Na rozdíl od klasické betonové stěrky se litá podlaha aplikuje ve velmi tekutém stavu. Má však výhodu v tom, že na stavbě je daleko méně prachu a po podlaze lze už většinou druhý den chodit.
Na první pohled mnohé stavebníky odrazují vyšší cenou, když se ale spočítají náklady na pracnost pokládání dalších vrstev klasické podlahy, cena se srovnává.
Pozor na podlahovku
Anhydrit tvoří s vodou, pískem a přísadami vysoce tekutou hmotu, která po položení tvrdne tak rychle, že lze po ní chodit už po 24 hodinách a plně ji lze zatížit po čtyřech či pěti dnech.
Anhydritový potěr je po vytvrdnutí naprosto hladký, netvoří se v něm žádné trhliny, ani se nedeformuje do miskovitého tvaru, podlaha se v tekutém stavu vyrovná sama.
Mezi další přednosti anhydritu patří možnost pokládky velké plochy bez dilatačních spár. Tekutý anhydritový potěr zaručuje po dobu své zpracovatelnosti (minimálně tři hodiny) snadné, hospodárné a velmi rychlé položení, při němž odpadá fyzicky těžká tělesná práce.
Martin Chaloupka, který lité podlahy provádí, však upozorňuje na některé zlozvyky, které se ve stavebnictví udržují ještě z dob, kdy se stavělo klasicky:
"Velkým problémem je nedodržení technologických předpisů, které se objevuje často u staveb svépomocí. Na rozdíl od betonu je samonivelační sádrová podlaha tekutá jako voda a kvůli tomu vznikají problémy při aplikaci. V každém případě je třeba konzultovat záměr zejména s topenáři v případě podlahového topení."
Výsledkem je absolutně rovná plocha, která se už nemusí vyrovnávat drahými samonivelačními stěrkami, je možné na ni přímo pokládat jak dlažbu, tak i plovoucí podlahu nebo koberec. To šetří na stavbě nejen čas, ale i peníze investora.
Nejen jako podklad
Sádra jako základ podlahových hmot se uplatňuje nejen jako podkladová plocha pro další podlahové materiály, ale i jako finální povrch. Přestože většina lidí stále dává přednost klasickým podlahovým krytinám, jako je dřevo, dlažby, koberec či PVC, v poslední době ale i "malí" stavebníci objevují kouzlo lité podlahy.
Samonivelační anhydritová směs představuje novou generaci podlahových hmot pro vnitřní použití v novostavbách i v rekonstruovaných budovách. Uplatní se i jako finální podlaha - dodávka materiálu a jeho položení tvoří jediný technologický celek.
Tyto podlahy se dříve využívaly hlavně v průmyslových objektech nebo obchodních prostorách. Jejich přednosti však oslovily i architekty, kteří se zabývají projektováním rodinných domů, a tak se postupně začínají objevovat i v rodinném bydlení.
Tam samozřejmě většinou nejde o technickou šeď továrních hal, směsi lze barevně tónovat tak, aby byly pro oko příjemnější. Nelákají jen atypickým konečným vzhledem, ale i tím, že jsou ideálním materiálem například pro podlahové vytápění.
Mezi nejpoužívanější patří takzvaný systém Pandomo. Byl vyvinut v devadesátých letech ve Spojených státech amerických. Hmota, která se používá na stěrkování, obsahuje wittenský cement.
Na základový beton se nanáší v pětimilimetrové tloušťce a po zatvrdnutí vypadá jako kamenná bezespárová podlaha. Pohledovou stěrku lze probarvovat na libovolnou barvu nebo upravovat formou speciálních hladicích technik, maleb, vkládáním obrazců nebo i pískováním.
I na stěny
Systém není určen výhradně pro podlahy, ale lze ho s úspěchem použít i na stěny v interiéru. Povrchy stěn se dají zhotovovat hladké, skoro zaleštěné nebo matné s jemně broušeným povrchem, s rastrem hrubého brusu, táhlým vzhledem podobným břidlici, nebo mohou imitovat například pískovec, kamenné zdi či mramor.
Povrchovou úpravu tvoří přebroušení - zaleštění a olejování speciálním olejem s obsahem vosků. U podlah je navíc možné lakování bezředidlovými pryskyřicemi. Vzhled je vždy sametově matný, odolný vrypům a má vodoodpudivé vlastnosti.
