Uznávaný architekt Miroslav Řepa se i po těch letech usměje, jakmile si na to vzpomene. Psal se rok 1967, na Expu v kanadském Montrealu byl autorem veleúspěšného československého pavilonu.
Natěšení Kanaďané tehdy stáli šestihodinové fronty, aby mohli na vlastní oči spatřit originál Mistra Theodorika, Třebechovický betlém, Kinoautomat Radúze Činčery nebo úžasné skvosty českých sklářů. Když však Řepovi volali dávní kamarádi ze Skauta, které po jejich odchodu z vlasti roky neviděl, zajímali se o něco úplně jiného. „Poslyš, nemohl bys nás dostat bez fronty na tu vaši úžasnou dršťkovou s opravdovými českými rohlíky?“
Československo a Expo |
Tahle historka vůbec nesnižuje uměleckou úroveň tehdejší expozice. Jenom ukazuje, jak rozličné podoby může mít úspěch. A taky trochu opravuje obecně vnímaný mýtus o světových výstavách Expo. Rozhodně nejsou jen místem pro mudrující intelektuály, vědce a byznysmeny.
„Spíš je to takový ohromný jarmark pro celé rodiny,“ popisuje Řepa. „Něco by si tam měl najít každý - táta, máma, dítko, patnáctiletý i padesátiletý. Třeba z toho Montrealu si opravdu vybavuju, že tam mnozí jezdili jen proto, aby si dali třikrát dršťkovku a pak utíkali do Laterny magiky, kde zrovna vystupoval komik Jarda Štercl. Když do svého vystoupení v angličtině vložil pár českých jadrných výrazů, byli krajané po třech polévkách ve stavu absolutní extáze.“
Tři slavné roky
Architekt Řepa je chodící kronikou největších československých úspěchů na Expu, o historii světových výstav nedávno napsal knihu. Zatímco v Montrealu byl s kolegou Vladimírem Pýchou autorem pavilonu, o tři roky později v Ósace řídil stavbu divadla pro Laternu magiku.
U dalších výstav byl členem poradního sboru, k porotě patřil i při vybírání vítězného návrhu Národního pavilonu pro právě zahájené Expo v Miláně. Kéž by se letošní ročník aspoň přiblížil k těm, které pro české tvůrce dopadly nejslavněji. O jaké jde? Podle Řepy o tom není sporu. Montreal 1967. Ósaka 1970. A samozřejmě Brusel 1958.
Československý pavilon tam byl označen za nejlepší ze všech, malá země uprostřed Evropy se pod Atomiem zničehonic stala nevídaným hitem. Když už jsme byli u toho jídla, i tam hrálo podstatnou roli.
Expo 1967 v Montrealu. Návštěvníci byly okouzleni československým sklářským fortelem.
Kuchařský tým Miroslava Hříbka, ředitele vyhlášeného pražského hotelu Alcron, tenkrát vsadil na zvěřinu od bažanta po srnčí. A komplimenty za takové dobroty pak skládal třeba i francouzský herec Gérard Philippe, belgické noviny psaly: „Je to gastronomická pohádka tisíce a jedné noci, přenesená z Prahy.“
Návštěvníci ovšem pod modro-červeno-bílou vlajkou žasli i s prázdným žaludkem. Bruselský pavilon podle návrhu architektů Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného byl třikrát větší, než je ten letošní v Miláně.
Ohromil elegancí, průchodností a přehledností, špičkovými výrobky v sekci práce a odpočinek. Diváky bavilo představení Laterny magiky, které propojovalo filmovou produkci s živou jevištní akcí.
Uspěl film Vynález zkázy od Karla Zemana, hravé mistrovství Jiřího Trnky, skleněná díla světové kvality od Stanislava Libenského, Jaroslavy Brychtové, Reného Roubíčka, Františka Víznera.
„Když si to vše dáte dohromady, snadno zapomenete, že tam zároveň byly zdůrazňovány úspěchy československého zemědělství a průmyslu,“ míní Řepa.
Šest milionů návštěvníků
Tím jsme u citlivého bodu: bruselské expozici je někdy zpětně vyčítáno, že idylicky popisovala dění v zemi, kde se ještě nedávno popravovalo kvůli politickému názoru. A že tedy sama musela být poplatná režimu.
Na světových výstavách byly zdůrazňovány úspěchy československého zemědělství a průmyslu.
„Soudruzi tomu ale zpočátku moc nevěnovali pozornost,“ odmítal před lety pro MF DNES hlavní scenárista tehdejšího pavilonu Jindřich Santar. „Byla to první výstava po válce a nikdo o tom neměl ponětí. Dostali jsme třeba z ÚV maníka, který měl dohlížet na ideovou stránku. Na schůzi, kde jsme řešili natírání konstrukcí proti korozi, nás dostal slovy: Soudruzi, vy pořád mluvíte o korozi, jde ale přece o to, aby nám to nerezavělo.“
Architekt Řepa, který se v roce 1958 dostal do Bruselu jako student posledního ročníku AVU, to vidí ještě trochu jinak: „Že by strana měla potřebu zasahovat do každého exponátu, měnit celkovou koncepci? To se nedá říct. Z jejího pohledu nebyl důvod. Sám Santar byl komunista a těžký levičák, takže byl předpoklad, že ví, jak má naši socialistickou vlast předvést.“
Ať to bylo jakkoli, do československého pavilonu se tehdy podívalo šest milionů návštěvníků. Nesmírný úspěch udělal vítanou reklamu pavilonu, který pro Kanadu o devět let později vymyslel právě Řepa. Doba se změnila, byla nepoměrně volnější a svobodnější.
Oproti dnešku se zdají některé tehdejší nápady až neuvěřitelné, kdo by asi teď před cestou na konec světa pojistil již zmíněného Mistra Theodorika? I pro Třebechovický betlém to bylo poslední putování mimo republiku. „A byl tam exponátem číslo jedna,“ vybavuje si Řepa.
Pavilon byl celkově pátý nejnavštěvovanější. Táhla i Věstonická venuše, předměty z pražského Židovského muzea, oltář od mistra Petra z Levoče. Při interaktivním filmovém představení zvaném Kinoautomat rozesmíval zámořské publikum humor Miroslava Horníčka. A Kanaďany opět fascinovalo sklo, především exponáty Libenského a Brychtové nebo rozměrné sloupy Roubíčka.
První zleva a v popředí je sovětský pavilon na Expu v Montrealu, československý připomíná kontejner a je na snímku vlevo, u řeky.
„Zatímco o Bruselu se hodně mluvilo především zpětně, v Montrealu zafungoval pozitivní ohlas okamžitě. Byl to ohromný boom. Díky Expu se tenkrát vytvořila spojnice mezi Amerikou a Československem, o které se nám předtím ani nezdálo,“ popisuje Řepa. „Tenkrát se tam ukázal i opálený prezident Novotný a mezi vším tím úspěchem byl za velkého vítěze.“
Během dalšího Expa už byl ten tam jak Novotný, tak i svobodomyslnost 60. let. Jen dva roky předtím Československo okupovala cizí vojska, expozice tak měla být jedním velkým protestem. Normalizační pořádky ovšem bohužel dosáhly až sem. Do Ósaky se vypravila celá řada komunistických fízlů, generální komisař výstavy Miroslav Galuška měl v Japonsku téměř domácí vězení, na zásah strany musela být instalována Socha sbratření vyjadřující československý vztah k SSSR.
Otisk vojenské boty
„Umístili jsme ji ale do rohu, takže si pak nikdo nebyl jistý, jestli to patří k nám, nebo k Brazílii,“ utkvělo v paměti Řepovi. „Jinak měla Ósaka po stránce ideové a kvalitativní ohromnou úroveň. Kdybych byl prezidentem, tak bych posledního žijícího autora, architekta Rudiše, rozhodně ocenil vyznamenáním. Návrh z jeho, Pallovy a Janečkovy hlavy byl velice zajímavý, jednoduchý, střízlivý a přitom působivý. Jejich koncepce navazovala na básníky Jana Skácela a Jiřího Koláře, měla v sobě spoustu jinotajů. Japonce, tradičně neuvěřitelně citlivé k umění, pavilon ohromil neskutečně oduševnělým výrazem.“
Stavbu ve skle, dřevě a kovu navštívilo úžasných 10,5 milionu lidí. Okupovanou zemi připomínal otisk vojenské okované boty ve fascinující skleněné Řece od Libenského s Brychtovou nebo plastika Mrak od Roubíčka - symbol toho, že někdy zkrátka přicházejí dny bez slunce a radosti.
Mnoho z umělců, kteří v Japonsku uspěli, pak bylo doma odstaveno. Vládní komise pro výstavnictví ve svém hodnocení spolu se zástupci ministerstva zahraničí konstatovala, že vedení pavilonu bylo centrem protisocialistických živlů.
Doba velké slávy skončila. Až po dlouhých letech zmizeli jak okupanti, tak fízlové a připitomělé kádrovací posudky. Ohromný jarmark je pro Čechy zase obrovskou šancí.
