Když začala Miluše Čondlová chodit venku se svým kocourem na vodítku, její sousedé v Dubném na Českobudějovicku ji považovali, mírně řečeno, za podivínku.
„Byl to kocour Šimon, který chodil rád od pěti měsíců ven, a měli jsme o něho strach, protože tady běhají psi. Tak dostal postroj, co se používá i k výcviku koček pro felinoterapii - léčebný kontakt mezi člověkem a kočkou. Na rozdíl od canisterapie, při níž pomáhají lidem psi, je u nás felinoterapie stále popelkou,“ říká 58letá Miluše Čondlová.
Právě se Šimonem, který je představitelem plemene turecká angora, začala před pěti lety chodit mezi děti do školky a sbírat první zkušenosti s kočičí zooterapií. A zároveň shánět literaturu i odborníky, aby ji posunuli dál. Zjistila, že mezi nejvhodnější plemeno pro felinoterapii patří ragdoll.
Ačkoli tyto kočky pocházející z Kalifornie působí mohutně a váží kolem šesti kilogramů, jsou klidné, trpělivé a komunikativní.
Jezdí do škol i domovů seniorů
A tak si milovnice koček přivezla v roce 2014 z moravské chovatelské stanice rasy ragdoll Kateřinu a o rok později ještě Ymmu. Jezdí s nimi na pravidelné návštěvy do domovů seniorů, ale také přímo za pacienty domů i na přednášky ve školkách a školách.
„S výcvikem začínám už od tří měsíců. Kočka pracuje 45 až 90 minut, to je maximum. Sama si řekne, když už má dost. Její popis práce je sedět ve speciálním košíku, být hodná, milá a nechat se seniorem nebo pacientem hladit, česat nebo masírovat,“ popisuje drobná blondýna, která má stejně jako její majestátní kočičí asistentky modré oči.
Zooterapeutka zjistila, že když má dítě rozcvičit ruku po zlomenině, těžko spolupracuje s rehabilitačními lékaři a fyzioterapeuty. Ruka nebo prsty jsou bolavé, dítě vystresované. Ale když dostane ve svém pokojíčku hřebínek a češe předoucí kočku, zapomene na bolest, ruka se uvolní a dítě přestane plakat.
„V domovech jsou zase často senioři po mrtvici ochrnutí na polovinu těla a musí se rozcvičit. Někdy zůstanou jejich prsty studené a nehybné. Předností kočky je, že je zahřeje, když ji mají na sobě. A když ještě prsty masírují její hedvábnou srst, ruka se snadněji uvolní. A pro řadu z nich je příchod kočky, jako když vyjde sluníčko. Usmějí se, často i rozpovídají. Je to posilující návštěva, která člověku udělá dobře, zvedne mu náladu,“ líčí Čondlová, jíž za spolupráci s táborským G-centrem dokonce předloni poděkovalo i vedení tamní radnice.
Felinoterapie už vystudovanou ekonomku, která se následně v 90. letech zaměřila za marketing a reklamu, několik posledních let živí.
„Diář mám plný, nestíháme. Jezdíme po celém kraji, většinou na devátou hodinu, protože kočky jsou dopoledne nejčipernější. Musela jsem sehnat speciální klec, která je připoutaná k zadní sedačce. Kočka si v ní hoví a cestu většinou prospí. S Kateřinou jezdím k dětem a s Ymmou do stacionářů a domovů pro seniory,“ upřesňuje zooterapeutka, která má doma celkem pět mazlíků. Kromě Šimona, Kateřiny a Ymmy do kočičí tlupy patří ještě britská modrá Amálka a jako kominík černý nalezenec Barbora.
„Protože miluju zvířata, splnila jsem si svůj sen. Je to atypické zaměstnání, které se u nás na rozdíl od canisterapie těžko prosazuje. Spousta lidí dodnes neví, že kočky jezdí pomáhat lidem,“ dodává.
