Byla u zrodu Diecézní charity České Budějovice, je členkou organizace, která v minulosti pomáhala vyhnaným českým Němcům, a věnovala se pomoci obětem obchodu se ženami a nucené prostituce. Helena Faberová má ve svých 82 letech na co vzpomínat.
Pomohla mnoha lidem a zažila krásné momenty. Vybavuje si ale i ty méně hezké. Během minulého režimu se o ni zajímala StB. Dnes popisuje třeba 15hodinový výslech nebo ztrátu práce.
Helena Faberová se narodila v Praze, ale historie její rodiny sahá na jih Čech. „Mé kořeny jsou jihočeské a česko-německé. Můj děda z matčiny strany byl mistrem bednářem v budějovickém Měšťanském pivovaru, dnešním Samsonu,“ popisuje ve svém bytě nedaleko zmíněného pivovaru. Její otec byl malíř-krajinář a matka účetní.
Po maturitě v roce 1953 nezískala doporučení ke studiu na vysoké škole. Neměla „správný“ marxistický světový názor, jak sama říká. „A nemám ho dodnes. Zkrátka jsem ho nenašla,“ usmívá se Faberová.
Její život zásadně ovlivnilo členství v pražském Vyšehradském pěveckém sboru, kde se scházela křesťanská mládež. Společně zpívali, setkávali se nad Písmem a pořádali společné akce. Členem sboru byl i student lesnictví Karel Faber, který se později stal jejím manželem. Seznámila se zde i se studentem archivnictví Miloslavem Vlkem.
Právě tento muž šel později Heleně a Karlovi za svědka. Jednoho dne ale došlo k neštěstí, když se utopil jeden z členů sboru. Přišlo obvinění z nelegálního sdružování a protistátní činnosti a s ním i vyšetřování. Helena Faberová tehdy pracovala ve Strojexportu p.z.o. a dostala okamžitou výpověď na základě zprávy ministerstva vnitra. Pouhých 10 dnů před svatbou.
Po ní se s manželem přesunuli na sedm let na Šumavu. Navštěvovali je přátelé z Prahy a konala se tam díky pražskému knězi Jiřímu Reinsbergovi tajná duchovní cvičení.
Psal se rok 1970, když se Faberovi přestěhovali do Budějovic, kde Helena získala práci na budějovické konsistoři. V účtárně pak zůstala dalších 19 let. K místu jí napomohl i tehdejší sekretář biskupa Miloslav Vlk.
Pozornosti StB ale ona ani její rodina neunikla. Už v Praze absolvovala například 15hodinový výslech v Ruzyni. „Příslušníci tajné policie si později, tehdy již v Budějovicích, dovolili přijít do gymnázia, kde studovala má 15letá dcera. Nutili ji vypovídat o tom, kdo k nám chodí, s kým se stýkáme a podobně. Statečně odmítla. To považuji stále za nejhorší zážitek, na který nikdo z naší rodiny nezapomene,“ vzpomíná Faberová.
Po listopadu 1989 se zapojila do několika projektů. Českobudějovický biskup Vlk ji vyzval, aby se věnovala vzniku charitní organizované činnosti, a ona souhlasila. „Začínali jsme bez zkušeností se skupinou dobrovolníků. Fungující charitní projekty v Německu, Rakousku či ve Francii, které jsme poznávali při hospitacích, byly pro nás velice důležité. Bylo však nutné vše přizpůsobit našim podmínkám,“ líčí začátky.
Nelehké období doprovázel také vznik legislativy pro charitní činnost. Diecézní charita vznikla 1. prosince 1991 a Helena Faberová se stala její ředitelkou. „Současná činnost Charity v celé České republice rozvinula mnoho směrů konkrétní pomoci bližnímu. Pomáhá však i za hranicemi Česka. Začátkem ledna se rozběhnou dobrovolníci Tříkrálové sbírky, aby oslovili lidi, a získávali tak finanční prostředky na charitní projekty,“ připomíná Faberová.
„Žádnou z aktivit jsem nedělala s pomyšlením na odměnu“
V 80. letech navázala spolupráci s německou katolickou organizací Ackermann-gemeinde, která od roku 1946 sdružovala a pomáhala vyhnaným českým Němcům v tehdejším rozbitém poválečném Německu.
„Její členové vycházeli z křesťanských životních hodnot odpuštění, smíření a tolerance. Pomáhali pronásledovaným křesťanům a s osobním rizikem přiváželi později do tehdejšího Československa knihy, léky, oblečení, aby tak dokazovali svůj vztah ke svým bývalým spoluobčanům,“ vysvětluje Faberová.
V roce 1999 vzniklo ekumenické české Sdružení Ackermann-gemeinde, které navazovalo na činnost německé strany, a Faberová byla jeho spoluzakladatelkou a předsedkyní.
Při Unii katolických žen pak iniciovala projekt Magdala, jenž měl pomáhat obětem obchodu se ženami a nucené prostituce. Nyní se tento projekt zaměřuje v rámci Charity na oběti domácího násilí.
Mezi lety 1998 až 2008 organizovala v Českém rozhlase program Jihočeský rozhlasový půst, jehož smyslem bylo představit humanitární projekty a vybrat na ně peníze.
Během svého života získala za svou činnost několik ocenění. Každému z nich se prý divila. „Žádnou z aktivit jsem nikdy nedělala s pomyšlením na nějakou odměnu. Jsem totiž přesvědčena, že chceme-li žít ve slušné občanské společnosti, nemá cenu se zlobit nad tím, co se nám nelíbí a s čím nesouhlasíme, ale je nutné podle svých sil pomáhat tam, kde je to třeba,“ vypráví usměvavá dáma.
