Z auta před strakonickou radnicí vystupuje hnědovlasý muž. Na první pohled sympaťák. Na očích dioptrické brýle s černými obroučkami, v uších náušnice s kamínky, sportovní oblečení. Má podobný styl jako většina jeho vrstevníků. Šestadvacetiletý Jan Herman ze Strakonic se od nich liší tím, že ho nehoda před šesti lety upoutala na invalidní křeslo.
Než najdeme cukrárnu, ve které si dáme čaj, obejdeme téměř celé centrum Strakonic. Do většiny restaurací totiž vedou schody. A po městě chybí také nájezdy na chodníky. Honza přesto svůj vozík zvládá bravurně sám, naši pomoc odmítá. „Nemám rád, když mi někdo pomáhá, i když to někdy jinak nejde. Raději jsem soběstačný,“ usmívá se Jan Herman.
Rád cestujete a nedávno jste se vrátil z Nového Zélandu. Měl jste tam problémy s bariérami?
Představoval jsem si, že se jedná o trochu zaostalý ostrov, čekal jsem, že to bude horší než u nás. Byl jsem velmi překvapený, Zéland je mnohem dál, než je Česká republika. A to nejen ve městech, ale i na venkově. Spal jsem v kempech v karavanu, na různých místech v autě, ve stanu, nejel jsem do hotelu, bylo to spíš trampské. I na místech uprostřed lesa, mezi skalami, je jeden ze dvou záchodů bezbariérový. To mě šokovalo. Na pláži u moře byly bezbariérové sprchy, ty kolikrát nejsou u nás ani v kempech. V nejmenší vesnici, kde není zavedený snad ani internet, je myšleno na postižené.
Proč jste vyrazil zrovna na Nový Zéland?
Je to z České republiky celkem dálka, ale já nejsem na klasické cestování do Chorvatska nebo Egypta k moři. Mám radši zajímavá místa a Nový Zéland zajímavý podle mě je. Byl jsme tam už loni, žije tam má sestra. Učarovala mi příroda, letos bylo mou hlavní motivací k cestě rybaření. Zéland je ráj rybářů, což je jeden z mých dalších koníčků. Největší můj cíl, který nakonec nedopadl, byl lov lososů. I ti na Zélandu jsou, ale podle domorodců na ně byla letos moc teplá voda.
Jak vaše cestování vypadalo?
Byl jsem tam šest týdnů. Procestovali jsme oba ostrovy Jižní i Severní. Základní věc, kterou na Novém Zélandu potřebujete, je sehnat auto, což není problém. Nedá se tam úplně cestovat autobusem, vlakem už vůbec. A my chtěli na místa, kam se spousta lidí nedostane. Na lososy není úplně jednoduché narazit, musíte se dostat do hodně neprostupných končin. To je pro mě na vozíku samozřejmě mnohem větší problém než pro zdravého člověka. Půjčili jsme si proto raft. Bylo zajímavé ovládat raft pro šest lidí ve dvou. I to jsme ale zvládli, rozložili jsme cestu na padesát šedesát kilometrů na řece, pak jsme někde zastavili na ryby, večer u vody přespali ve stanu a ráno jsme razili dál.
Máte i další koníčky, jaké to jsou?
Vždycky jsem byl hodně sportovně založený. Po nehodě jsem musel změnit typ sportů. Mým hlavním je tak dnes florbal, který hraju na mechanickém vozíku. Začal jsem s ním hned po úraze. Navedli mě na něj při rehabilitaci. Strakonice tyto aktivity nenabízejí, ale zjistil jsem, že je možné hrát florbal v Českých Budějovicích v klubu Štírů. Také jezdím na handbiku, dřív jsem plaval.
Současně studujete čtvrtým rokem právnickou fakultu v Plzni.
Studium mě baví, procházím s dobrými známkami. Práva jsem si vybral i proto, že jsem po maturitě přemýšlel, kde bych mohl sehnat s postižením pracovní uplatnění. Není to úplně snadné. Určitě bych v nich chtěl pokračovat i v profesním životě. Nestuduji je jen proto, abych měl titul. Je to obor, který mě zajímá.
Jaký profesní směr zvolíte?
Mým snem by byl soudce, třeba rodinný úsek, dědické právo, celkově civilní proces. Do trestu bych se úplně nehrnul. Je zajímavé, že většina lidí u nás ve škole je z něj nadšená. Mě zas tak neláká. Důležité je, kde najdu praxi. Při škole jsem tu možnost neměl. Spousta spolužáků ji má v advokátních kancelářích, já jsem byl na pohovorech, posílal životopis, ale většinou mě odmítli. A když mě neodmítli, byla kancelář v budově, do které bych se nikdy nedostal. U soudu je výhoda, že soudce má své místo, kam lidé chodí za ním.
A co cestování, kam se vydáte příště?
Spousta lidí dnes chodí na poutě, je to v módě. Do Santiaga de Compostela ve Španělsku, Říma, Jeruzaléma. Já bych chtěl ještě letos vyrazit úplně sám na Gibraltar. Vymyslel jsem si cestu bez doprovodného vozidla, podpory, jen s tím, co budu schopný uvézt. To znamená karimatku, spacák, pár kousků oblečení. Neznám nikoho, kdo by tam byl, ale myslím, že bych to byl schopný absolvovat do tří měsíců. Jediný čas, který tomu můžu věnovat, jsou prázdniny, které mám ve škole. Takže od začátku července do září.
To bude ale dost náročné, proč nevezmete s sebou třeba svého bratra?
Myslím, že to bude velký očistec, Gibraltar je daleko a Evropa je hornatá. Chci vyrazit opravdu ze Strakonic, z místa, kde jsem se narodil, kde žiju. Neláká mě pouť na známá místa, při které bych na cestě potkával stovky lidí. Zéland s bratrem byl strašně fajn, ale teď chci vyrazit sám, abych si mohl utřídit myšlenky. Každý to někdy potřebuje, jenže pro mě je to těžké. Téměř pořád se mnou někdo je. Chci si vyčistit hlavu, odpoutat se od problémů. Zkusit si, co zvládnu, třeba to vzdám a třeba ne. Gibraltar je doopravdy výzva.
