„Je tady někde doktor?“ ptá se muž ve středních letech. Za ním jde slečna ve snowboardovém oblečení. Drží se za zápěstí, obličej má zkřivený bolestí.
„Doktor tu není, ale jsem tu já,“ odpovídá Jaromír Forst – horský záchranář, který spolu s kolegy zajišťuje oblast Zadova a Kvildy. Nakonec z toho bylo zlomené zápěstí. Nejběžnější zranění, které si člověk na snowboardu může přivodit. Za několik minut, kdy je mladá pacientka v péči Horské služby, ji odváží sanitka.
Takových patálií jen na Zadově nyní v době jarních prázdnin řeší záchranáři okolo tří denně. Většinou ale pacienti sami do stanoviště Horské služby nedorazí po svých.
Na Zadově slouží čtyři profesionální horští záchranáři a osm dobrovolníků. Na starost mají celou centrální Šumavu – od Strážného až po spojnici Srní - Poledník.
„Služba je stejná jako na záchrance. Čekáme a jsme připraveni. Když se něco stane, tak vyrážíme do terénu. Jsou dny, kdy není do čeho píchnout, ale pak je osm úrazů v pár hodinách. A to je pak hodně náročné,“ popisuje 43letý Forst službu.
Vzpomínka na Silvestra
V zimě je úrazů víc, ale léto v posledních letech díky cyklistům lyžařskou sezonu rychle dohání. Za zimu na celé Šumavě bylo loni 600 zásahů, v létě necelých 500. Oproti Zadovu je třeba služba na Lipně hektičtější, protože tam jezdí více nezkušených lyžařů. Za minulou sobotu tam bylo dvanáct úrazů.
Zásady pro pohyb v horách
|
„Ale tam vystupují čtyři Holanďani z lanovky a jsou z toho čtyři úrazy,“ říká s nadsázkou Forst. Sám sleduje, že hodně úrazů lyžařů vzniká špatnou fyzickou kondicí, která se zhoršuje.
„Většina úrazů, které řešíme, jsou vazy v koleni. Tkáně jsou ochablé, stačí jeden špatný pohyb a je problém. Zlomeniny nohou jsou už dnes v menšině. Když se něco zlomí, tak předloktí,“ vypráví.
K zatím nejvážnějšímu zranění, které v této zimě řešili na Zadově, se dostal zcela náhodou. Bylo to pár minut po silvestrovské půlnoci, kde se skupina ovíněných mladých lidí začala bavit tím, že sjížděla na ochranných matracích od sněžného děla sjezdovku.
„Zcela náhodou jsem zrovna šel okolo, když se kolem prohnala matrace a kluk, který na ní byl, narazil do budovy bufetu. Padnul, byl v bezvědomí a nedýchal. Naštěstí jsem tam byl, protože než by se k němu dostali jeho kamarádi, tak by byl po smrti. Hned jsem na něm začal pracovat, pomáhala mi kamarádka, která je zdravotní sestra. Kluk měl zlomeniny lebečních kostí, krvácení do čelního laloku, z nosu mu vytékal mozkomíšní mok,“ vzpomíná. Mladík nakonec vyvázl bez trvalých následků.
Většinu úrazů předávají horští záchranáři lékařům, kteří přijedou se sanitkou, ovšem za sezonu dochází i k několika vážným případům, kdy se musí povolat vrtulník. Loni jich bylo pět, letošní zimu zatím na Zadově žádný.
Úrazů běžkařů je výrazně méně, čas od času ovšem po některém z nich Horská služba pátrá, protože se ztratí.
„Tuhle zimu jsem hledal dva lidi. Bohužel někteří běžkaři dělají stále nejzákladnější chyby. Jednou jsme hledali skupinu lidí, kteří vyrazili na výlet, aniž by se ubytovali, nikdo o nich nevěděl, neřekli, kam jedou. Netrefili správnou cestu a šli na Roklanskou hájenku, kam nevede ani turistická trasa. Pak pokračovali dál na Medvědí horu a dolů na státní hranici. Měli štěstí, že tam byl signál, takže si zavolali pomoc,“ vypráví.
„Ale to bylo už kolem 11. hodiny v noci. Vůbec nevěděli, kde jsou, takže hledat je nebylo snadné. V takových případech je musíme co nejdetailněji vyzpovídat, zjistit, kam prokazatelně došli, co míjeli – samostatné stromy, jakékoli terénní znaky, které my musíme znát. Je třeba mít mapu v hlavě,“ zdůrazňuje Forst.
Záchranáři pak jedou po cestách, kudy zmizelí mohli jet, kontrolují bezprostřední okolí. Skupinu se podařilo najít, ačkoli její členové byli značně promrzlí. Ani v tu chvíli si prý plně neuvědomovali, co jim hrozilo.
Samí urostlí chlapi
Sám Forst je záchranářem od roku 2004, z toho deset let je profesionál. Předtím dělal 14 let strážce v národním parku. Díky tomu má výbornou znalost terénu, která se mu právě v podobných případech hodí.
Na první pohled jsou horští záchranáři vysocí, urostlí chlapi. Ženu mezi nimi nenajedete. Je to dáno velkou fyzickou náročností profese. Přece jen tahat devadesátikilového lyžaře na sjezdovce není jen tak.
„Ve službě je na Zadově většinou jeden záchranář, takže i pro silné chlapy je to těžké. Při manipulaci s těžkým pacientem proto využíváme pomoc okolo stojících na sjezdovce,“ dodává Forst.
Lidé, kteří potřebují pomoci, se na Horskou službu dostanou buď přes linku 155, nebo přímo na čísle 1210, jež funguje ve všech českých horách, kde slouží Horská služba. Mobilní telefony v tomto případě jsou obrovským krokem kupředu, protože dříve bylo hledání ztracených běžkařů dosti problematické. Záchranáři se o nich dozvěděli většinou s velkým zpožděním a museli pak prohledávat obrovské prostory, protože nevěděli, kde zbloudilce přesně hledat.
