Zařídil i penzion, kam láká klientelu na biopotraviny domácí produkce.
„Nikdy jsem v zemědělství nedělal, všechno zkouším. Mohu zároveň zblízka sledovat, jak se krajina kolem nás vyvíjí. V posledních třech letech, co hospodařím, nás trápí sucho,“ konstatuje.
Jak se stalo, že jste vědeckou kariéru vyměnil za farmaření?
Už na škole jsem věděl, že nechci skončit v laboratořích, ale být v kontaktu s živou přírodou. Po studiích se nabídla práce v botanickém ústavu v Třeboni, což mi připadalo romantičtější než život v Praze. Po čase jsme s rodinou objevili opuštěnou faru v Chlumu u Třeboně, pronajali a opravili ji a posléze koupili. Po restitucích nám církev nabídla hospodaření na okolních pozemcích.
Nepřipadalo vám to odvážné?
Víte, když jsem jezdil po seminářích a všude slyšel, jak je zemědělství u nás těžké, lákalo mě to zkusit. A pak přišla ta nabídka církevních pozemků. Nejdřív jsme se toho s manželkou trochu báli. Nakonec jsme se zeptali nejstaršího, už dospělého syna, a když byl pro, rozjeli jsme malé zemědělství na 19 hektarech. Zatím chováme jen kozy a ovce. Všechno se učíme. Nemáme ani traktor, ani ho neumím řídit.
Kromě rodinné farmy se stále zabýváte vodou a suchem v krajině, dokonce na tato témata zpracováváte odborné posudky do zahraničí.
Pracuji jako projektový manažer pro neziskovou organizaci, která se zabývá ekologií a samozřejmě způsoby, jak udržet vodu v krajině. Odvodňování krajiny je letitý problém. Kromě změn klimatu za ním stojí nešetrná regulace našich toků, odhaduje se, že zasáhla nejméně třetinu z nich v republice. Dnes se zase potoky a řeky zpět deregulují, paradoxně to stojí zhruba stejně jako jejich předchozí narovnávání a betonování.
David Pithart (54 let)Narodil se v roce 1965. Vystudoval hydrobiologii na Přírodovědecké fakultě UK Praha, pracoval v Botanickém ústavu Akademie věd ČR v Třeboni. V současné době je projektovým manažerem neziskového sdružení Beleco. Zabývá se ekologií, je předsedou sdružení neziskovek Koalice pro řeky. Je ženatý, má tři děti a žije na bývalé faře na Třeboňsku, kde se zabývá soukromým zemědělstvím a provozuje zde rodinný penzion. |
Máte nějaký příklad z okolí?
Třeba Miletínský potok u Štěpánovic. Tvrdou regulací se z něho stala stoka, kterou voda rychle odteče. Nemá žádné přirozené retenční prostory, které povodeň tlumí a zároveň nasycují spodní vody. Na druhou stranu můžeme vzít jako příklad revitalizaci na Stropnici, které se místní lidé zprvu obávali, museli jsme jim to dlouho vysvětlovat. Někdy mám pocit, že se lidé vůbec přírody bojí. Mají strach ze stromů, z vody, hmyzu. Většina z nich žije ve městech, hodně dětí má problém vyjít vůbec ven od počítačů.
V posledních dnech se objevily zprávy, že katastrofické sucho, které vědci předpovídali na rok 2050, přijde už letos. Co si o tom myslíte?
Je pravda, že jde o kumulovaný nedostatek vody, který se už loni objevil ve spodních hladinách. Zůstává a prohlubuje se. Prognózy nejsou veselé, pokud se do toho vloží další horké a suché léto. Katastrofa je silný výraz, to nevím. Vzhledem ke klimatickým změnám mohou klidně přijít přívalové povodně.
Co si myslíte o projektu splavnění Vltavy a o umělém zasněžování sjezdovek?
Podle mě je splavnění Vltavy dílo, které přinese benefity jenom poměrně malé skupině lidí. Naopak bude mít řadu negativních efektů na stavy toku. Ale odborník na tento projekt nejsem. U zasněžování jsou tři velká rizika. Pokud se voda bere z toku, může ho to vyčerpat a zničit vodní organizmy. Další nebezpečí pro přírodu jsou takzvaná aditiva, přídavné chemické látky, které se dávají do zasněžování a o jejichž působení na spodní vody nic nevíme. Další minus jsou nezpoplatněné odběry vody a jejich neexistující kontrola.
Obavy ze sucha vyjádřil i premiér Andrej Babiš v projevu na mezinárodní konferenci nazvané Ochrana vody v přírodě. Vláda má podle něj několik projektů, například na stavby nových retenčních nádrží.
Nestačí jen nové nádrže. Ochrana vody je dlouhodobá záležitost. Především se musí změnit náš vztah k přírodě. Podobně jako les není jen dřevo, má krajina i další funkce a jejich udržování by měl stát dotovat. Zatím se stále preferuje kvantita v hospodaření, do lesů a do polí vjíždějí stále větší a těžší mechanizmy, které utemují půdu a ničí prameny. Přitom doba, kdy se intenzivně hospodařilo kvůli výživě národa, je dávno pryč. To bylo v padesátých, šedesátých letech minulého století. Pokud změníme systém podpory a nastavíme ji pro subjekty, které se budou starat o mimoprodukční funkce, najdou se zájemci. Změnit se musíme my všichni.
Bohužel, realita je jiná. Průmysl chrlí stále víc potravin, přebytky se vyhodí. Jak chcete změnit konzumní myšlení dnešní společnosti?
Je fakt, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Jestliže se někdo naučil myslet jen v produkčních vzorcích, jako je přepočítávání růstu vývoje přes hrubý domácí produkt, a pokud se nachází tento člověk ve druhé polovině svého života, moc se s tím neudělá. Naučili jsme se okolí vnímat spotřebně, pod heslem použij a zahoď. Chce to příliv nových lidí. V horším případě nás změní katastrofa.
Na besedě v českobudějovickém klubu Horká vana jste se zmínil o své cestě po Toskánsku inspirované papežem Františkem.
Vedlo mě k ní přečtení encykliky papeže Františka, která je celá o ekologii a o tom, že člověk má brát přírodu jako partnera, a ne jako objekt k dobývání. Papež přijal jméno po svatém Františkovi z Assisi, který je brán jako patron ekologů. Hodně cestoval po krajině a uctíval přírodu, kde meditoval. Z ní čerpal energii.
Myslíte, že i takový příklad může oslovit dnešního člověka?
Změnu v přístupu vidím hlavně u mladých lidí, kterým není stav přírody lhostejný. Příkladem jsou třeba demonstrace středoškoláků, které se konaly před nedávnem po celé republice, za snížení emisí, jako výzva politikům po vzoru švédské studentky Grety Thunbergové.
