Výběr z celoživotní tvorby Heleny Drdové je do 25. července k vidění v Blatském muzeu v Soběslavi. Táborská sochařka připravila expozici u příležitosti svých pětasedmdesátin.
„Co bych sochami ráda lidem předala?“ zamýšlela se při uvedení výstavy i při povídání u ní doma v Táboře. „Vlastně to za mě formuloval francouzský výtvarník Henri Matisse. Řekl, že obraz nebo socha má být pohodlným křeslem, na kterém si oko spočine a odpočine.“
Všechny své skulptury uhnětla z hlíny a pak je zpravidla nechala odlít z bronzu. Málokterá je větší než délka paže. Autorka nechce, aby k jejím dílům lidé vzhlíželi jako k monumentům. Je jí milejší, když se divák přiblíží, obejme sochu pohledem a vdechne její poselství.
„To poselství je docela prosté: hezký lidský život a partnerské či rodinné spříznění,“ říká výtvarnice. „I proto nejčastěji vytvářím akty. Vždyť na svět jsme přišli nazí a bezbranní a stejně budeme jednou odcházet. Čas, který tady máme vyměřený, bychom neměli ztratit marností. Smyslem mého života je, abych byla někomu prospěšná,“ konstatuje.
Helena Drdová tím jmenovala i důvod, proč se nestala umělkyní na volné noze. Nechtěla, aby jí termíny nejistých zakázek braly čas, který má věnovat nejbližším. Raději volila zaměstnání s pevně danou pracovní dobou. Umělecké práci se věnovala vždy až po svých mateřských a později i babičkovských povinnostech.
Proto jsou v její tvorbě i několikaleté odmlky. A vůbec toho nelituje. Ale i k tomuto poznání musela dospět.
„Vlastně letos můžu slavit ještě jedno kulaté výročí. Sedmdesát let od chvíle, kdy jsem si poprvé z hlíny něco vymodelovala,“ prozrazuje. Ten určující moment si pamatuje přesně. Stalo se to v létě roku 1951, kdy jí bylo pět let.
„To jsme s rodiči bydleli v Táboře v Tomkově ulici, odkud je blízko k rybníku Jordánu. Šla jsem se s bratrem koupat, pak jsem si sedla na břeh a nevědomky do ruky nabrala mazlavou hlínu. Zaujalo mě, jak je tvárná a příjemná na dotek. Vymodelovala jsem z ní medvídka. Doma jsem ho usušila na balkoně a vyzdobila barvami,“ vypráví.
Helena Drdová(75 let) Narodila se 25. května 1946 v Táboře. V letech 1962 až 1966 studovala na Střední keramické škole v Bechyni. Po maturitě pracovala v tehdejším Muzeu husitského revolučního hnutí. V roce 1968 nastoupila na denní studium Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova a čeština. Promovala roku 1973. V 70. a 90. letech vyučovala výtvarnou výchovu na táborském státním gymnáziu. V letech 1981 až 2010 byla zaměstnána v Husitském muzeu jako restaurátorka soch. Poprvé se umělecky představila veřejnosti výtvarným doprovodem knihy Nepohádka, vydané táborským muzeem. Poté pro něj vytvořila Husitské pexeso. Své sochařské práce vystavuje od 80. let. Je členkou Asociace jihočeských výtvarníků. S manželem Milošem mají dvě dcery – Markétu a Lenku. Obě pracují jako učitelky, Lenka se také věnuje sochařství. |
V domácí galerii přibývala další zvířátka. Jako materiál po celé léto sloužila hlína z jordánského břehu, pak jí rodiče koupili plastelínu. Přibližně ve svých dvanácti letech se pokusila modelovat lidské postavy.
„Přemýšlela jsem, jak vystihnout proporce končetin. A taky jsem nevěděla, jak vybrat správnou sochařskou hlínu. Tady už bylo zapotřebí rady odborníka. V Táboře žil známý sochař Jan Vítězslav Dušek. Zjistila jsem si, kde bydlí, a zazvonila u jeho dveří.“
Škoda, že ten výjev nikdo nenafilmoval. Mistr otevírá dveře, na prahu stojí holčička a povídá: „Dobrý den, já jsem Helenka Konopová, dělám sochy a potřebovala bych hlínu a radu.“
Sochař pozval dívenku dál a daroval jí hlínu. Poradil, aby studovala anatomii člověka podle obrazů Leonarda da Vinci a aby se zdokonalovala v kresbě.
A tak odvážná Helenka brzy poté zaťukala na dveře akademického malíře Jindřicha Šenka. Vybavena potřebnými dovednostmi hodlala po základní škole studovat Střední keramickou školu v Bechyni.
„Talentové zkoušky jsem udělala, ale nebylo jisté, že mě přijmou. Můj děda i táta byli živnostníci, kterým komunisté po roce 1948 jejich živnosti vzali a úplně je ožebračili. Já měla úřední cejch dítěte z rodiny buržoazního původu,“ vzpomíná.
Pak někdo přihlédl k faktu, že její maminka získala v zaměstnání titul vzorné pracovnice. Dívka nastoupila do sochařského oboru. „Studium mě ohromně bavilo, do ateliéru jsem chodila tvořit i po vyučování. Snila jsem o tom, že se jednou budu živit sochařstvím,“ líčí.
Na UMPRUM ji nevzali
Hned první zakázka však ukázala, že by to nebyla dobrá volba. Školní asistent ji požádal, aby vytvořila sochu ženy v životní velikosti, kterou si umístí u bazénu na zahradě.
„Pustila jsem se nadšeně do práce. Doma jsme měli málo peněz, musela jsem vyjít s kapesným deset korun na týden, hodila se mi každá koruna. Asistent byl se sochou spokojený a řekl, že mě pozve na večeři. Pozval mě k nim domů a tam mi dali míchaná vajíčka,“ vzpomíná sochařka a směje se.
Dalším jejím snem bylo studium na vysoké umělecké škole. Dvakrát zkusila talentové zkoušky na UMPRUM, a dvakrát ji nepřijali. Po ty dva roky se živila jako kreslířka archeologických předmětů v táborském muzeu.
Táborská sochařka Helena Drdová vystavuje svá díla v Soběslavi. Vyjadřuje jimi jedinečnost člověka a mezilidských vztahů.
Následujícího roku složila přijímačky na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova a čeština. Bylo svobodné jaro 1968, třídní původ nikoho nezajímal, na školu ji přijali.
„Jenomže v září, když jsem nastupovala, už byli v republice Rusové. Jeden soudruh profesor mě uvítal slovy: Buďte ráda, že váš otec umřel. Ale to byl jediný negativní zážitek ze školy. Studovala jsem tam také sochařství v ateliéru Vladimíra Navrátila a Bohumila Teplého. Mojí diplomovou prací byla kamenná socha s názvem Život proti smrti,“ popisuje.
Za ni získala pamětní medaili univerzity. Socha skloněné postavy dávala na srozuměnou, že autorka si už vytvořila osobitý umělecký rukopis. „Ovlivnily mě práce sochařů Aristidea Maillola a hlavně Henryho Moorea. Ten prosazoval, že prostřednictvím postavy se dá vyjádřit i něco dalšího, klidně i krajina,“ vysvětluje výtvarnice.
Když promovala na vysoké škole, bylo jí 27 let. Vdala se, narodily se jí dcery Markéta a Lenka. Svou tvorbu plně podřídila potřebám rodiny, existenční jistotu jí dávalo zaměstnání v muzeu. „Pracovala jsem jako restaurátorka soch. Ráda jsem se jich dotýkala a vracela jim nový život. Současně jsem externě vyučovala výtvarnou výchovu na státním gymnáziu.“
Díky starodávným sochám začala od 80. let vystavovat i svoje díla. První výstavu jí zorganizovalo Husitské muzeum, jež tehdy neslo název Muzeum husitského revolučního hnutí.
„V táborské galerii představili zrestaurované sochy a expozici doplnili souborem mých portrétních bust. Oba typy soch spolu dobře souzněly, přestože mezi nimi bylo rozmezí několika staletí,“ hodnotí umělkyně.
Od té doby se účastnila řady výstav společně s členy Asociace jihočeských výtvarných umělců. Kromě České republiky vystavovala také v Rakousku a Německu.
„Nejraději vzpomínám na společné výstavy s mou dcerou Lenkou Heroutovou. I ona se věnuje sochařské práci a v současnosti vyučuje výtvarnou výchovu na základní škole.“
Retrospektivní expozice v Soběslavi je čtvrtou samostatnou výstavou Heleny Drdové. Když za ní s touto nabídkou přišlo Blatské muzeum, zpočátku váhala.
„Vím, kolik je s uspořádáním výstavy práce, ale muzejníci všechno sami zařídili. Jsem ráda, že moje sochy mohou potěšit návštěvníky po dlouhé době, kdy se kvůli protiepidemickým opatřením nesměly konat společenské akce,“ uzavírá táborská sochařka.
