Někdy máte výpadky paměti, víte, že to může být spojené s hlubokým traumatem. Co všechno dokáže mozek, jakým způsobem utváří náš život a co zásadním způsobem ovlivňuje? Chtěli byste vědět, jak pracuje s našimi emocemi?
Odpovědi na tyto a mnoho dalších otázek naleznou čtenáři v nové knize Tajemství duše ukrytá v mozku. Je to obsáhlý rozhovor s neuropsycholožkou Lenkou Krámskou.
Autorkou je pedagožka přednášející na Jihočeské univerzitě a novinářka Alena Beníšková, která mimo jiné pracovala pro zpravodajský server iDNES.cz. Knižní rozhovor vznikal prakticky celý rok.
„Byla to nesmírně obohacující práce. Až mě mrzí, že už skončila, protože povídat si s Lenkou na jakékoliv téma je za odměnu. Řada informací mi pomohla v mateřství, ale i v tom, abych na sebe a lidi kolem sebe začala pohlížet jiným způsobem,“ vypráví autorka.
Proč bych měl sáhnout právě po této knize?
Je to kniha o nás všech. O tom, jak mozek utváří naši osobnost, rozhodnutí i emoce – a jak někdy funguje úplně jinak, než si myslíme. Jak nás někdy chrání a jindy zradí. Tahle kniha není jen pro ty, které zajímá psychologie v medicíně. Je pro každého, kdo někdy přemýšlel nad tím, co mozek vlastně umí, kde končí naše vůle a začínají vzorce chování, které si ani neuvědomujeme. A také o tom, jakou má mozek úžasnou schopnost bojovat a regenerovat se.
To dokáže?
V některých případech dokáže jedna hemisféra převzít funkce druhé, pokud ji poškodí třeba epilepsie či nádor. Mozek si hledá nové cesty, jak fungovat dál – a to mi přijde jako hezká paralela k životu. Vždycky se dá najít nějaká cesta. A třeba tahle kniha někoho přiměje nejen o sobě přemýšlet trochu jinak.
V knize mám najít i odpověď na to, co znamená být člověkem? Respektive, že to může změnit pohled čtenáře.
Být člověkem znamená neustále se měnit, přizpůsobovat se nárokům života, a přitom zůstat stejný. Mozek se nepřetržitě učí, zapomíná, formuje nás zkušenostmi. V knize jsou příběhy lidí, kterým nemoc nebo operace změnila osobnost. A já si často říkala: když se změní naše vzpomínky, chování, emoce a vnímání světa, jsme to ještě pořád „my“? A neuropsychologie ukazuje, že vždy neexistuje jediné, pevně dané „já“. Mění nás nejen traumata nebo nemoci, ale i radostné okamžiky, láska, nové vědomosti.
Psaní knihy vám zabralo rok, její vydání trvalo stejně dlouho, pokud se nepletu. Co bylo těžší, to psaní, nebo to čekání?
Nejtěžší bylo čekání. Při psaní se stále něco děje, vzniká, mění se to pod rukama. Ale pak nás čekal rok nejistoty – bude to vůbec vypadat tak, jak jsme si představovaly? Bude to fungovat? Věřit jsem tomu začala asi až ve chvíli, kdy byla kniha poslána do tisku.
Nakonec se to podařilo. Jaký je to pocit, mít vydanou svou prvotinu?
Lenka říká, že je to naše společné miminko a má pravdu. Strávily jsme s ním nespočet hodin, prošly si radostí i pochybnostmi. A teď je „na světě“ a už si žije vlastním životem. Je to splněný sen, ačkoli mi to ještě naplno nedochází.
Vyznáte se teď v mozku a obecně člověku lépe, nebo je to naopak ještě více zamotané?
Ráda bych řekla, že teď přesně vím, kde je uložená paměť a řeč, co se děje, když v mozku roste nádor, jak může některá nemoc změnit celou osobnost nebo jak moc nás ovlivňuje to, v čem vyrůstáme, ať už si to připustíme, nebo ne. Ale více než znalosti mi ten rok dal něco cennějšího – větší pochopení pro chování ostatních a porozumění sobě samé.
Často se porovnávají srdce a mozek, co je víc? Má se člověk rozhodovat srdcem, nebo rozumem?
U mě vítězí srdce a zatím mě to nikdy nezklamalo. I tahle kniha vznikla navzdory rozumu, který mi říkal, že je bláznovství s rok a půl starým dítětem začít pracovat na knížce. Navíc populárně naučné, ke které jsem načítala hodně odborných textů. A věřím, že i Lenka by odpověděla, že se řídí srdcem, ale mozek pak dělá ty konkrétní kroky, které vedou k výsledku. Byla na tom úplně stejně, jen její dcerka byla o kousek starší a naplno pracovala. Podle mě srdce a mozek nejsou v rozporu. Pracují spolu, když to dovolíme, a pak může vzniknout něco skutečně hodnotného a krásného.
