V jedné ruce drží modrou krabičku se skleněným křížem s dvanácti paprsky, ve druhé kytici. Dojatá Petra Vohlídalová z Budějovic se v katedrále sv. Víta v Praze před pár minutami dozvěděla, že získala nejvyšší ocenění, jež Charita Česká republika uděluje svým zaměstnancům. „Strašně moc si ceny vážím,“ říká 47letá Vohlídalová, která je vedoucí v budějovickém azylovém domě pro muže sv. Pavla při Diecézní charitě.
Málokdo rád chválí sám sebe. Ale asi uznáte, že Cena Charity je ocenění toho, že vaši práci děláte dobře.
V to doufám. Přistupuji k práci nejlépe, jak umím. Asi se k tomu stavím více lidsky než nějak úřednicky. I proto mě kolegové navrhli, snad se jim se mnou pracuje dobře.
Kdy jste se dozvěděla, že vás spolupracovníci přihlásili?
Úspěšně mi zapadl e-mail z charity, tak jsem se to dozvěděla až od ředitele naší diecézní charity Jiřího Kohouta. Volal a říkal, že mi gratuluje, a já mu odpověděla, že bohužel nevím k čemu. Pak mi vše vysvětlil a vlastně jsem se o výhře dozvěděla týden před slavnostním ceremoniálem.
Vůbec jste ani netušila, že jste nominovaná?
Ne. Až pak jsem to s kolegy probírala a říkala jim, že nevím, kdo mě mohl přihlásit, a že vůbec netuším, jak se to přihodilo. Kolegyně se pak začaly potutelně usmívat, až to na sebe prozradily.
Jaký to byl pocit, přebírat ocenění ve svatovítské katedrále?
Krásný. Prostředí a všechno okolo bylo takové sváteční. Ani to moc nedokážu popsat.
Už jste úspěch stihla oslavit?
Byly jsme na chalupě s kamarádkami. Byla to sice dlouho dopředu plánovaná akce, ale tam jsme to trošku oslavily.
Vraťme se trochu zpátky. Kdy jste začala pracovat pro charitu?
V roce 2011 a bylo to úplnou náhodou. Končila mi mateřská, dodělala jsem si školu a přemýšlela, co dál. Do toho jsem se stěhovala zpátky do Budějovic a vlastně měnila svůj život od základů. V tu chvíli na mě vykoukl inzerát, odepsala jsem na něj, šla na výběrové řízení a pak mě přijali. Začínala jsem jako sociální pracovnice denního centra a noclehárny, potom jsem dělala zástupkyni vedoucí v azylovém domě, a když odešla vedoucí na mateřskou, přešla jsem na místo vedoucí.
V Českých Budějovicích postaví pro bezdomovce montovanou noclehárnu |
Když řeknu diecézní charita, či konkrétně dům sv. Pavla, co si pod tím mohou lidé představit?
Cílovou skupinou jsou u nás lidé bez domova. Jsme největším takovým zařízením v kraji. Máme vlastně tři služby. Nízkoprahové denní centrum, kam si mohou ženy i muži z ulice přijít odpočinout, najíst se či se osprchovat a převléci. Může se jim tu věnovat i psychoterapeut. Pak už si někteří z nich mohou začít vyřizovat své věci, například nové doklady. Je to takový startovač, první kontakt s námi.
A co dál?
Na to navazuje dvacetilůžková mužská noclehárna, kam večer pánové přijdou, vyspí se a pak zase ráno odcházejí. Završuje to azylový dům, kde jsou muži ubytovaní klasicky na smlouvu, stejně jako například na ubytovně. Tam už je však důležitá jejich spolupráce. Musí se sociální pracovnicí opravdu aktivně situaci řešit, hledat si práci či bydlení.
Co vás v práci nejvíce naplňuje?
Poznala jsem ji ze všech úhlů. Každý den je tu jiný. Mám skvělý tým kolegů, na který se mohu spolehnout. Smysl mi dává, že je to práce pro lidi, již jsou často úplně na dně. Motivuje mě, že kdekdo nad nimi láme hůl a říká si, vždyť je to jen bezdomovec. Jenže mnohdy za tím jsou těžké příběhy lidí, kteří toho dost prožili. Neříkám, že jsou všichni bez chyby, ale to není nikdo.
Stává se, že vám přijde poděkovat někdo, kdo u vás byl a teď už má práci a kde bydlet?
Shodou okolností, co se mé ocenění dostalo na sociální sítě, mi psal jeden náš klient. Psal mi pán, který měl problém s alkoholem, že už je devět let čistý, bydlí, běžně funguje a je spokojený. Občas se k nám takové zprávy dostanou. Někdo napíše, zavolá i přijde osobně. Jenže naše společnost podle mého pořád žije v tom, že je všechno špatně. Takže spousta klientů chce na svou minulost zapomenout a zabouchnout za ní dveře, než aby se k nám hlásili. Životy řady našich klientů se však posunuly k lepšímu.
Řada lidí bezdomovce přehlíží. Budějovicím se potíže s nimi v posledních letech nedaří moc řešit. Zaznamenala jste například snahu vedení města „odsunout“ tyto problémy na okraj města do Okružní ulice? Jak to vidíte jako odbornice?
Už to řešíme delší dobu. Jednáme o tom jak s magistrátem, tak s krajským úřadem. Jednání jsou skvělá, lidé na úřadech nám naslouchají. Rozumím tomu, že najít prostor pro naše služby je problém. Z našeho pohledu není Okružní ulice nejšťastnější řešení. Třeba pro to nízkoprahové denní centrum je to prostě od města daleko. Z mého pohledu může toto řešení mít opačný efekt. Lidí bez domova bude naopak v centru města vidět ještě víc.
Chce to tedy se ještě nad problémem pořádně zamyslet.
Projde nám rukama za rok asi čtyři sta lidí. Ale veřejnost pozná tak dvacet třicet takových. Ale to jsou takoví klienti, kteří k nám moc nechodí a nestojí o kontakt s námi. Jsou raději venku. Myslím si však, že zastupitelé města a kraje to vědí, mluvíme o tom a hledáme dostupné řešení pro všechny. Není to tak, že by nám někdo něco nařizoval.
Když sama jdete po ulici a koukáte okolo sebe, máte nemoc z povolání a hledáte někoho, kdo by třeba mohl využít vaši pomoc?
Ano, já svoje klienty potkávám všude. Někteří mě velice hlasitě a na dálku zdraví, někteří zase dělají, že mě nevidí. Lidé, co k nám chodí, opravdu nejsou vidět. Že je někdo bezdomovec, nutně nemusí hned znamenat, že je opilý a špinavý. Mezi nimi jsou stejní lidé jako ve zbytku populace. Někteří jsou hodní a féroví, jiní zlí a zákeřní. Někdo o sebe nedbá, druhý naopak ano. Jediný rozdíl mezi veřejností a lidmi bez domova je možná ten finanční. Bezdomovci za sebou nemají to potřebné zázemí.
Jak dlouho chcete u této práce vydržet? Může ve vaší profesi člověk i vyhořet?
Dělám všechno pro to, abych nevyhořela. Je jasné, že jsou chvilky, kdy se na vás všechno sesype a vy přemýšlíte, jestli to má ještě cenu. Možná mě chrání moje povaha, kdy si v koutku potichu popláču, trošku si i zanadávám a pak si řeknu, že to nějak dopadne. Pořád mě však moje práce baví a ještě bych ji ráda dělala dál.
Nacházíte také čas na odpočinek od každodenní práce? Máte nějaké koníčky?
Jednak mám dva syny, a taky je mým největším koníčkem náš pes. Brzy to budou tři roky, co jsem si jela pro zachráněnou fenku z Bosny, kterou někdo vyhodil u popelnice. Říkáme, že máme doma bosenské tajemství. (směje se) Myslím si, že je v ní trošku husky, takže vyžaduje pořádný pohyb každý den.
