„Moje básně jsou takové momentky, nejsou dlouhé a zachycují sílu daného okamžiku. Co jsem viděla a pocity, které to ve mně vyvolalo. Velkou roli v nich také hraje městská příroda,“ popisuje Gažiová s tím, že je to průsečík dvou světů, toho skutečného a vnitřního, který prožívá ona sama.
Mladá autorka se narodila v Budějovicích a vystudovala zde Česko-anglické gymnázium, poté na rok odjela studovat do skotského Glasgow a nyní dokončuje bakalářské studium na Univerzitě Karlově. Každá z těchto životních etap je ve sbírce zaznamenána.
„Je rozdělena do tří částí a každá z nich je spojena s určitým obdobím mého života. První část Jih je z let 2016–2018, skládá se z básní ze střední školy a je spojená s jižními Čechami. Druhá část Glasgow vznikala v období let 2018–2019 a zachycuje mé pocity a dojmy ze studia ve Skotsku. Poslední část Předpraží a Praha je z posledních let, kdy jsem začala studovat na vysoké škole,“ uvádí autorka.
Každá část sbírky je také věnována jiné ženě. První dvě jsou pro Míšu a Emu, Anniny blízké kamarádky ze školy. Poslední část autorka věnovala své současné partnerce Sítě.
Sbírka nese název Jak vrabec na šlahounu svlačce. Jedná se o verš z básně Půl, která uzavírá první část knihy. „Je to letní báseň a tenhle verš jsem vybrala pro jeho letmost. Přijde mi, že vystihuje charakter celé sbírky,“ vysvětlila Gažiová.
Přesto, že jsou básně hodně ovlivněné městskou krajinou a spjaté s konkrétními místy, není pro čtenáře vždy jednoduché je rozpoznat. „Většinou nejmenuji konkrétní místa ani reálie, pár indicií ale čtenáři v básních najdou,“ říká Gažiová.
„Básně jsou vedlejší produkt mého života“
Ve sbírce se tak nachází například báseň s názvem Mařský vrch, což je kopec na Prachaticku, na nějž vede křížová cesta. České Budějovice se tam zase propisují skrz řeky nebo množství vodních ptáků, kteří na území města žijí.
Anna Gažiová pochází z věřící rodiny a sama je praktikující katoličkou, víra je tak dalším z mnoha motivů, jež je možné ve sbírce vysledovat. „Nejedná se o nic prvoplánového nebo přímého. Víra je tak jako moje dojmy a pocity něco vnitřního, a tak se dostává i do mé tvorby,“ pokračuje.
Dílo vznikalo poměrně dlouho, což potvrzuje i autorka, která přiznává, že na psaní nepracuje nijak systematicky a spíše čeká, až básně přijdou samy.
„Dost často je to tak, že se dostaví nějaký moment, z něhož vyplyne slovo, nebo fráze a na jejím základě vznikne báseň. V takové chvíli píšu proto, že to ani jinak nejde. Byla by škoda ten okamžik nezachytit a slova neposkládat,“ přiblížila autorka.
Sama Gažiová se ale za spisovatelku primárně nepovažuje a svou budoucnost vidí spíše ve svém studiu českého jazyka či středoevropských studií. „Básně jsou takový vedlejší produkt mého života,“ říká.
Stále ale hledá nové zdroje inspirace, vrací se ke své nepublikované tvorbě a píše nové věci. „Kdo ví, třeba mi za dalších šest let vyjde další sbírka,“ dodává pobaveně.