Křesťanství je pro ni životním stylem. Zároveň jí ale komplikovalo život. U výslechů kvůli víře byla ona, její manžel a Státní bezpečnost jednoho dne navštívila ve škole i její 15letou dceru. To dodnes považuje za nejhorší zážitek. „Rodina se nikdy netajila tím, že je věřící. Měli jsme kvůli tomu potíže a počítali jsme s nimi,“ říká 84letá Helena Faberová.
Dnes žije v Českých Budějovicích, kam ji ale zavedla dlouhá cesta. Jedno z prvních velkých zklamání přišlo po maturitě, když chtěla studovat vysokou školu. Doporučení ale nedostala. „Tehdy mi to bylo líto, cítila jsem nespravedlivost. Obě moje děti pak ale vystudovaly teologickou fakultu a všech mých šest vnoučat má vysokoškolské vzdělání. Tak říkám, že mě pomstili,“ směje se. I přesto se ale mohla věnovat umění, které ji vždy zajímalo, mimo jiné proto, že její tatínek byl akademický malíř.
Výslech trval patnáct hodin
Náboženství provází Helenu Faberovou celý život. I kvůli tomu, co si kvůli víře v minulosti prožila, si váží toho, v jaké době dnes žije. Třicet let od revoluce je proto pro ni významným výročím. „Je mi jen líto, že lidé velmi rychle ztratili vděčnost za to, že máme svobodu. Dar svobody je něco, co si člověk nedovedl představit. Zůstanu za to vděčná do konce života,“ říká Faberová.
Když srovnává život dnes a v minulosti, vrací se ve vzpomínkách do doby, kdy potkala svého manžela. Setkali se v pražském chrámovém sboru, jehož členové se věnovali takzvané „ilegální činnosti“. „Byl to okruh mladých lidí. Občas jsme se scházeli a četli Bibli. Přemýšleli jsme nad křesťanstvím a tím, co by nás na něm mohlo zajímat. Jezdili jsme ale společně na výlety, chodili na plesy, do divadla. To byla naše ilegální činnost,“ krčí rameny.
Pak se ale stalo něco, co její život změnilo. Při jednom z výletů se nešťastně utopil jeden z kamarádů. Státní bezpečnost začala členy sboru vyslýchat. Faberovou dokonce patnáct hodin, i když ona sama u této tragédie kvůli nemoci nebyla. Stala se ale takzvaně protistátně činnou, a tak přišla reakce. Deset dní před svatbou ji vyhodili ze Strojexportu, kde pracovala jako referentka.
„Maminka mi ale tehdy řekla: Helenko, nedělej si z toho nic. Já doufám, že se vdáváš jednou za život, ale v tomhle systému tě mohou vyhodit víckrát. Nebyla jsem na to sama. Dodnes si vzpomínám na zvláštní příhodu. Jednoho dne mi přišel balík s trvanlivým zbožím a lístečkem, kde stálo: Nebudeš mít hlad, neboj se. Dodnes nevím, kdo to poslal,“ líčí s úsměvem.
„Věděli, kdo k nám chodí“
Po nepříjemnostech ji nakonec osud zavedl na Šumavu, kam dostal umístěnku její manžel Karel. Ani tady ale klid neměli. Nešlo utajit, že rodina chodí do kostela, a tak absolvoval výslechy i Karel. Rodina byla špatný příklad, nepřijala myšlenku socialismu. „Náboženství pro mě v té době bylo stylem života, který byl radostný, i když ne lehký. Zjistili jsme, že se i v tom, co tehdy bylo běžné, dá žít a uchovat si, čemu člověk věří.“ Její manžel, lesní inženýr, vystudoval tajně teologii a po politických změnách v 90. letech byl vysvěcen na trvalého jáhna.
Helena Faberová (84 let)Narodila se 14. října 1935 v Praze. Po maturitě na gymnáziu jí nebylo dovoleno nastoupit na vysokou školu, a tak pracovala jako referentka ve Strojexportu. Když tam musela skončit, přesunula se s manželem na Šumavu, kam dostal umístěnku. Celou dobu se rodina potýkala s potížemi kvůli své víře. V roce 1970 se přestěhovala do Budějovic, kde pracovala na místním biskupství. Po revoluci zakládala Diecézní charitu, kterou vedla mezi lety 1991–1993. Je členkou Unie katolických žen ČR a Ekumenického fóra žen ČR. Založila projekt Magdala na pomoc obětem obchodu se ženami. Působila mimo jiné také v sociální komisi města České Budějovice. V současnosti je čestnou předsedkyní českého Sdružení Ackermann-Gemeinde, které založila v roce 1998. Za své aktivity dostala Záslužný řád Spolkové republiky Německo či medaili Za zásluhy města České Budějovice. Za aktivity církevní obdržela diecézní Medaili sv. Auraciána. Má dceru, syn před osmi lety zemřel. Má šest vnoučat a čtyři pravnoučata. |
Život v malé obci Lipka u Vimperku byl velkou změnou. Zvykla si ale snadno a navíc ji navštěvovala řada přátel z Prahy. Nakonec zde strávila zhruba sedm let, než její dcera onemocněla revmatickou horečkou a lékaři řekli, že je pro ni šumavské podnebí příliš drsné.
Rodina se proto přestěhovala do Českých Budějovic. Ani tady ale kontrola Státní bezpečnosti neskončila. Nikdy nezapomene na to, co se stalo její tehdy 15leté dceři Magdaleně, za kterou přišli do školy dva muži a chtěli ji vyslýchat. „Věděli, že dělám na biskupství, kdo k nám chodí, které kněze známe a tak dále. Magda ale věděla, že když někdo takový přijde, má odmítnout s nimi mluvit. To také udělala. Vyslechla si, že je spratek, že přijdou znovu. Ředitel mě zavolal do školy, abych ji uklidnila. Plakala, ale řekla mi, že před nimi nebrečela,“ vybavuje si dojatě.
Když po zhruba dvaceti letech odcházela jednoho dne z práce, nechtěla věřit, že dav lidí na hlavním budějovickém náměstí skutečně slaví svobodu. „Držela jsem klíče a cinkala s ostatními. Měla jsem radost, že jsem se toho dočkala.“
S revolucí se usměvavá dáma dostala hned k několika významným projektům. Jedno měly všechny společné: pomáhaly lidem. Tím asi největším byl vznik Diecézní charity v Českých Budějovicích. Konečně měla možnost dělat něco svobodně pro své okolí. Jenže si nedokázala představit, jak náročný úkol ji čeká.
K sousedům do Rakouska jezdila na nejrůznější kurzy, kde se učila dělat sociální projekty, shánět na ně peníze a poté je prezentovat veřejnosti. Všechno se učila za pochodu. Úspěšně. Dnes organizace více než čtvrtstoletí pomáhá lidem ohroženým domácím násilím či seniorům, nemocným, migrantům a dalším. Helena Faberová stála v jejím čele tři roky. „Začínali jsme bez zkušeností se skupinou dobrovolníků. Fungující charitní projekty v Německu, Rakousku či ve Francii, které jsme poznávali při hospitacích, byly pro nás velice důležité. Bylo však nutné vše přizpůsobit našim podmínkám,“ vysvětluje.
Kuplíři dívkám vyhrožovali
Díky tomu i dalším aktivitám dostala později jako místopředsedkyně Unie katolických žen ČR pozvánku na evropskou konferenci proti obchodu se ženami v Nizozemsku. Tehdy už byla v důchodu, ale na cestu se vydala. Na základě této zkušenosti pak dávala dohromady projekt Magdala, jelikož obchod se ženami byl v té době tématem i pro Česko.
„Šlo o to, nabídnout děvčatům, která se z toho chtěla dostat, určité zázemí. Vznikaly azylové domy s utajenou adresou. Často šlo o ženy z bývalého Sovětského svazu či jiných postkomunistických zemí. Těm jsme mohli zařídit návrat domů.“
Podle svých slov jen reagovala na to, co společnost potřebovala. „Filozofie byla snadná: Nesoudíme tě, chceme ti pomáhat začít žít jinak. Byly to mladé dívky, 16 nebo 17 let. Nebylo to lehké, protože po nich kuplíři šli. Vyhrožovali jim, takže to bylo spojené i s kriminalitou,“ vzpomíná.
Vybavuje si jednu ze vzpomínek na pozvání Sester Dobrého pastýře z konference v italském Miláně, oči se jí zalesknou. „Poznala jsem tam Albánku, krásnou dívku. Když přijela, vrhla se jedné sestře kolem krku. Obě plakaly. Pak jsme se dozvěděli proč. V jedné době pluli lidé z Albánie do Itálie kvůli práci a ona byla jednou z nich. Bratr jí slíbil dobré zaměstnání. Když ale přijela, několikrát ji znásilnili. Vlastní bratr to dopustil. Nutili ji, aby šla na ulici. Ztratila sebeúctu. Pak onemocněla a dostala se do nemocnice, kde se jí ujaly Sestry Dobrého pastýře. To byla její záchrana. Zůstala v Itálii a stala se tlumočnicí,“ vypráví Faberová, která pořád žije v Českých Budějovicích, kde si užívá svobody i důchodu. Stále ale sleduje současný politický vývoj.
