Když si dnes na něco objednám řemeslníky, často pak nadávám na šlendrián. Odevzdávali zmetky i stavitelé středověkých hradů?
Velmi často se stávalo, že hrad byl postaven na nevhodném místě. Ono taky nebylo jednoduché najít správné staveniště – buď jste měli na panství kopců málo, nebo naopak hodně a k tomu ještě vysoké. Dalším problémem bylo podloží, na kterém se mělo stavět. Ne vždy byl hrad dobře založen a musel se pak několikrát opravovat. Případně stavitelé neodhadli nosnost skály, což někdy vedlo k destrukci celého hradu. Z roku 1509 třeba víme o případu, kdy se na hradě v Ledči nad Sázavou konala taneční zábava, lidí se veselilo asi nějak moc, stěna paláce proto nevydržela a vyvalila se z výšky do řeky. Několik lidí včetně paní Žofky ze Sovince a jejích dvou synů se tehdy utopilo.
Měli páni na takový hrad záruku?
Za provedení práce ručil stavební mistr. Existují dochované písemné smlouvy z Nového hradu u Kunratic, který stavěl mistr Kříž. V jedné z nich ručí jistý „subdodavatel“ svým majetkem, že dokončí práci včas. Druhý dokonce ručil svým životem.
Kdo všechno si mohl hrad dovolit?
Ve 13. století šlechta. Za Karla IV. přibyli mezi majitele hradů i velmi bohatí měšťané s vazbou na panovnický dvůr. Od pozdní doby vlády Přemysla Otakara I. a hlavně Václava I. šlo o základní právo šlechty. Bylo velmi prestižní, pokud jste si postavili vlastní hrad. Stavěly se ve vlnách. Ta první velká přišla za Václava I., tehdy si jej nechala vybudovat většina nejdůležitějších šlechtických rodů. Další se dostavila po smrti Přemysla Otakara II., který měl za svého života tendenci hrady regulovat. Ve Štýrsku dokonce nechával hrady postavené bez povolení bořit.
Povolení od krále bylo nezbytné?
Pravděpodobně ano. Karlu IV. třeba psal moravský markrabě Jan Jindřich, že si jeho dvořan Boček z Kunštátu staví bez povolení hrad v Obřanech. Odpověď se nedochovala, ale jelikož hrad nebyl nikdy dokončen, nějaký zásah zřejmě přišel. Takových nedokončených hradů máme v Čechách víc. Někdy se i díky nim můžeme dozvědět o tom, jak se takový hrad stavěl.
Jak?
Stavba většinou začínala tím, že se ve skále lámal příkop. Z něj se získával potřebný materiál. Přes příkop si nechávali můstek pro zavážení kamenů na vozech, následovala stavba obvodového opevnění, věže, paláce. Postupně to různě doplňovali. V jihozápadních Čechách stojí zajímavý královský hrad Osule, rozestavěný za Přemysla Otakara II. Jakmile panovník zemřel, s pracemi se předčasně skončilo. Byl stavěn v celé ploše najednou, dotáhli to do výšky zhruba čtyř metrů. A uprostřed nádvoří je dodnes krásně vidět hromada kamení, které si ke stavbě navezli. Z jiných hradů máme zase doloženo, že poblíž hradu stával tábor stavebníků, takový se našel třeba v Radyni u Plzně. Stála tam pec na vápno, domečky pro pracující, ubytovat bylo potřeba až dvě stě lidí. Kvůli stavbě velkých hradů vznikala poblíž osada řemeslníků.
Hrady tedy stavělo zhruba dvě stě lidí?
Ze začátku 15. století máme doložené stavební účty Bratislavského hradu. Na něm se podílelo necelých tři sta lidí. Jen zhruba třetina z nich byli kvalifikovaní dělníci. To ale mluvíme o královském hradu, který si nechával postavit Zikmund. To je extrémní stavba, stejně jako Točník, Karlštejn. Nebo Vyšehrad, obrovská stavba rozkládající se až na deseti hektarech. Když kronikář píše, že to bylo za dva roky hotové, asi se s tím moc nezdržovali. Běžný šlechtický hrad proti tomu stavěly jen desítky lidí.
Jak dlouho jim to trvalo?
Jak který. Záleželo na finančních možnostech stavebníka. Zatímco u velmi bohatého mohla stavba probíhat jen několik let, u jiného klidně až dvě století. Nejsilnějším stavebníkem u nás byl samozřejmě panovník. Karlštejn se začal stavět na jaře 1348, první návštěva dvora je tam popsána v roce 1355. Dva roky poté se už světila první část kaplí. Definitivně dokončeno to bylo roku 1364, stavební dodělky dobíhaly ještě na začátku 70. let.
Jak draho takový hrad přišel?
U panovnických hradů musela být cena neuvěřitelně vysoká, u Karlštejna přímo závratná. Pravděpodobně jde o nejdražší profánní (světskou, tj. opak církevní) stavbu své doby ve střední Evropě.
Součástí historického centra České Lípy je vodní hrad Lipý, který založil rod Ronovců koncem 13. století na ostrově mezi slepými rameny řeky Ploučnice. Po rozsáhlé revitalizaci znovu otevřel brány návštěvníkům.
Vážně?
Jistě. Jen v kapli svatého Kříže máte sto dvacet deskových obrazů, zlacenou klenbu, stěny jsou obloženy drahými kameny, nacházely se zde drahocenné relikvie a další cennosti. Jinak se ale ví, že pokud se na běžných šlechtických panstvích postavil hrad, pak to jejich cenu příliš nezvyšovalo. Cena panství byla odvislá spíš od toho, kolik k němu patřilo vesnic. Účetní knihy ze stavby hradů v Čechách se sice prakticky nedochovaly, je ale jasné, že méně náročná šlechtická sídla nepotřebovala tolik stavebních prostředků. Musel jste mít zkrátka k dispozici určitý počet kvalifikovaných řemeslníků, zvláště šikovného kameníka nebo zedníka, který by byl schopen vést stavbu. Na zbytek stačili poddaní z okolí, kteří se dali použít na podávání kamene a podobně.
Jsou české hrady něčím specifické?
U nás máme kupříkladu málo vodních hradů. Jeden z nich se nachází v České Lípě. Měl velmi pracně vybudovanou jílovou izolaci, aby uprostřed té vodní plochy vůbec mohl stát. Pět set let to fungovalo. Pak se tam do země pustili archeologové, takže se to okamžitě zatopilo vodou. Taky se u nás málo používaly cihly, byly pouze náhražkovým materiálem. Mimo jiné i dražším než kámen. V Čechách máme proto jediný hrad z cihel, Kostomlaty. Stojí zapomenutý nedaleko Nymburka. Z poloviny se rozkládá u slepého ramene Labe, takže je vybudován na umělém návrší. Ve Francii a v Anglii se to takhle dělalo běžně, u nás je i tohle hodně vzácné.
Co si šlechtici na hradě nechávali postavit, aby ukázali, že na to mají?
Ve 13. století tzv. bergfritovou věž, zpravidla okrouhlou, která byla situována do místa nejpravděpodobnějšího útoku dobyvatelů. Tvořila výraznou dominantu, majitelé hradů se tak trochu předháněli v tom, kdo ji bude mít vyšší. Ve 14. století se prvky značící prestiž přelily do obytné a reprezentativní složky, tedy do paláce. Z pevností se postupně stávaly „zámky“. Známkou nejvyšší prestiže postupem času bylo, pokud jste měli na svém hradu kapli. V úplně první vlně si ji takhle dovolili postavit jen ti opravdu největší magnáti jako Rožmberkové nebo Jindřich z Lipé.
Nechávali si někdy pánové vozit materiál i z velké dálky?
Většinou spoléhali na místní zdroje, dovoz byl drahý, středověké cesty za moc nestály. Ale jsou i výjimky, třeba Cheb. Na stavbu jeho císařské kaple z konce 12. století byl použit mramor dovezený až odněkud z Alp. V 15. století se sem spíš než materiál dostávaly z ciziny pokročilejší formy fortifikace (opevnění, hradba) – hlavně z Podunají a ze Saska. Jiná věc je vybavení exkluzivními předměty, které se často dovážely.
Na ostrohu nad řekou Ohře stojí hrad Cheb.
Ještě k tomu opevnění. Jak se v průběhu času měnilo?
U úplně nejstarších vrcholně středověkých hradů byl velký důraz na příkop. Za ním byl nasypaný val, na něm stála dřevěná palisáda nebo dřevěná hradba. To bylo záhy nahrazeno kamennou zdí zakončenou cimbuřím. Zeď se používala po celé 14. století, měnil se jen ochoz. Za husitských válek už převažují ochozy kryté, jelikož střelné zbraně trpěly při kontaktu s vodou – za deště se nemohlo střílet. Po husitských válkách se přecházelo ke složitějším fortifikacím. Už se počítalo s baštami, křížovou palbou, dělovými věžemi. Spousta starších hradů ze 14. století byla postavena na nevhodných místech, velmi intenzivně je ohrožovala dělostřelba. Když obránci řešili, jak staveniště ochránit, vypomohli si řadou předsunutých bašt. Nejkrásnější z nich je věž Vražda nad Šternberkem, pochází z konce 15. století.
Proti které útočné zbrani nebylo účinné ochrany?
Dlouho právě proti dělům. Dokázala velmi efektivně poškodit vysoké zdi, které bývaly u hradů ze 13. a 14. století. Náraz těžké koule způsobil přinejmenším statické problémy. Husitské hrady takové problémy už neměly, vypomáhaly si mimo jiné valy a nasucho budovanými zdmi s dřevěnou nástavbou. Podobné konstrukce dokázaly dělové koule dobře absorbovat.
Jaká byla slabá místa hradů?
Především zásobování. Pokud vás nepřítel obklíčil a odřízl, bylo jen otázkou času, než se vzdáte. Většina českých hradů je postavena na ostrohu. Jejich výhodou je, že se vám obrana koncentruje na jednu stranu. Nevýhodou, že pokud nepřítel ostroh odřízne, máte se zásobováním velké problémy. Útočníci se daleko častěji snažili hrad jen oblehnout, ostřelovat, obráncům to co nejvíc znepříjemnit, donutit je kapitulovat. Taky se jim zas tak nechtělo zemřít při dobývání, přímé vojenské konfrontaci se snažili spíš vyhnout.
František Záruba (41) Historik, kastelolog, odborník na středověkou architekturu. |
Které české hrady prosluly jako nedobytné?
Nejznámějším je pochopitelně Karlštejn. Byť býval za husitských válek i velmi intenzivně obléhán, nikdy nepadl. Zajímavým hradem je i Zbořený Kostelec u Týnce nad Sázavou. Na konci husitských válek se dostal do rukou Kuneše Rozkoše z Dubé, vášnivého katolíka, ale hlavně podnikavého loupežníka. Proti němu musela vytáhnout zemská hotovost, hrad obléhala dvakrát, v letech 1449 a 1450. Nakonec se jí to povedlo, hrad pak přešel do vlastnictví Zdeňka Šternberka, tedy velitele obléhacího vojska. I on se však časem dostal do nemilosti krále, to když stanul v čele katolické opozice proti Jiřímu z Poděbrad. Panovník tehdy zaútočil na většinu Zdeňkových hradů a právě u Zbořeného Kostelce jsou dodnes patrné zbytky obléhacích táborů, prakovišť, na některých místech dokonce i pozice děl. Velmi zajímavé.
Když už jste zmínil lapku, těch byla na hradech asi spousta, ne?
Třeba za Karla IV. to bylo divočejší hlavně ve východních Čechách, pár lapků je doložených i na Sázavě. Často šlo o šlechtice, kteří byli buď druhorození, nebo se dostali do dluhů, tak si to takhle kompenzovali. Anebo to byla součást jejich psychologické povahy – prostě šlo o čistokrevné psychopaty. Asi nejznámějším loupeživým rytířem je Jan Pancíř ze Žampachu. Tak dlouho loupil a napadal sousední panství, až na něj Karel IV. musel vytáhnout se zemskou hotovostí. Pancíř se přitom předtím zúčastnil Karlovy korunovační cesty do Itálie, dostal za to zlatý řetěz. Jelikož se z něj ale stal takový darebák, Karel IV. ho pak podle pověsti nechal na tom zlatém řetězu oběsit.
Ponurý příběh.
Takový, jaký rádi vyprávějí kasteláni.
Stejně jako příběhy duchařské.
A víte, že i já připouštím, že na některých hradech klidně může strašit?
Opravdu?
Sám mám takový zážitek z krypty kaple Všech svatých na Pražském hradě. To nade mnou začalo z žárovky velmi divoce a podivně blikat světlo, vydávat hlasité zvuky. Jakmile jsem z místnosti odešel, všechno ustalo. A ta žárovka je tam dosud.
Co jste si z toho vzal?
Že už se příště v takové kryptě nebudu zamykat před turisty.
I tak si myslím, že duchové asi nebudou to jediné, co by pohodlnému současníkovi vadilo na hradním bydlení.
Největším šokem by byla teplota. Hrady ze 13. století na tom byly s vytápěním špatně. Tehdy se nejčastěji používaly krby, které ale nebyly schopny prostor efektivně vytopit. Většina tepla unikala do komína, teplo bylo jen v okolí krbu.
Občas se setkáme s podpodlahovým vytápěním, třeba v Brandýse nad Orlicí. Od poloviny 13. století se začaly používat zvláštní, dřevem zateplené místnosti, kde podle způsobu vytápění mohlo být třeba 18 stupňů. Ve 13. století se také ještě v oknech nepoužívaly skleněné výplně. Loni jsem to zkoumal na Bezdězu. V kapli tam evidentně sklo bylo, našel jsem drážky pro usazení rámečků. Palácová okna to však nemají. Za nimi tak pravděpodobně jen umístili rám, do kterého vypnuli částečně průhlednou látku nebo nějaké blány namočené do oleje, aby dovnitř moc nefoukalo. Když i tak hodně fičelo, rám se sundal a zavřely se okenice. Na Bezdězu jsou k tomu dodnes patrné šupny, do kterých se nasadily okenice. V pozdním 14. a hlavně v 15. století se teplotní komfort výrazně zlepšil používáním kamen. Ale v tom 13. století by byla zima určitě ze všeho nejhorší.
Horší než absence pohodlné koupelny a toalety?
S tím záchodem to nebylo zas tak nesnesitelné – k vykonávání potřeby měli buď menší domečky někde na předhradí nebo známý arkýř zvaný prevet. Ani s hygienou to u hradních pánů středověku nebylo tak zlé, jak si představujeme. Mívali velké kádě nebo necky, ve kterých se s gustem koupali. Na některých hradech jsou doložené i parní lázně.
Takže středověk nebyl zas takovou érou špindírů?
Nebyl. Lidi se nekoupali spíš v raném novověku. Středověk máme zafixovaný jako dobu špinavců až zásluhou dnešních filmů.
