Narodil se ve znamení Vah. Mísí se v něm introvert s extrovertem. Dokáže najít kompromisy, umí naslouchat, ale i tvrdě vyjednávat, po otci zdědil zdravou tvrdohlavost. Všechny tyhle vlastnosti pomáhaly Jiřímu Bočkovi v čele Budějovického Budvaru. A především díky jeho osobnosti se podařilo z národního podniku za 25 let vybudovat moderní a celosvětově uznávanou společnost.
Před více než rokem však pozici ředitele ze zdravotních důvodů opustil a stáhl se z veřejného života (psali jsme zde). Naordinoval si klid, žádný stres, soustředil se jen na své uzdravení.
„Respektuju všechna doporučení lékařů. Věnuju se koníčkům, které mi zdravotní stav dovolí. Jezdím na kole, hraju squash, lední hokej, chodím na pěší výlety. Nemám povolené dlouhé lety letadlem a nesmím měnit zimu za léto. Za více než rok, co nejsem v práci, jsem si vystačil s cyklostezkami u nás. Jen jednou jsem si odskočil na hranice Rakouska a Slovinska, kde jsem si vyjel svůj první horský průsmyk na kole. Jezdím sám, mám svůj režim. Připravuju se ale už na výpravu s kamarádem na kole z Prahy do Vídně,“ líčí 60letý Jiří Boček.
Jiří Boček (60)Narodil se 25. září 1957 v Českých Budějovicích. Absolvoval zde obor sladovnictví na Středním odborném učilišti pivovarském. Už tehdy chodil na praxi do Budvaru, kde byl jeho otec Karel Boček podsládkem, výrobně-technickým ředitelem a v letech 1968-1973 ředitelem. Jiří Boček pokračoval na Střední potravinářské škole v Praze a Vysoké škole chemicko-technologické, fakultě potravinářské a biochemické technologie. Po vojenské službě nastoupil do Budějovického Budvaru, kde byl technologem, mistrem varen a podsládkem. V roce 1991 se stal ředitelem, nominovali jej sami zaměstnanci. Národní podnik udělal za 25 let pod jeho vedením obrovský posun k modernímu pivovaru. Produkce stoupla čtyřikrát, vyváží skoro do 80 zemí světa. Uspěl také v desítkách sporů o ochranné známky s gigantem AnheuserBusch. V říjnu 2016 dostal Boček od prezidenta republiky Medaili Za zásluhy. Na konci roku 2016 kvůli závažné nemoci funkci ředitele opustil. Za celoživotní přínos oboru byl loni v září uveden do Síně slávy českého pivovarství a sladařství. Je ženatý, žije na Borku. S manželkou Jarmilou mají syna a dceru. Rád jezdí na kole, lyžuje, hraje squash, chodí hrát hokej, jezdí na výlety. V poslední době si začal opakovat němčinu. |
Říká, že se hlavně raduje ze života. „Když je člověk onkologicky nemocný, tak je to život na vlnách. Před každou kontrolou máte stažená křídla. Když to dopadne dobře, tak se naopak křídla roztáhnou. Já vše přizpůsobuju svému zdravotnímu stavu,“ podotýká.
I proto neřeší svou profesní budoucnost. I když už nějaké návrhy padly, vůbec se jimi nezabýval. „Když máte za sebou tři operace s recidivou onemocnění, tak si života vážíte daleko více než nějaké profesní kariéry. Veškeré ambice jdou stranou. Stejně tak mi nechybí společenský život, který patří k vrcholné manažerské pozici. Pro někoho to může být zajímavé, ale má to i své negativní stránky, jako třeba pokrytectví a podrazy,“ míní.
A naprosto kategoricky odmítá vstup do politiky. I když už dříve nějaké nabídky přišly, Jiří Boček říká, že tohle prostředí pro něj není.
Jeden z největších odborníků v českém pivovarnictví prožil dětství a mládí na Pražském předměstí v Českých Budějovicích. Tehdy tam ještě bylo staré město, které postupně nahradily paneláky.
„Měl jsem pohodové dětství v harmonické rodině. Největší dobrodružství jsme venku s klukama zažívali, když se stavělo tehdejší sídliště Pařížské komuny. Bydleli jsme kousek od severní zastávky směr Budějovice – Plzeň. Na koleje jsme dávali hřebíky a vyráběli si hroty do šípů. Válčili jsme na stavebních hromadách. Tenkrát letěl Vinnetou, tak jsme si hráli na indiány a kovboje. Později jsme na velkých parkovištích, která tehdy byla úplně prázdná, hrávali v zimě hokej a v létě zase fotbal,“ vypráví.
Hrál na housle v orchestru
Chodil na Základní školu v Nerudově ulici a přiznává, že nebyl úplný svatoušek. „Respektoval jsem přísné učitele, kteří mě něco naučili. U těch ostatních jsem trochu zlobil,“ usmívá se.
Zatímco od otce, který pracoval na vysokých pozicích v Budvaru, získával odmalička vztah k pivu, maminka ho zase vedla k hudbě. Od první třídy chodil do Lidové školy umění na housle. Dokonce hrál i v orchestru.
Piva se prý poprvé napil už v předškolním věku. „U jídla jsem si doma vždycky mohl trochu cucnout. Nepamatuju si, jestli mi tehdy chutnalo. Táta mě moudře vedl k tomu, že alkohol se má požívat rozumně a v malé míře. Když na mě potom přišla puberta a já mohl později pít alkohol oficiálně, tak mě to vůbec nelákalo. Přišlo mi to jako samozřejmost,“ vzpomíná vysoký muž.
Bývalý dlouholetý ředitel Budějovického Budvaru Jiří Boček
Jaké má pivo barvu, chuť nebo říz, už se musel začít odborně učit v patnácti letech. Šel do učení na sladovníka v Budějovicích. První pololetí chodil na praxi do Budvaru, ve druhém zase do Samsonu.
„Zjistil jsem, že pivovarské řemeslo je pěkná dřina. Ve sladovně jsem musel přehazovat ječmen, vytahovat kvasnice na spilce, umývat tanky ve sklepě, nakládat vagony s lahvovým pivem. Já to měl složitější, protože táta mi dělal takovou škodolibost. Když jsem praktikoval na různých střediscích v Budvaru, tak vždycky přišel za mistrem a řekl mu: Na toho mého kluka budeš dvakrát přísnější než na ostatní. Já jsem si to ale užil se vším všudy, vždycky tam bylo i dost času na pubertální hlouposti, na které občas vzpomínáme se svými kamarády z učení.“
Po roce v Budějovicích šel na Střední potravinářskou školu do Prahy, kde byl velký důraz na praxi. „Já se od té doby dívám na pivo dvojím pohledem. První je spotřebitelský – mám pivo rád, beru ho jako skvělý zdroj zahnání žízně, vitaminů, podporu trávení. Pak je odborný pohled, kdy se dívám, jakou má barvu, jaká je struktura pěny, vůně, chuť, plnost, hořkost a tak dále. Tenhle pohled mi, bohužel, občas zabrání některé pivo dopít.“
Otec Karel Boček ho vedl k praktickým znalostem a naučil ho cílevědomosti. „Zdělil jsem po něm také zdravou tvrdohlavost, což se mi později jako řediteli Budvaru hodilo při tvrdých vyjednáváních,“ míní Jiří Boček.
„Manažer je jako dirigent“
Po studiích na vysoké škole nastoupil v roce 1983 do Budvaru na pozici technologa. Dodnes na toto období vzpomíná nejraději. „Funkce technologa je samostatná odborná činnost. Vymýšlíte něco ve výrobě a máte ve spolupráci s laboratoří možnost uvádět aplikovaný výzkum do praxe. To mě neskutečně bavilo,“ vypráví.
Po třech letech se stal podsládkem. Život se mu zcela změnil v roce 1991, kdy se stal ředitelem Budějovického Budvaru a musel provést pivovar nejsložitějším obdobím v jeho více než stodvacetileté historii. Podnik skoro čtyřnásobně zvýšil svoji produkci, uspěl i v desítkách sporů o ochranné známky s pivovarnickým gigantem Anheuser-Busch.
Budějovický Budvar
Boček jako vrcholný manažer vždy vyznával týmový výkon jako ve sportu. „Kolegům jsem to často vysvětloval i na své zkušenosti z hudby. Jeden dirigent nám říkal velmi moudrou věc, která se dá vztáhnout i na pracovní prostředí. Jakmile je orchestr složený ze silných individualit a každý si hraje podle svého, tak vždycky hraje falešně. Nejlepší je, když je složený z lidí, kteří umí velmi dobře hrát, zároveň se vnímají a poslouchají. A nad nimi stojí dirigent. Takhle jsem se snažil v přeneseném slova smyslu pivovar řídit,“ vysvětluje.
Dodává, že lídr musí mít vizi a stanovit cestu, jak se k ní dostat. „Někdy vás prostředí láká jít po lehčí cestě, ale to bývá většinou špatně a je to krátkodobé. Vedoucí pracovník má také fungovat jako svorník. Neměl by týmy štěpit. Na firemní kulturu platí staré dobré pravidlo, že ryba smrdí od hlavy,“ popisuje.
Ředitel Budějovického Budvaru Jiří Boček pivovaru šéfoval od roku 1991 do roku 2016.
Prvních deset let jako ředitel prý skoro vůbec nespal. „Měnily se politické poměry v republice, celkové prostředí, nastalo převzetí samostatného obchodu, rozvoj obchodní činnosti, soudní spory s Anheuser-Busch. Pokud jsem nespal, tak jsem stejně přemýšlel nad prací,“ vypráví Boček.
V čele národního podniku ustál nespočet ministrů zemědělství i tlaky na své odvolání. Nejznámější je jeho spor z roku 2012 s ministrem Petrem Bendlem, který nechal udělat v Budvaru audit. Dnes Boček bez obalu říká, že cílem bylo jeho odstranění a nahrazení někým, kdo podepíše s Anheuserem nevýhodnou dohodu pro Budvar (o kauze jsme psali zde).
„Tam to bylo jednoznačné, to byla rvačka bez pravidel. Mně nevadí se o něco porvat. Ze sportu je člověk zvyklý bojovat. Rychle jsem jejich hru prohlédl. Celou řadu kroků jsem diskutoval s kolegy a právníky, byli jsme na všechno dobře připravení a obstáli jsme. Je to sice mediálně nejznámější kauza, ale byli i horší ministři. Když víte, co chcete dělat a jak, tak si to musíte umět před každým ministrem obhájit. Nejhorší je bát se o židli ředitele. To pak politici zajásají, protože vás mají a jste pro ně snadno zmanipulovatelný,“ přemýšlí.
Upozorňuje, že celou dobu za ním stála rodina. „Jsem spokojený, jakou jsem si vybral manželku a že si ona vybrala mě. Vzorně se starala o rodinu, nikdy mi nic nevyčítala. Spíš to brala s velkým nadhledem a ohleduplností. Nikdy jsme neměli rozpravu typu, že by na mě tlačila, abych ředitelování nechal,“ říká Boček.
A jaký pocit dnes zažívá, když jede po Pražské třídě kolem pivovaru? „Snažím se to brát s nadhledem. Moje role skončila. Nemá cenu, abych se snažil nějakým způsobem komentovat věci kolem Budvaru a hodnotit vývoj. Když potkám kolegy z práce, tak to mají se mnou složité. Říkám jim, pojďme se bavit o všem možném, ale ne o práci.“
Láska k pivu mu ale zůstala. Rád si dá lahvové doma, ale i čepované. Vždy ale upřednostňuje světlý ležák. Rád chodí do budějovických Masných krámů nebo do Budvarky.
„Při cestách po Čechách vidím celé spektrum hospod. Od těch nejmenších po vsích až po velké pivnice. Tam, kde je větší konkurenční prostředí, tak se o to starají dobře. Tam, kde není, bývá úroveň nižší. Zajímavý je i postřeh, že gastronomie v regionech, které přiléhají k Rakousku nebo k Německu, má lepší úroveň,“ míní.
Sleduje také minipivovary, kterých stále přibývá. „Já ale nerozděluju pivovary na velké a malé. Jen na dobré a špatné. Je mi jedno, jestli někdo vaří sto milionů, nebo deset tisíc hektolitrů. Pro mě je důležité, jestli vyrábí kvalitní pivo.“
