Setkání k povídání v Masných krámech jsme začali pokusem. Náš host si objedná v rodném jazyce svých dětí. Na servírce bude, aby odhadla, co si přeje.
„Mi petas, mandžokarton,“ řekl. Karton – karta – chcete jídelní lístek? „Jes.“ Co k pití? „Mi petas, bieron.“ Jasné, pivo. A k jídlu? „Gulašon.“ Než servírka odešla pro guláš, zeptala se: „Jakou řečí pán mluví?“
Esperantem. Naším hostem je Jiří Tomeček z Českých Budějovic. Jeho již dospělí synové při sčítání lidu uvedli esperanto jako svůj rodný jazyk. Jiří a jeho žena Miroslava je k němu vedli odmalička. Díky tomu zažili i zajímavé příhody.
„Bylo to na začátku devadesátých let, kdy lidé začínali jezdit do západní Evropy, ale ještě si nezafixovali zvuk tamních jazyků,“ vzpomíná Jiří Tomeček a vypravuje, jak se svou ženou a s dětmi jel vlakem z Ostravy do Českých Budějovic. Mladšímu synu Alešovi byly dva roky, proto vezli i nočník české výroby. A mluvili esperantem.
„V Jindřichově Hradci k nám do kupé přistoupili manželé se dvěma dětmi. Pozdravili jsme se jen úsměvem. Mezi manželi se pak rozproudila debata: Hele, jak to mluvěj? To je portugalština? Na němčinu je to měkký. Spíš něco jižanskýho – španělština, italština…“
Tomečkovi se kousali do rtů, aby se nezačali smát, ale tu se ozvalo: „Mámo, oni si z nás dělaj srandu! Podívej na ten nočník, dyť je českej.“
Najednou začali spolucestující vypadat nebezpečně. Hlavně aby maličký Aleš neřekl nějaké české slovo. Než se tak stalo, vlak zastavil ve Veselí nad Lužnicí, kde rozzlobená rodina vystoupila. „Ale jinak mi esperanto vždycky pomohlo,“ připojuje Jiří.
Při cestách Evropou se s ním totiž na základních věcech domluví. Kdo naslouchá s empatií, pochopí, o čem je řeč. „Jedná se o mezinárodní plánový jazyk, který vytvořil Ludvík Lazar Zamenhof,“ předesílá.
Informace o Zamenhofovi jsou snadno dostupné, proto jen stručně: Vzdělaný Žid, polyglot. Žil v mnohojazyčném prostředí, jazykům okolo sebe rozuměl, ale nechápal, proč jejich mluvčí mezi sebou svádějí konflikty. Dospěl k názoru, že za to mohou rozdílná náboženství a jazyky. A tak se rozhodl vytvořit jazyk společný pro všechny. Roku 1887 vzniklo esperanto.
„Slovo esperanto znamená doufající. Zamenhof vytvořil jazyk přehledný, bez zatížení minulostí. Navíc se slovní zásobou, která je povědomá Evropanům a nejen jim,“ vysvětluje Jiří.
„Baví mě, když věci mají přesný řád“
Jeho cesta k esperantu byla vroubena čtyřkami z ruštiny na základní škole v Ostravě-Porubě, odkud pochází. „Mým nejoblíbenějším předmětem byla matematika. Baví mě, když věci mají přesný řád. To se ale o jazycích se spoustou výjimek říct nedá.“
Když mu bylo šestnáct, poradil mu otec: „V kulturním domě je klub esperanta. Dojdi se tam podívat, ta řeč by tě mohla bavit.“ Došel tam a hned ho zaujala vývěsní skříňka klubu.
„Dozvěděl jsem se, že esperantské kluby sdružuje Český esperantský svaz. Měli tam pohlednice z celého světa, esperanto představovali jako jednoduchý jazyk komunikace mezi všemi národy. To v roce 1976 vypadalo hodně slibně,“ říká.
Jiří Tomeček(61 let) Narodil se v Ostravě. Od roku 1984 žije v Českých Budějovicích. Vystudoval Gymnázium Mikuláše Koperníka v Bílovci, Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a Vysokou školu ekonomickou v Praze. Pracuje v Praze v oblasti marketingu. Esperantu se věnuje od roku 1977, v současnosti je místopředsedou Českého esperantského svazu. S manželkou Miroslavou mají dva dospělé syny – Štěpána a Aleše. |
Následujícího roku nastoupil do matematické třídy gymnázia v Bílovci a ke komplikované ruštině se přidala angličtina s rozdílnou psanou a výslovnostní podobou.
„A tak jsem došel do klubu v Porubě, abych se přesvědčil, jestli je esperanto opravdu tak snadné a sbližující. V září jsem se ho začal učit a v listopadu už jsem si byl schopen dopisovat se studentkou z Maďarska. Ta mi pak při našem setkání darovala svoji Rubikovu kostku, která tehdy byla velmi oblíbená, ale nesehnatelná u nás, stejně jako u nich.“
Povědomá slovíčka, šestnáct mluvnických pravidel, žádné výjimky a zároveň podaná ruka zajímavým lidem. Jazyk s takovým potenciálem mu učaroval.
„Rád vzpomínám na čtrnáctidenní esperantské tábory u vranovské přehrady. Byly vedené ve skautském duchu, například jsme tam drželi esperantského bobříka. Při zlatém bobříkovi se mluvilo 72 hodin výhradně v esperantu. Nedělalo mi to problém a měl jsem radost, jak mě tento jazyk rychle sbližuje s dalšími účastníky,“ vzpomíná.
Ve svých dvaceti letech se na takovém táboře seznámil s pokročilou esperantistkou Miroslavou, svou vrstevnicí. „Mirka se učila esperanto proto, že se cítila osamělá v Českých Budějovicích, kam se s rodiči přestěhovala. Ve vitríně tamního klubu si všimla informace, že esperanto je cestou k novým přátelům.“
Založili Muzeum esperanta
Přátelství Miroslavy a Jiřího se proměnilo v lásku, svatba byla roku 1983. Novomanželé bydleli nejprve v Olomouci, kde Jiří studoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého, poté přesídlili do Českých Budějovic a zabydleli se v nich natrvalo. Esperanto, bez něhož by k jejich seznámení nedošlo, zvolili za svůj rodinný jazyk. Přinášelo užitek i jejich dětem.
„Starší syn Štěpán studoval hotelovou školu, kde měl tři jazyky. Esperanto mu pomohlo k jejich snadnějšímu pochopení. Mladší Aleš po šesté hodině večer komunikuje se svými dětmi v esperantu. Jeho manželka esperantem nemluví, ale rozumí mu. Také vytvořil webové stránky pro Český esperantský svaz,“ vyjmenovává.
Aby se esperantské hnutí rozvíjelo, je třeba mu v mezích možností posloužit i organizačně. Jiří Tomeček od svých 17 let působil jako činovník mládežnické sekce. Po vojně si dal v tomto směru dlouhou pauzu, protože se potřeboval věnovat rodině a práci.
Učil, pak přesedlal do oblasti marketingu, kde působí dodnes. Před patnácti lety se k funkcionaření v Českém esperantském svazu vrátil, místopředsedou svazu je třetím rokem.
„Za úspěch považuji, že se nám v roce 2008 podařilo vytvořit Muzeum esperanta ve Svitavách. Od té doby také pořádáme putovní výstavy spojené s přednáškami. Bohužel nám už zaniklo mnoho klubů. V jižních Čechách působí jen jediný, a to v Písku,“ popisuje situaci.
Ne že by esperantistů ubylo. Jen nemají potřebu organizovat se, když jim komunikační možnosti nabízí internet. I proto vznikly webové stránky esperanto.cz. Zároveň fungují různé neformální skupiny napříč celým světem.
„Esperanto přitahuje specifický druh lidí. Například ti, kteří jsou sdruženi v hostitelské síti Pasporta Servo, vám při vašich cestách zajistí zdarma nocleh, lidé sdílející mobilní aplikaci Amikumi si přijdou jen tak popovídat. Od každého se dozvíte něco zajímavého, s takovými lidmi lze vytvořit věci, které jinak nefungují. Náš slogan zní: Hledáš-li kšeft, nauč se anglicky, hledáš-li přátele, nauč se esperanto. Každému ho doporučuji,“ inspiruje Jiří Tomeček.
