V dílně visí na zdi kalendář se seškrtanou dovolenou. Musela ji zrušit kvůli práci, protože má moc zakázek a nestíhá. Teď jich je tolik, že s nimi zaplní spoustu měsíců dopředu.
Všechny navíc vyřizuje sama. Kousek od kalendáře stojí u zdi několik židlí, velká skříň a staré sáňky. Hned vedle je zničené křeslo a drobný kočárek. To všechno a mnohem víc má před sebou.
„Nedávno se mi ozval nějaký muž ze Švýcarska se zakázkou na několik desítek židlí. Nedá se nic dělat, musela jsem dovolené zrušit. Ale nakonec mě dcery donutily a koupily pobyt u Orlíku,“ usmívá se 54letá čalounice Bedřiška Staňková, jihočeská živnostnice roku.
Sedíme u malého dřevěného stolku. Pro koho je a co všechno s ním musíte udělat?
Je pro pana doktora Igora Piňose. Ten přišel před čtyřmi roky poprvé jako každý běžný zákazník. Bavili jsme se úplně normálně, dokud mi nedal vizitku a já neviděla všechny ty jeho tituly. Pak jsem začala koktat a on litoval, že mi ji dal. Nakonec jsem mu dělala celou chalupu na Kvildě, kam zamíří i stůl. Musí se celý zrenovovat. Je třeba ho jemně ručně zbrousit a rozebrat. Vše dělám starou metodou. Je třeba být opatrný, takové věci mají svůj věk. Mám tady třeba židle z roku 1910.
Kolik času vám jedna taková židle zabere?
Jen rozebrání a odstrojení trvá dvě až tři hodiny. V téhle jsou ještě staré klínky, které je třeba vyndat. Musíte si je pak vyrobit a tím je sklížit. Odstrojení, práce s dřevem a potah zaberou minimálně 10 až 12 hodin. Teď tady okolo sebe mám asi osm rozdělaných zakázek. Času je málo.
Když se bavíme o historii, komu patří židle, o které mluvíte?
Půjde k jednomu muži do domu a shodou okolností taky na Kvildu. Je to dědictví, které získal.
Bedřiška Staňková (54 let)Pochází z Ostrova nad Ohří na Karlovarsku. Její rodiče se hodně stěhovali a zamířili i na jih Čech, kde nakonec Bedřiška Staňková zůstala. Vedla několik různých prodejen a věnovala se administrativě. Je vyučenou číšnicí, ale profese ji nikdy dlouhodobě neživila. Pracovala ve firmě Jitona a později začala v 90. letech podnikat. Před 10 lety si doplnila vzdělání na ekonomické střední škole, takže se po večerech věnuje účetnictví. Žije ve Vimperku a má dvě dcery. Specializuje se na čalounění a renovaci starožitného i moderního nábytku. Zároveň prodává bytové doplňky. |
Co opravujete nejraději?
Za 25 let jsem toho udělala nepřeberné množství. Každá historická věc je pro mě zajímavá. Když dělám starší nábytek, tak hodně přemýšlím nad tím, jak ho truhláři a čalouníci vyráběli. Mám ale moc ráda i retro věci.
Před chvílí jste se zmínila, že vás čeká další zakázka židlí, tentokrát do Švýcarska. Dá se z těch všech věcí vybrat něco zajímavého, co vám uvázlo v paměti?
Na některé si vzpomínám. Shodou okolností je jedna z nich ještě ve Vimperku v kavárně Ve skále, kam ráda chodím. Měli tam kousek, který měl být vyrobený v Německu pro Adolfa Hitlera. Jde o nádherné sofa se dřevěným stolečkem. Bylo vyrobeno tak, aby měl jeho uživatel veškeré pohodlí. V roce 1942 měla být údajně v Německu výstava pro Hitlera. Nikdy se neuskutečnila, ale přesto nábytek vznikl. Když jsem sedačky před třemi lety přetahovala, tak jsem koukala na původní materiál z roku 1942.
Jak se ta věc dostala do Vimperka?
Dotyčný ji získal trochu omylem. Kamarád ho pozval do zahraničí, bavili se o kavárně a on mu nabídl tenhle kus nábytku. Od doby, kdy ho vyrobili, byl někde zahozený. Pak jsem dělala například křesla také z období druhé světové války. Na nich byla ještě znázorněna orlice. Nikdy nevím, co se mi dostane do ruky. Každý kus má historii a já se po ní ráda pídím.
Co vás k řemeslu přivedlo?
Asi největší učitelkou mi byla babička, protože za první republiky prodávala nábytek v Českých Budějovicích. Každý den tam chodila z Netolic. Já jsem se v roce 1993 osamostatnila. Začalo to opravami novodobých věcí. Když jsem měla manžela, měli jsme výrobu sedacích souprav. Pak se mi do ruky začaly dostávat tyhle starožitnosti. Dost jsem se jich na počátku bála.
Co je dnes hlavní náplní vaší práce?
Dělám pro muzea, penziony i hotely v Čechách i cizině novodobé věci i starožitnosti. Stále se učím.
Vše děláte sama. Nikdy jste nechtěla přijmout zaměstnance?
Nějaké jsem přijala, ale po měsíci lidé většinou skončí. Nezvládnou náročnost řemesla. Jsem taky dost pedantská a precizní. Za celou dobu jsem měla tři reklamace. Byla bych šťastná, kdyby za mnou přišel mladý člověk, kterému bych tohle mohla předat. Jsem unavená, mám artrózu, takže bych byla ráda, kdyby tady se mnou někdo vydržel. Potřebovala bych chlapa, protože dřív jsem zvedla sedací soupravu sama a dnes s ní potřebuji pomoct. Mým dětem to předat nemohu, protože mají jiné zaměření, ale pomáhají mi. Mám ale spoustu diváků. Někdy potahuju a najednou se v dílně někdo objeví a pozoruje mě. Vydrží se koukat hodiny.
Vy jste měla opravdu za celou dobu jen tři reklamace?
Ano, první v 90. letech. Tehdy byly hodně sedací soupravy s knoflíkama a jednou mi volala zákaznice asi po měsíci, že jí vypadávají. Já přijela, opravila a pak se ukázalo, v čem byl problém. Měli synka Honzíka, který si s knoflíkama hrál a ustříhával je.
Pro koho pracujete v zahraničí?
Dělám penziony a hotely v Německu a Rakousku. Líbí se mi na Němcích jejich preciznost. Vše ale chtějí mít hned a to vždycky nejde. Teď se mi ozvali ze Švýcarska. Nějaký človíček mi poslal emailem asi 70 křesel. Je tam baroko, rokoko, biedermayer i novodobé kusy.
Jak se u takových specifických zakázek řeší ceny? Asi nejde o levnou záležitost...
Lidé, kteří doma mají nějaké starožitnosti, už přicházejí s nějakou představou. Já se od ní příliš neliším. Stává se ale, že se s vámi lidé hádají kvůli jednomu sedáku na židli. Někdy ale přijde důchodce a já udělám zakázku jen za materiál a ještě mu ji odvezu domů.
Cítíte, že vaše řemeslo umírá? Z vašich zkušeností se zdá, že o něj příliš lidí nemá zájem.
Lidé ho nechtějí dělat. Myslím, že v Lišově byl kdysi obor, který zrušili. Mrzí mě to. Nikdo to nechce dělat, přestože jde o nádhernou práci. Nedá se na ní zbohatnout, ale neskutečně vám dá. Ale tak to je. Dnešní doba je hodně přemodernizovaná, lidé chtějí dělat jiné profese.
Říkáte, že jste unavená. Zvažovala jste, kdy jednou skončíte?
Chtěla bych jít do čalounického důchodu příští rok ke svým 55. narozeninám. Vzhledem k počtu zakázek to ale nejspíš nepůjde. Pokud seženu schopného člověka, který se bude chtít učit, tak by to bylo velmi příjemné.
Máte čas na něco jiného kromě práce?
Moc ne, začínám v osm ráno a dělám třeba do sedmi. Pak přijdu domu a starám se o e-shop a všechny administrativní věci.
Když jsme se setkali při předávání ceny pro živnostníka roku, nemohla jste mluvit. Řekla jste pouze, že vám pomáhá rocková hudba. Jak?
Když jsem hodně unavená, tak poslouchám rockové rádio, které mě drží nad vodou. Jsem motorkářka, ráda jezdím na koncerty a v Budějovicích mám spoustu přátel. Jinak se teď snažím trávit volný čas s vnučkou.
