Letní odpoledne. Trojice mladých mužů v červených kabátech si uprostřed parku domlouvá odpolední partii tehdy populární hry maille. O kus dál korzuje urozený pár, zahradníci upravují květiny. Po příjezdové cestě z Českého Krumlova se podél jižní zdi zahrady právě blíží knížecí kočár tažený šestispřežím. Jsou šedesátá léta 18. století, doba vrcholícího baroka.
Střih.
Šedesátá léta 20. století.
Cesty jsou rozryté od vojenských jednotek, které tudy míří do výcvikového prostoru v Boleticích. V noblesním ranním salonu je sklad obilí. Jezírka se proměnila v bažiny. Komunističtí papaláši uvažují, že během následující pětiletky celý zámecký komplex zbourají. Jejich plán nakonec zastaví otevření psychiatrické léčebny v roce 1966. Ta sídlí v Červeném Dvoře dodnes. Zaměřuje se na léčbu závislostí a o současnou podobu, která se opět blíží té před 200 lety, se zasloužili i sami pacienti.
Počátky zámeckého areálu jsou spjaté s předposledním vladařem rožmberského domu Vilémem z Rožmberka, který zde začal stavět letohrádek.
„Červený Dvůr měl v rámci rožmberské sítě výjimečně výhodnou polohu. Nalézal se jednu a půl hodiny jízdy kočárem od hlavní rodové rezidence na zámku v Krumlově,“ líčí Jiří Olšan ve výpravné knize Proměny zámku a parku Červený Dvůr, kterou vydal budějovický Národní památkový ústav.
Vilém však brzy po zahájení prací v roce 1592 zemřel. Práce pokračovaly za jeho bratra Petra Voka, který ale panství Krumlov prodal roku 1602 císaři Rudolfu II. Během třicetileté války byl letohrádek vypálen stavovským vojskem a málem zcela zanikl. Kněžna Marie Ernestina Eggenbergová ho však přestavěla roku 1682 na barokní zámek.
Zlatá éra Červeného Dvora nastala v 18. století s vládou knížete Josefa Adama ze Schwarzenbergu, který přestavěl zámek do dnešní podoby. Pozval tam i významné umělce své doby, aby mu vyzdobili některé místnosti. Přijel tak autor maleb z krumlovského maškarního sálu Josef Lederer nebo Josef Prokyš.
Zámecký areál se potom stal oblíbeným letním sídlem Schwarzenbergů. „Nabízel komfortně zařízené interiéry a nedaleko od něj se nalézal bohatý lovecký revír Blanského lesa. Možnost pobytu v poklidném venkovském prostředí, utvářeném v souladu s dobovými filozofickými představami o harmonickém životě, byla jedním z hlavních důvodů obliby, jíž se Červený Dvůr u knížat těšil,“ popisuje Olšan.
Bobří maso dodávali do Vídně
Šlechtici zde chovali exotické bažanty, holuby, bengálské jeleny, egyptská prasata, jemnovlasé králíky nebo bobry. „Jejich maso dodávali do vyhlášeného vídeňského řeznictví. Specialitou byl bobří ocas,“ líčí Kateřina Cichrová, která byla hlavní editorkou nové knihy.
Poslední zásadní úpravu prodělal areál po bouři v roce 1844 za Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu. Od 18. století až do druhé světové války byl oblíbenou oázou klidu, kde se setkával rod Schwarzenbergů a užší okruh jejich přátel při volnočasových aktivitách a rekreačních sportech. Ve druhé polovině 18. století se například pánové a dámy věnovali tehdy oblíbené hře maille, takzvanému biliáru na trávníku.
„Hrála se s těžkými dřevěnými koulemi, které se pomocí dřevěných holí s paličkou na konci musely dopravit do železné branky. Doporučeným úborem pro hráče byl vypasovaný kabát v délce ke kolenům, klobouk, krátká paruka a rukavice, přípustné byly střevíce i vysoké boty,“ líčí Cichrová.
Dokument zachytil konec starých časů
Šlechtici se zde věnovali i jezdectví, střelbě a od počátku 20. století také tenisu. Kurt byl před budovou takzvané Švýcárny. Atmosféru zápasů zachytil amatérský film ze 30. let. „Mezi zapálenými tenisovými hráči nechyběl kníže Adolf ze Schwarzenbergu a jeho manželka Hilda. Zatímco kníže zvolil pro svou účast ve hře tehdy obvyklý lehký bílý oděv s dlouhými kalhotami, zdá se, že kněžna vstoupila na hřiště v běžném vycházkovém oblečení,“ přibližuje Cichrová.
Střípky z tenisových zápasů zachycených na celuloidovém pásu vypovídají o snaze a zaujetí hráčů, jejichž sportovní výkony měly zcela rekreační charakter. „Další pasáže filmu přibližují pohledy do pohodové, patrně prázdninové, atmosféry. Dospělí i děti se procházejí parkem, ti nejmladší se předvádějí při neumělých gymnastických výkonech. Dokument zachytil konec starých časů,“ dodává Cichrová.
Zatímco během několika staletí za Schwarzenbergů zámek s parkem jen vzkvétal a mohl se zařadit po bok jiných evropských sídel, komunistický režim dokázal během pár let celý areál zdevastovat. V roce 1947 byl převeden do vlastnictví Země české, o dva roky později znárodněn. „Budovy silně chátrají a pustnou. I kdysi krásný park je v neutěšeném stavu. Cesty jsou těžkými vozidly rozryté, v parku je pasen dobytek, vodní režim je rozrušen, takže vznikají bahniska,“ stálo ve správách místních památkářů na přelomu 50. a 60. let.
Tehdy už se začal rýsovat plán demolice zámku a parku. Zkázu odvrátilo založení psychiatrické léčebny, která zde byla oficiálně otevřena 1. července 1966. Od počátku se zaměřila na léčbu závislostí, u které zůstala dodnes. Léčí se zde pacienti od 16 let závislí na drogách, alkoholu a patologickém hraní.
„Historické a přírodní prostředí stranou větších měst je pro tento typ psychiatrického programu ideální. Už od počátku se na obnově a údržbě areálu významně podílejí sami pacienti. K prostředí, které člověk pomáhá udržovat, má zcela jiný vztah než k prostředí, které jen pasivně užívá,“ míní Jiří Dvořáček, ředitel a primář Psychiatrické léčebny Červený Dvůr.
V současnosti je zámecký park volně přístupný veřejnosti. Vede po něm naučná stezka, která detailně popisuje jeho proměny a na dobových obrazech a nákresech ukazuje, jak vypadal za Schwarzenbergů. Výletníci se například dozvědí, že tam bylo i přírodní divadlo, bobří jezírko, topolový ostrov, antický pavilon s vodopádem nebo jak detailně promyšlené jsou průhledy parkem.
