situace dovolí.
Mokřady a rašeliništi na Šumavě se zabýváte od 90. let. Jak jste se k tomu dostala?
Mě tohle území zkrátka lákalo. Chtěla jsem tady pracovat, chodit do terénu a zabývat se ochranou přírody. S odstupem pár let jsem se zaměřila na rašeliniště a bažiny. Začala jsem tyto plochy mapovat, což odkrylo zmíněné problémy s odvodňováním. Věděla jsem, že s tím něco musíme udělat. Vždyť v té době dokonce ještě byly lokality, kde se aktuálně odvodňovalo.
Hodně vám dala třeba návštěva Skotska, kde jste se od tamních odborníků učila, jak vodní plochy v přírodě obnovit. Navštívila jste i další zahraniční oblasti. Na kterou zvlášť vzpomínáte?
Překvapila mě Sibiř. Zajela jsem tam do končin, kde byla krajina na hraně kvůli drancování lesů a těžbě ropy. Hodně jsem se tam naučila o funkcích neporušených systémů rašelinišť i to, jak se hroutí pod lidským tlakem. V některých místech je navíc Sibiř podobná Šumavě, hlavně oblasti Vltavského luhu mezi Volary a Novou Pecí. Krásný doklad toho, jak zvláštním a pozoruhodným ostrovem severské přírody Šumava je.
