Na infekčním oddělení, kde je primářem Aleš Chrdle, panují přísná opatření...

Na infekčním oddělení, kde je primářem Aleš Chrdle, panují přísná opatření nejen v této době. | foto: Petr Lundák, MF DNES

Je na nás, zda nás covid změní k lepšímu, říká primář infekčního oddělení

  • 1
Primář infekčního oddělení českobudějovické nemocnice Aleš Chrdle je jedním z těch, kterým koronavirová pandemie významně změnila profesní a částečně i osobní život. Současná situace mu v mnoha ohledech připomíná informační válku.

Vzpomenete si, kdy jste se s covidem-19 setkal poprvé?
Určitě. To bylo, když nám z Českého Krumlova přivezli čínského turistu s chřipkou. Měl teplotu a kašlal. Seděl v autobuse, který jel z Budapešti přes Vídeň, Salcburk a Český Krumlov do Drážďan. Tehdy se vědělo, že ta nemoc je v Číně, ale to bylo všechno. Řešili jsme, jak ho diagnostikovat, jak dotyčného izolovat, jestli k němu můžeme jít a tak dále. Neznali jsme úmrtnost, nebo jak snadné je se nakazit. Věděli jsme jen to, že to je respirační onemocnění, na které je možné zemřít a není možné ho rozeznat od jiného. Začala velká nejistota, ve které žijeme doteď.

Asi vás v tu chvíli sotva napadlo, co to nakonec způsobí.
Opravdu jsem to nečekal. Předpokládal jsem, že to bude podobné jako epidemie SARS, tedy že se podaří zastavit ten řetězec přenosu. Až když to bylo v Itálii, tak jsem na to nahlížel jinak.

Jak to změnilo vaši práci?
Úplně zásadním způsobem. Na jaře jsme se stali napůl covidovým oddělením, teď na podzim už jsme plně covidové. Veškeré infekční nemoci, které jsme léčili, jsme museli předat na ostatní oddělení podle nejvíce postiženého orgánu. Sami jsme se museli soustředit na izolaci a léčbu nemocných s covidem a ochranu našeho personálu. K tomu jsme natáčeli videa, jak si mýt ruce, jak si nasazovat a sundávat ochranné pomůcky. Byli jsme taková pokusná jednotka, která se věci učila jako první a za pochodu. Potom jsme ty nové poznatky předávali dál.

Někdy se boj s koronavirem srovnává s válkou. Je tohle označení podle vás odpovídající?
Svým způsobem ano. Mně babička vyprávěla, jak přes České Budějovice na konci války přelétávaly bombardéry. Jednou nebo dvakrát útočily na českobudějovické nádraží a všichni se báli, jestli to nespadne někam jinam. V tomhle ohledu se to dá připodobnit. My jsme také nevěděli, jestli to bouchne, nebo ne. Hlavně na podzim to pak byla válka informační. Každý člověk za pomoci nejen sociálních sítí ventiloval jakýkoliv svůj názor bez ohledu na to, na čem stál. Typická je věta: „Psali to na internetu, takže na tom něco bude.“ Lidé byli hodně vyplašení a někdy jsme bojovali sami proti sobě.

Právě na dezinformace jste se snažil reagovat prostřednictvím iniciativy s názvem Výzva z první linie. Splnilo to cíl, který jste s dalšími autory očekávali?
S výzvou, obrazně řečeno, jsme škrtli sirkou a zjistili, že jsme v suchém stohu, který vzplál. Mysleli jsme, že připravíme text a pak poprosíme někoho z novinářů o otištění. Vůbec jsme ale nečekali, že to bude mít tak pozitivní dopad. Prognóza těch čísel nás tehdy děsila a muselo se něco stát, v opačném případě by v půlce listopadu lidé leželi na chodbách nebo ve stanech venku před nemocnicí. Ještě v půlce října to tak vypadalo. Mimo jiné si myslím, že jsme řadě lidí v první linii ukázali, že smíme říkat to, co vidíme.

Možná o to víc měla vaše výzva dopad, když v ní vystupovali samotní zdravotníci, kteří s covidem-19 bojovali na odděleních.
Podle mě to tak je. Pokud někdo ví, o čem mluví, tak jsme to my. Zároveň ale přiznáváme, že s ohledem na tu složitou situaci stále nevíme všechno. To je třeba uznat. Pořád se učíme. Je to čerstvá věc.

Prognóza těch čísel nás tehdy děsila a muselo se něco stát, v opačném případě by v půlce listopadu lidé leželi na chodbách nebo ve stanech venku před nemocnicí. Ještě v půlce října to tak vypadalo

Ten rok byl pro vaše oddělení určitě intenzivní. Utkvěla vám v hlavě nějaká silná vzpomínka?
Máme tady na nástěnce dopis, v němž nám děkuje jedna pacientka. Byla tady celý měsíc. Ta paní byla asi deset dní za hranou, odkud podle našich zkušeností není návratu. Podle veškerých čísel a poznatků už neměla žít, ale ona to zvládla.

Dá se to něčím vysvětlit?
Možná ji tam nahoře ještě nechtěli. Nevím. Bylo to velmi silné. Dělo se to v době, kdy nám tady denně umírali jeden až tři lidé. Tohle je pro mě jeden z těch příběhů, který vyčnívá. Těch silných momentů ale bylo více.

Co znamená vděk od vyléčených pacientů pro personál?
Je to ohromně důležitý faktor, který nám pomáhá si v sobě zpracovat to negativní z naší práce, jako jsou dlouhé hodiny bez spánku, stres nebo lidé, kteří nepřežijí. Zároveň na tom pracujeme i mezi sebou. Snažili jsme se podporovat atmosféru na oddělení. Bylo to náročné, protože jsme navíc při podzimní vlně nabrali asi trojnásobek personálu a zabrali další a další prostory. Všichni to zvládali skvěle.

Jak se dá se stresem v práci bojovat?
Musíme s tím nějak pracovat a snažíme se o to. Samozřejmě nešlo si jít někam sednout a trochu vypnout. Chodil nám sem psycholog, se kterým jsme řešili, jak a s čím bojujeme. Potřebovali jsme někoho zvenčí, kdo by nám řekl, ať se snažíme nechat práci na oddělení, i když to někdy nejde.

Netroufám si tvrdit, že si lidé před koronavirem nevážili zdravotníků. Nemáte ale pocit, že události letošního roku tohle ještě víc podpořily?
Jednoznačně. Měli jsme dva typy zkušeností. Jeden vidíte okolo mě, mám tady cukroví a další dobroty, které dostáváme jako dary s děkovnými dopisy. Lidé se na nás dívají s tím, že jsme borci, ale my jen děláme svou práci, staráme se o nemocné. Na druhou stranu nás ale jednou za čas zaskočí takové to hrubé nelaskavé chování. Někteří lidé si stále myslí, že mají automatické právo na všechno. Koronavirus nám ale ukázal, že to tak není. Něco si musíme odpracovat nebo zasloužit.

Těžko si představit, že člověka tak silná zkušenost neovlivní. Máte pocit, že vás to nějak změnilo?
Všichni jsme se změnili a doufám, že k lepšímu. V mém případě by to asi museli posoudit jiní. Určitě jsem ale zjistil, že se dá domluvit s každým, když máme společný cíl. Jsme schopni se semknout. Hodně mi dala ta zkušenost s Výzvou z první linie. Dokázali jsme pojmenovat to, co jsme tady viděli. Říct to nahlas mělo velký dopad.

Máte zavázanou ruku po darování plazmy. Jak jste zjistil, že máte covid-19?
Moje žena ztratila čich a mě zhruba týden předtím dost bolela hlava, ale přičítal jsem to přepracování. Potom jsme se otestovali a mně vyšly protilátky. Paradoxně jsem jich měl tolik jako lidé, kteří projdou naším oddělením. Jelikož jich mám na rozdávání, tak chodím dávat plazmu. Je to jedna z věcí, jak si můžeme pomoci my sami.

Dlouho se mluví o tom, že dárců je nedostatek. Platí to i pro plazmu, která je důležitá při léčení lidí s koronavirem?
Všichni pacienti, kteří z nemocnice odchází a mohli by být dárci, slibují, že půjdou darovat. Kolik z nich opravdu jde, to nevím. V tuhle chvíli nemáme plazmy nedostatek, ale uvidíme, jak rychle se ty zásoby vyčerpají. Pokud někdo je ochoten darovat plazmu a prodělal covid-19, ať přijde.

Řekl jste, že vám psycholog radil, ať zkusíte práci nechat na oddělení. Jak jste to zkoušel vy?
Vzhledem k tomu, že jsem většinou po návratu domů ještě dvě až tři hodiny pracoval, tak to moc nešlo. Doma jsem se ale snažil věnovat manželce a dětem, abychom spolu aspoň nějaký čas byli. Jde o to být v tu chvíli tady a teď. Hodně mi pomáhá sport, proběhnout se, projet se na kole. S manželkou jsme začali chodit s hůlkami kolem řeky. Ta fyzická aktivita je příjemná a zároveň stihneme probrat důležité i nedůležité věci. To mě hodně drželo. Bez podpory od mé rodiny bych to nezvládl.

Když mluvíme o pohybu venku, osobně jsem si víc vážil poznávání regionu, kde žijeme. Měl jste to stejně?
Jednoznačně. Při těch procházkách máme několik míst, kde se zastavíme a říkáme si, že vlastně žijeme v místě, kam lidé jezdí na dovolenou. Díky koronaviru jsem si opět uvědomil, jak je to tady krásné. Nemůžu jet do ciziny, ale když sednu na kolo a vyrazím z Českých Budějovic na Včelnou, Doudleby a pak se vrátím přes Římov, tak spálím stres a cítím se skvěle a vidím nádhernou krajinu.

Na co se nejvíc těšíte, až se běžný život zase jednou vrátí k normálu?
Zrovna teď se nejvíc těším na to, až si vyjedeme na lyže. Chtěl bych někam na týden opravdu zmizet, vypnout a přijít na jiné myšlenky. Jsem si ale vědom toho, že to ještě nějaký čas nepůjde. Nemám iluze, že v létě budeme jezdit na dovolené a vše bude bez problémů bez ohledu na to, jestli se povede očkování nebo ne. Asi to nebude tak, že koronavirus přestane existovat. Spíš budou menší vlny a postupně se to rozplyne.

Teď je velké téma očkování. Nebojíte se toho, že bude potřeba další výzva z první linie?
Dnes každý může veřejně sdílet svůj názor a řada lidí má tuto potřebu velmi silnou. My jsme ale odborníci a spoustu věcí se stále učíme. Proto obdivuji ty, již ví mnohem méně než já, ale mají mnohem jednoznačnější názor. A až bude těch názorů bez hlubšího poznání souvislostí moc, bude čas na další výzvu z první linie.

Máme tady rok 2021. Dáváte si předsevzetí?
Průběžně ano, ale nedělám to na Nový rok. Když je na to vhodná doba, je třeba se sebou nebo svým životem něco udělat. Není důvod čekat na přelom roku. Je důležité se do toho pustit ve chvíli, kdy se na to člověk cítí. Ostatně většina novoročních předsevzetí vydrží jen týden a z rotopedu se často stane sušák na prádlo.

Bude podle vás rok 2021 klidnější?
To bych si přál, ale moc tomu nevěřím. Bude jiný než stávající rok, ale v čem, to jsem sám zvědav. Koronavirus nás donutil dělat věci jinak. Na každého to nějak dolehlo. Dost mě teď trápí, že děti nechodí do školy, protože jim to bude chybět. Na druhou stranu si říkám, že to sezení a učení věcí, které ne vždy potřebují do života a často zapomenou hned po písemce, se může změnit. Všechno zlé je k něčemu dobré. Koronavirus každého změní. Je na nás, jestli to bude k lepšímu, nebo horšímu.

Co byste Jihočechům popřál do nadcházejícího roku?
Aby nám vydrželo to dobré, co nám koronavirová pandemie přinesla, tedy schopnost najít v sobě vnitřní pevnost, vlídnost a laskavost. To jsme v sobě objevili, protože jsme museli, tak proč za to nepoděkovat a nerozvíjet to dál.

Jarní prázdniny

Týdenní jsou na základních a středních školách rozloženy v termínech od 1. února do 14. března. Přinášíme úplný přehled prázdninových termínů podle okresů.