Když je člověk dospělý, musí uvažovat dospěle, aby obstál v tomto světě, v němž vládnou dospěláci. Takový svět ale nebývá vždycky laskavý, a tak se někteří dospěláci občas ve vzpomínkách vracejí do předškolního věku, kdy ještě mohli okolní realitu přijímat jen po kapkách jako ozdravnou medicínu.
Luděk Fiala (58)Vyučil se truhlářem v učňovském středisku v Lišově pro výrobní družstvo JAS Stráž nad Nežárkou. Při zaměstnání dálkově vystudoval UMPRUM na Žižkově v Praze se specializací na konstrukci nábytku a bytovou architekturu. V zaměstnání dosáhl pozice vývojář-vzorkař. Od roku 1997 pracuje jako konzervátor v Muzeu Jindřichohradecka. Jeho životním koníčkem je výroba vícefunkčních dřevěných hraček. Roku 2005 se přestěhoval z Jindřichova Hradce do nedalekého Lodhéřova, kde zakoupil a opravil vesnickou usedlost. O sedm let později otevřel pro veřejnost interaktivní expozici Hračkolna, která sídlí v zrekonstruované stodole u jeho stavení. S vystavenými hračkami si hrají nejen děti, ale i dospělí. |
Luděk Fiala z Lodhéřova na Jindřichohradecku má na takové návraty vlastní prostor – hračkářskou dílnu. Tam se jeho snění ve volném čase spojuje s letitými zkušenostmi uměleckého truhláře. Výsledkem jsou důmyslné dřevěné hračky pro děti od tří do šesti let, se kterými si zájemci mohou pohrát v jeho hračkovém království nazvaném Hračkolna.
Několik výrobků přinesl i na popovídání v Masných krámech. Vyložil je na stůl a pobídl: „Pojďte, pane, budeme si hrát. Představte si, že jsou vám teprve tři roky. Po které hračce sáhnete jako první?“
„Po tom žlutém letadýlku,“ odpověděl jsem upřímně. „Co vás na něm nejvíc upoutá?“ „Ten panáček, co ho pilotuje.“ „Správně. Malé děti totiž přitahuje lidská postava, zvlášť když má výrazné oči.“
Beru naschvál neobratně letadlo do ruky. „Jé, panáček z letadýlka vypadl. A vypadlo i křídlo. Už nebude lítat…“
Luděk Fiala moje počínání komentuje: „Právě jste se podivil změně, která najednou s hračkou nastala. To jsou ty vzácné chvilky, kdy dítě poprvé přemýšlí, co to je a proč to tak je. Teď by bylo dobré, kdyby stála nablízku maminka nebo tatínek a poradili: Pepíčku, letadýlko spravíme. Takhle nasuneš křídlo zpátky a sem vložíme panáčka. Musí koukat dopředu, tam, co je vrtule, aby věděl, kam letí.“
Hračka se najednou stává výukovým předmětem. Dítě si vlastníma rukama osahalo věc, která vychází z reality. Ta věc má zatím podobu hračky, maličký človíček ji přijal do svého světa, zážitek se v jeho podvědomí uloží a jednou, kdo ví, třeba se stane pilotem nebo konstruktérem letadel. Zatím jsou mu teprve tři roky a jeho rádci byli rodiče. Pochopil princip věci, sám ji už rozebírá i skládá a objevuje další možnosti. Až přijdou na návštěvu dětští kamarádi, nejspíš jim předvede, jak hračka funguje. Tím poprvé předá někomu své znalosti.
„A to je ten důvod, proč takové hračky vymýšlím a vyrábím,“ prozrazuje Luděk Fiala. Své výrobky charakterizuje jako polostavebnice. Každá hračka vychází z nějakého předmětu, s nímž se děti setkávají v reálném životě, a zároveň se dá snadno přestavět do dvou až tří variant se samostatnou funkčností.
Děti dnes nevydrží sedět u stavebnice několik dní
„Polostavebnice je kompromis mezi stavebnicí a jednoúčelovou hračkou. Tento systém vychází vstříc potřebám současných dětí. Ony totiž už podvědomě přijaly náš uchvátaný způsob života, chtějí si hrát rychle a ihned vidět nějaký výsledek. Kdyby byla hračka jednoúčelová, brzy by ji odložily, sáhly po jiné a pak po další. Jejich pozornost by jen těkala.“
Námitku, že k posílení pozornosti by prospěla náročná stavebnice, Fiala vyvrací: „Málokteré dítě dneska vydrží sedět několik dní u stavebnice a věnovat se jednomu projektu. A pokud ano, vlastně ani neví, co má skládat, protože bohužel i maličké děti žijí ve virtuální počítačové realitě a netvoří si představu o skutečném hmatatelném světě. Jejich stavebnicové výtvory pak možná bývají zajímavé, jenomže nesmyslné. Takovou hrou se nic nenaučí. Dnešní dítě potřebuje názornou hračku proto, aby začalo chápat realitu okolo sebe.“
Podílí se na restaurování Krýzových jesliček
Luděk Fiala prožil dětství v 60. letech, kdy si dětský svět ještě podával ruku se skutečností. A kdy bylo běžné, že tatínek svému dítěti dokázal hračku sám vyrobit, byť se jednalo třeba jen o lodičku z kůry. Stávalo se, že větší dítě si podle tatínkova vzoru vytvořilo jednoduchou hračku samo.
„Když mi bylo šest, tatínek pro mě vyrobil maličký pásový dopravník. Jako pás použil popruh z křesla. Dopravník se uváděl do chodu kličkou a já si po něm posouval kostičky. O dva roky později už jsem si udělal hračku vlastnoručně. Byla to zmenšenina silničního válce s přední naklápěcí nápravou. Jako základní materiál postačil kus trámu a větve. Tatínek poradil, jak si mám počínat, ale vlastní kreativitu nechal na mně, abych měl z výsledku o to větší radost. Jistě v tom hrála roli jeho profese pedagogického pracovníka a záliba v modelářství,“ vzpomíná Fiala.
Ten silniční válec vlastně rozhodl o jeho dalším životě. Brzy se začal věnovat dřevomodelářství, nejdříve stavěl makety letadel, pak přesedlal na lodě. V roce 1970, ve svých jedenácti letech, zvítězil v mistrovství České republiky lodních modelářů. Když coby žák deváté třídy doma prohlásil, že chce profesně pracoval se dřevem, tatínek mu poradil, aby se vyučil pro výrobní družstvo JAS ve Stráži nad Nežárkou, které bylo proslavené dlouholetou výrobou dřevěných hraček.
Upoutal návrhy vícefunkčních hraček
„Vyučil jsem se v truhlářském učilišti v Lišově. Byl jsem první učeň, který se tam specializoval pro hračkářský průmysl. Protože mě tahle práce bavila, vystudoval jsem při zaměstnání pražskou UMPRUM v oboru konstrukce nábytku a bytové architektury.“
V družstvu JAS začínal od píky. Z brusiče se stal mistrem provozu, pak technologem a nakonec vývojářem vzorkařem. Začátkem 80. let upoutal návrhy vícefunkčních dřevěných hraček. Družstvo je v malých sériích vyrobilo a s úspěchem nabídlo zahraničním odběratelům. Jenže pokračování se nekonalo.
„Osmdesátá léta, to byla doba, kdy o budoucnosti projektů rozhodovaly dlouhodobé plány a vlivné známosti,“ říká s povzdechem Fiala. „Nedostal jsem šanci realizovat svoje další návrhy, a tak jsem v roce 1987 přestoupil do jiného zaměstnání. Stal jsem se konzervátorem v Muzeu Jindřichohradecka. Pracuji tam dodnes a práce mě baví. Mimo jiné se podílím i na restaurování mechanismů Krýzových jesliček.“
Na dřevěné hračky pro předškolní děti nezanevřel. Od 90. let se věnuje jejich výrobě jako koníčku. Jeho první výstava pro veřejnost, která se uskutečnila o Vánocích roku 1996 v Langrově domě v Jindřichově Hradci, mu potvrdila, že lidé mají o dřevěné hračky stále zájem. V roce 2012 zbudoval stálou expozici v Lodhéřově ve stodole u svého domu a výstavní prostor nazval Hračkolna.
„Moje hračky ale nejsou pouze na koukání. Každému rád umožním, aby si s nimi pohrál. V dnešním digitálním světě totiž hru s dřevěnými hračkami objevují nejen děti. I dospělí si rádi dopřejí tento hmatový zážitek,“ podotýká.
A na závěr přidává příhodu o tom, jak jednoho dne u Hračkolny zastavil autobus plný penzistů.
„Jeli na výlet po Jindřichohradecku a nějak se dozvěděli, že v Lodhéřově je expozice dřevěných hraček. Když vstoupili dovnitř, rozzářily se jim oči a vzpomínali, jak si kdysi s dřevěnými hračkami hrávali. Někteří odložili dospěláckou důstojnost a hráli si tam jako děti. V té chvíli jsem si uvědomil, jak velikou moc má hračka. Malému dítěti rozvíjí tvořivost, zatímco zralého člověka dokáže omladit a aspoň na chvíli vrátit do dětských let.“
