„Ačkoliv je prostředí kolem elektrárny hodně depresivní, něco mě pořád láká se tam vracet. Nevím, co to je za sílu, snad nějaké tajemno. Podobně mluví i jiní fotografové. Překvapilo mě, jak je vylidněná oblast rozsáhlá,“ říká Sup, který pracuje na studijním oddělení Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. S focením začal až na této škole, předtím učil němčinu.
O městě duchů, jak se přezdívá Pripjati poblíž elektrárny, vypovídají jeho černobílé fotky na kalendáři pro rok 2016. Vylidněné rozpadající se paneláky, smutné symboly moci v podobě památníků a soch socialismu.
Rezivějící autobus před ruinou utajeného závodu na zpracovávání uranu, o jehož úloze se mlčí. Smutné ohromné ruské kolo, tradiční zábavní atrakce vzniklá ve velké zemi.
Pripjať na Ukrajině v Kyjevské oblasti bylo ve své době moderní a pyšné padesátitisícové město postavené pro pracovníky elektrárny. Po 26. dubnu 1986 museli být všichni evakuováni.
Vstup jen s průvodcem a na vlastní riziko
„Dostat se do chráněné zóny představuje mít oficiální povolení. Musíte podepsat, že do ní jdete na vlastní riziko, dostanete dozimetr, průvodce a ještě vstup až k elektrárně představuje několik průchodů a kontrol. Samozřejmě, že jsou blázni, kteří lezou přes ploty a vyhledávají místa s nejsilnějším zářením,“ popisuje fotograf.
Michal Sup
Kromě vylidněného města mohou návštěvníci vidět hromady suti a hlíny, pod kterými jsou záměrně pohřbeny okolní vesnice. Lokalitu bez života narušují jen lidé, které se úřadům vyhnat nepodařilo.
„Jsou to hlavně ženské, říká se jim bábušky z Černobylu. Vrátily se a opravily si za městem chudé příbytky. Chovají domácí zvířata, sbírají houby, pěstují zeleninu. Dokonce nabízejí turistům zavařeniny,“ říká. (více čtěte zde)
Podle Supa se tito vesničané nechávají fotit podobně jako indiáni v amerických rezervacích. Pro někoho totiž představuje návštěva místa tragédie atraktivní zážitek.
Supovi ale Pripjať připomíná spíš apokalypsu. Jen samotná elektrárna se podle něj stále tváří důležitě. Kolem ní jsou upravené parky, je tu památník obětem - vojákům a zaměstnancům, kteří zahynuli při záchranných pracích, zemřeli na ozáření.
Michal Sup není nějakým zaníceným odpůrcem jaderných elektráren. Tvrdí, že Černobyl je mementem pro lidi, aby cítili před takovými technologiemi úctu a pokoru.
„Je fascinující vidět, jak rychle si příroda bere tento kus země. Ze silnic roste tráva, nové stromy, domy se rozpadají. Sem tam najdete třeba ještě oblečení nebo gumovku po záchranářích. Vykazují největší záření, ale rostlinám to nevadí. Černobyl se nestane vzpomínkou na civilizaci podobně jako mayská kamenná města v džungli, která vidíme ještě po tisíci letech. Stavby z betonu tady zmizí daleko dřív. Je to dobře, nebo ne?“ ptá se sám sebe Michal Sup.
