S nevyléčitelně nemocnými pracuje Helena Staňková na dvou působištích: v táborské nemocnici dělá paliativní ambulanci u onkologických pacientů a zároveň je hlavní lékařkou Domácího hospicu Jordán.
„O každého klienta pečujeme v týmu. Kdybych se o něj starala sama, tak mu jenom vyšetřím pulz. Já ani neumím nastavit dávkovač, bez sester v nemocnici a bez kolegů, kteří jsou v zázemí hospice, jsem bezruká. Já bych si neuměla sehnat peníze, léky, auta,“ popisuje Staňková.
Laikům, kteří se s paliativní medicínou dosud nesetkali, trpělivě vysvětluje, že to je obor, v němž se tým odborníků stará o pacienty v pokročilém stadiu jakékoli choroby, kde už dosud známé lékařské postupy nad nemocí nemohou zvítězit a vést k uzdravení.
„Ale tito lidé potřebují léčbu, která tiší symptomy a zajistí, aby si člověk připadal důstojně. Aby jeho potíže byly minimální, ať už jsou tělesné, duševní, sociální, nebo spirituální,“ vysvětluje oceněná lékařka.
Covidová doba je pro poskytování paliativní péče v domácím prostředí omezující. Hospicové týmy nemohou ordinovat po telefonu, potřebují dojíždět do rodin a také do nich stále dojíždějí.
„Je těžké komunikovat s pacientem, když máme roušku, z níž jsou vidět jen oči. Leckdy jsou i mimika, pohled, ale i to, jakým tónem mluvíme, jakou navodíme atmosféru, léčivé,“ objasňuje Helena Staňková.
Bojujeme o každou korunu
O své práci i spolupracovnících, s nimiž dělá, mluví s nelíčeným zaujetím. Je vidět, že ji péče o staré a nemocné naplňuje a nebojí se smrti. „Přijde mi, že je přirozenou součástí života. Člověk není jen tělo a nemoc, ale i jeho příběh, sociální vazby a spiritualita. Každý z nás chce mít pocit, že jeho existence byla smysluplná,“ líčí.
Pokaždé se však jen těžko smiřuje s umíráním mladých maminek a dětí. „To je nejtěžší, to člověk nemůže brát jako přirozené,“ říká.
Nyní se navíc obává o budoucnost hospice. „Nikdy nemůžeme mít jen tolik pacientů, aby nám stačily peníze od pojišťovny. A bojíme se, že v době, kdy nás čeká hospodářská recese a lidé budou obracet každou korunu, přijdeme o dárce, kteří tvoří víc než 50 procent financování,“ argumentuje doktorka, která toužila po lékařské profesi už odmala.
„Už ve školce jsem prý říkala, že budu léčit boty. To mi říkají doma, bylo to takové úsměvné. Ale opravdu jsem chtěla být lékařkou od dětství. Netuším proč, v naší rodině nebyl nikdo doktor,“ vzpomíná Staňková s úsměvem.
Už na medicíně se rozhodla pro geriatrii, lékařský obor, který se zaměřuje na problematiku vyššího věku.
„Mě by třeba děsilo být gynekoložkou nebo dětskou lékařkou, v noci bych se budila hrůzou, že jsem něco prošvihla. Ale v geriatrii mě to neděsí. Stačí, když člověk přijme skutečnost, že všichni jsme smrtelní, ke stáru a ke konci života potíže přibývají a že vždycky můžeme něco dělat, jak je zmírnit,“ vysvětluje lékařka.
Časem se však její postoj k paliativní péči měnil. Když se zakladatelka českého hospicového hnutí, lékařka Marie Svatošová zasadila v roce 1995 o založení prvního hospice v Červeném Kostelci, myslela si, že je to ideální místo, kde by měl být pacient před koncem života.
Tedy mezi odborníky z různých oborů od lékařů a sester až po psychologa a kněze a s návštěvami svých blízkých.
„Ale nebylo to doma. Když jsme založili mobilní hospic, měla jsem možnost srovnání. Přišlo mi ideální, když může člověk dožít doma. Ale popravdě zjišťuji, že to není ani pro každého pacienta a rodinu, která nemá odvahu nebo chuť. Paliativní péče by však měla být dosažitelná bez ohledu na věk, sociální zázemí a geografickou polohu,“ tvrdí táborská lékařka.
Nejraději nabírá další energii pro svou práci v přírodě. Při včelaření, které zdědila po dědečkovi, a boulderingu, lezení bez lana.
„Po čtyřicítce jsem objevila tento svět a lezu venku po skalách i na umělých stěnách a moc mě to baví. Jsou tam prima lidé a při lezení se vždycky vyšťavím a zároveň nabiju energií,“ dodává.