Až do konce druhé světové války to byla zalidněná oblast o rozloze 22 tisíc hektarů. Žili tu většinou německy mluvící obyvatelé. Zemědělci, lesní dělníci, a dokonce i hutníci.
Fotogalerie |
V 38 vsích, ale hlavně na samotách roztroušených v kopcích jižně od vrchu Chlum. Po Boleticku, na kterém stály celá staletí osady jako Polečnice, Ondřejov či Podvoří, německy Neustift Planies, Andereasberg, Podwurst, zůstala pouze planina a hromady kamení.
Krátce po poválečném vysídlení původních obyvatel krajinu zabrala armáda. V roce 1949 zde vznikl vojenský výcvikový prostor, který se rozprostírá převážně v okrese českokrumlovském, zčásti i prachatickém. Více než sedmdesát let poté, co ho opustili původní obyvatelé, není po dávné lidské činnosti, vyjímaje vojenské, zdánlivě ani památky.
„Po starých vesnicích a staveních nezbylo vůbec nic. Snad tu a tam kamenné základy nebo sklepy domů. Všechno se srovnalo se zemí. Někde se postavily bytovky pro nové osídlence, zaměstnance vojenských statků,“ popisuje současnost přednosta Újezdního úřadu Boletice plukovník Ján Kmeť.
Podle historických dokumentů tu žilo před sto lety 6 600 obyvatel většinou na roztroušených statcích a samotách. Dobovou podobu zadokumentovali českokrumlovští fotografové, otec a syn Seidlovi. Naštěstí, protože od konce války se krajina dramaticky změnila.
Z více než stovky osad zde žije několik desítek lidí
Spolu s usedlostmi zanikly rozstřílením i dva kostely. Políčka a pastviny zarostly náletem, zmizely hutě, mlýny, hospody, dílny živnostníků. Po těžkých vojenských strojích zůstaly tůňky, které chválí ochránci přírody jako útočiště pro vzácné obojživelníky. Od roku 1991 je lokalita chráněná jako součást Šumavy. V rámci Unie je pod legislativou projektů Natura 2000.
Z více než stovky osad, napočítaných v roce 1910, zde žije několik desítek lidí hlavně v obci Polná na Šumavě a její místní části Květušín. Menší část pak v Boleticích a Třebovicích. „Tady mohou bydlet jen lidé, kteří mají srdce pro život v přírodě,“ komentoval před časem starosta nově vzniklé obce Polná na Šumavě Jaroslav Pavlíček.
Obec vznikla po předloňském vyčlenění pětiny vojenského území do civilního sektoru. Živí ji hlavně lesní hospodaření.
Historii ukazují dva kostely
Z původních čtyř kostelů se zachovaly dva. Kostel sv. Martina z roku 1488 v Polné na Šumavě a kostel sv. Mikuláše v Boleticích z doby krále Přemysla Otakara II., který patří k nejstarším v Čechách. Zprvu byl rotundou. Zatímco zdevastovaný kostel v Polné opravil v roce 1994 stát z prostředků sbírky uspořádané v Německu a Rakousku rodinami vysídlenců, svatostánek na skále v Boleticích na záchranu stále čeká.
Kostel sv. Mikuláše patří k nejstarším v Čechách.
Stopy v něm a na něm nejlépe vypovídají o posledních sedmdesáti letech jeho života. „Zdobí“ ho nápisy v azbuce z doby, kdy ho po roce 1968 okupovala sovětská posádka. Kostnice ve sklepení pod ním byla zase v padesátých letech minulého století zásobárnou materiálu na výrobu stolních lampiček místních vojáků. Náhrobky a kamenné komponenty hrobů kolem často mizely v základech nově stavěných domů.
„Kostel v Polné patří stále armádě, i když se o jeho záchranu příliš nezasloužila. Občas se tu konají bohoslužby pro bývalé rodáky. Druhý v Boleticích získala obec Kájov spolu s pozemky, které se oddělily od vojenského prostoru,“ říká českokrumlovský vikář Václav Pícha.
O boletický kostel měl před časem zájem Jihočeský kraj a uspořádal v něm několik letních koncertů vážné hudby. Dnes o jeho využití přemýšlejí kájovští radní. Na jeho opravy i údržbu však potřebují sehnat dotace.
Podle vikáře Píchy se o udržování ducha krajiny starají nejvíc dobrovolníci. Rodiny bývalých rodáků pořádají sbírky na opravy kapliček a božích muk, jediných svědků kdysi osídleného území. Návesní kapli u zaniklé osady Stará Huť spravuje městys Horní Planá. „Stávala na návsi, pro turisty je zajímavá,“ říká starosta Jiří Hůlka.
Muž, který sází stromy
Území nyní žije takzvanou měkkou turistikou, k dispozici jsou kilometry cyklotras. S pomocí Správy CHKO Šumava odolalo developerům i bývalým politikům z vedení Jihočeského kraje, kteří tu plánovali postavit obří lyžařské areály s umělým zasněžováním a zázemím pro rekreaci.
Zvláštní disciplínou je pro návštěvníky Boleticka vyhledávání a focení ruin usedlostí nebo sakrálních objektů. Tajemná oblast, kterou podle archeologických nálezů osidlovaly kmeny Keltů, Slovanů a Germánů, má však další poklady. Na různých místech tu stále třeba rostou původní ovocné stromy.
Díky 66letému Svatoslavu Kodýtkovi žije Boleticko dál. Ze starých jabloní a hrušní bere rouby a doplňuje jimi svou soukromou genobanku. Za několik let vznikl na jeho pozemku u Polné na Šumavě sad s osmdesátkou vzrostlých stromů. V jejich genech se odráží staletí. „Některé stromky už začínají rodit. Jsou to místní původní odrůdy, které by jinak nenávratně zmizely,“ vysvětluje Kodýtek.
Jeho život se podobá příběhu z knihy Muž, který sázel stromy od francouzského spisovatele Jeana Giona. Samotář a pastevec v ní zalesnil pustinu u Provence celoživotním sázením žaludů.
Ani Kodýtek o popularitu nestojí. Vše podniká z pouhé radosti z tvorby a skoro tajně. Nestojí o rady a zájem ochranářů přírody. Ovocné stromy hledá po celé Šumavě. Odmítá byznys, rouby rozdává známým. Na Boleticko vstupuje od devadesátých let minulého století s povolením správy vojenského újezdu a vojenských lesů a statků.
„Chci, aby tu po původních obyvatelích něco zůstalo. Máme k nim dluh. A stromy, ty jsou moudré, moudřejší než lidé. Přežijí nás,“ říká s přesvědčením muž.
