Zeptejte se rockových kytaristů v Českých Budějovicích, kdo je učil hrát na nástroj. Velká část odpoví: Jirka Klimeš. Po celý život předává tenhle jazzový muzikant své zkušenosti dalším generacím. Posledních dvacet let v Základní umělecké škole na Piaristickém náměstí.
„O kytaru je stále velký zájem. Jak o elektrickou, tak klasickou. V poslední době docela přibývá také děvčat,“ líčí 63letý rodák z Českých Budějovic.
Umělecké vlohy zdělil po svých předcích. „Můj děda, Slovák, byl muzikantem, karbaníkem a divadelníkem. Matka zpívala ve sboru, hrála i v divadelním souboru. Brácha Lubomír je bubeník a já jsem se taky takhle nepovedl,“ směje se Jiří Klimeš.
Jako kluk si jednou všiml kytary na stěně v chatě na Lipně. „Stáhl jsem ji ze zdi a prohlásil, že by tam neměla jen tak viset. Mamka mi sehnala učitele. Bavilo mě hrát, co mě napadlo. Zkoušel jsem různé improvizace. Každý kluk chce se svým nástrojem oslnit nějaké děvče. Začal jsem psát muziku a už v sedmé třídě jsme založili první kapelu. Jmenovali jsme se Falling Stars a hráli třeba písničky od Olympiku. Vždycky jsme vystupovali o velké přestávce a nahrnuli se za námi všichni kamarádi,“ vzpomíná Klimeš.
Později začal poslouchat náročnější kapely, jako King Crimson, Chicago nebo Blood, Sweat and Tears. Skladby od nich, ale i vlastní věci hrál na počátku 70. let se skupinou Fluidum.
„Byl to docela underground, navíc jsme měli dechovou sekci. Měli jsme celkem úspěch, ale přišlo nám úřední rozhodnutí, že se na našich koncertech schází neukázněná a neupravená mládež, takže jsme brzy dostali zákaz,“ líčí.
Pořádal jazzové večery
Později se Jiří Klimeš začal více ve svých dalších kapelách věnovat jazz-rocku, se kterým se dalo během normalizace částečně vystupovat. „Dělali jsme hlavně vlastní muziku. Časem jsem také založil Českobudějovický big band, se kterým jsme objeli i velké festivaly,“ líčí.
Jiří Klimeš (63 let)Narodil se 16. března 1954 v Českých Budějovicích. Po základní škole nastoupil na gymnázium, vystudoval učitelství pro Lidovou školu umění na pedagogické fakultě. Po vojně vyučoval hru na kytaru v kurzech hudební výchovy v českobudějovické Slavii. Pak byl na volné noze a posledních dvacet let učí na Základní umělecké škole na Piaristickém náměstí. První kapelu založil už na základní škole. V sedmnácti letech zpíval i v tanečním orchestru Metroklub. Na vojně hrál v armádním uměleckém souboru, konferenciéra jim dělal Otakar Brousek mladší. Pak vedl kapely Fluidum, MO Band, Českobudějovický big band, Klima-X, v současnosti hraje se String 5 aj. a vede Veliký ZUŠ band. Píše i hudbu pro divadelní představení. Rád cestuje, pěšky nebo na kole poznal velkou část východní Evropy. V Česku objevuje a fotografuje smírčí kříže. Vyrábí domácí víno. Žije v Českých Budějovicích, je svobodný, má dceru Kateřinu, vnučku Klaudii (4,5 roku) a vnuka Lukáše (6 měsíců). |
Po listopadové revoluci začal v Budějovicích pořádat vyhlášené jazzové večery. Hrávalo se v kulturním domě ve Staroměstské, v hotelu Malý pivovar, U Hromádků, oblíbeným místem bylo Divadlo Pod Čepicí v bývalých vojenských pekárnách, z nichž je dnes IGY centrum. „Vystupovaly zde české kapely, ale i zahraniční hosté,“ popisuje Klimeš. Vedle koncertování celý život také učí.
Nejprve v kurzech hudební výchovy pod Armáďákem (dnešní Kulturní dům Slavie), chvíli byl na volné noze a nakonec zakotvil v Základní umělecké škole na Piaristickém náměstí.
„Svým žákům říkám, aby vnímali všechnu krásu kolem sebe. Nejen hudbu, ale i přírodu, výtvarné umění, literaturu. Je důležité být svůj, jenom někoho nekopírovat,“ přemýšlí Klimeš.
V současnosti hraje s formací String 5 aj. a vede Veliký ZUŠ band, kde také zpívá a píše hudbu.
Má rád syrovou krajinu
Od mládí ho okouzluje příroda a vandrování. Nejdřív to byly akce s kamarády, postupně začal vyrážet sám. Dnes zdolává kilometry hlavně na kole. „Vyrazil jsem například z italského Bolzana přes Alpy do Budějovic. Dvakrát také z Košic. S kamarádem jsem projel na kole i Gruzii. Nedávno jsem jel od Dunaje k Balatonu a potom zpátky do Českých Velenic.“
Procestoval například Rumunsko, Ukrajinu, Uzbekistán, Albánii, Gruzii, Bulharsko, Makedonii, byl ale i na Kubě, na Krétě nebo na Korsice. „Člověk pozná nové krajiny, nové lidi, nové druhy jídla i pití. Hodně mě láká například projet na kole Vietnam,“ popisuje. Rád přespává pod širákem nebo ve stanu. „Teď to ještě pár dní půjde, pak zase začnu až v květnu. V přírodě jsem rád sám. Mám rád pusté a syrové oblasti, například místa pod Českým Krumlovem nebo Boleticko,“ říká.
Jeho velkým koníčkem posledních let je objevování a fotografování smírčích křížů. „To jsou historické kamenné objekty ve tvaru kříže, které připomínají převážně úmrtí nebo nějaké jiné události. Naposledy jsem mapoval Domažlicko. Bývá to dost dobrodružné. Často se vyptávám místních, kudy se tam dostanu, není to nikde v mapách,“ vypráví. Dodává, že v jižních Čechách moc smírčích křížů není. „Jeden byl na Besednicku a ten někdo ukradl. Někteří podnikatelé si je bohužel dávají do svých zahrádek místo trpaslíků,“ povzdechne si.
Staví také kamenné menhiry. Několik jich má pod Kletí. „Jeden se jmenuje Dobromysl, další Miláček a Všehoj. Když si k nim sednu, tak se mi pusa rychle roztáhne do velkého úsměvu. Vyzařuje z nich pozitivní energie,“ popisuje.
Nyní vyráží na výlety i se svou čtyřletou vnučkou Klaudií. „To je velká radost, už jsme spolu spali ve stanu a jeli jsme i v lodi.“
