Po nás potopa. I to by mohlo být motto některých českých řemeslníků

Pokud by někdo architekta Lukáše Janouta nazval „srdcařem“, sedělo by to. Majitel studia Lukáš Janout Architects věnuje profesi hodně volného času a buduje svého druhu osvětu. Před třemi lety založil instagramový profil @delniq a zábavnou formou upozorňuje na problémy, které ze staveb doteď nemizejí.

Proč vznikl delniq?
Určitě kvůli mojí vnitřní frustraci z toho, co se na stavbách děje. Co někteří řemeslníci předávají jako hotovou práci a jak obhajují výsledek, co jsou schopni navykládat, vymlouvat se, proč něco nejde. Mrzelo mě, že investoři práci přijímající za ni dokonce zaplatí.

Konkrétně jej odstartovalo co?
Vnímal jsem, fotil, sbíral…Nejdřív jsme dával fotografie hodně špatných kuriózních řešení na své stránky. Sklidil jsem ale kritiku, že tam kazí pěkné věci. Pro IG účet @delniq bylo zásadní, když mi kamarádka poslala fotku domu, před kterým je v půlce přístupové cesty osazený nadzemní hydrant.

Pobavilo vás to, nebo šokovalo?
Spíš převládl údiv nad tím, že je to vůbec možné (což mi zůstává dodnes). Míra údivu se ovšem zmenšuje vzhledem tomu, co jsem viděl a nasbíral.

O kreativní nápady a zajímavá řešení není nouze.

K názvu jste došel jak?
Když jsem o něm před třemi roky přemýšlel, napadla mě přesmyčka s IQ. Aby stavby fungovaly, měl by být dělník chytrý. Netrefuji se v žádném případě do schopných lidí. Mým klientům říkám, že koupí-li si špičkový materiál, ještě nemají vyhráno. Potřebují k tomu také ruce, které umějí třeba dokonale obkládat. Jako architekti si můžeme vymýšlet, co chceme, ale bez dobrých řemeslníků nezrealizujeme vůbec nic.

Kolik dáváte delniqovi volného času? Jaký je aktuální počet sledujících?
Denně mi vedení účtu zabere dvě až tři hodiny a sleduje mě necelých 119 tisíc lidí.

Jak získáváte tipy?
Potřebuji pravidelně zařazovat fotografie, takže deset v mobilu mi na dva týdny nestačí. Jezdím na kole a dost toho objevím. Nicméně profil se stal známým a lidé mi sami posílají fotky.

Vystudoval jste dvě vysoké školy s podobným zaměřením. Co vás k tomu vedlo?
Úplně záměr to nebyl. Hodně jsem se věnoval cyklistice a první roky na stavební fakultě jsem žil sportem. Ke konci jsem si musel zvolit specializaci. Nejjednodušší cestou k diplomu se mi jevil obor řízení staveb. Na popud otce jsem se zamyslel, co by mě opravdu bavilo a přemýšlel o architektuře.

Netypická řešení se najdou i v kuchyni.

Připravoval jsem se už na doktorandské studium, ale o prázdninách jsem se rozhodl, že raději nastoupím do práce v pražském architektonickém ateliéru. To urychlilo další směřování, odhlásil jsem se z doktorandského studia, započetli mi roky na stavební fakultě a po zkouškách jsem nastoupil na magisterské studium architektury.

Ocenil jste v praxi, že máte oproti kolegům něco navíc?
Ono to má ale dvě polohy. Na jednu stranu je to skvělé pro reálný nadhled, na druhou to podvědomě brzdí příliš kreativní nápady. Uvědomíte si, že z různých důvodů prostě nejdou realizovat.

Ovlivnilo vás, že jste vyrůstal mezi stavaři?
Stoprocentně ano. Od dětství jsme jezdili s tátou po stavbách, později mu s bratrem pomáhali. Moje žena (stavební inženýrka) říká, že jsme postižená rodina. Když se o víkendu potkáme u rodičů s otcem a bratrem, do nedělního večera řešíme stavařinu.

Že by profesionální deformace?
Mám ji v sobě a je totální. Kdekoliv prohlížím stavební řešení. To šokovalo příbuzné při návštěvě Arcidiecézního muzea v Olomouci, v němž na historické prostory navazuje moderní přístavba. Procházeli jsme historické expozice a já zkoumal detaily provedení styku starého s novým, osazení oken, vrat apod. Sestřenice mé ženy se jí zeptala: „Je ten Lukáš normální? A dostala odpověď: „To je normální, toho si nevšímej!“

Vrátím se k delniqovi. Co vnímáte jako největší nešvar na stavbách?
Každopádně nadměrné používání montážní pěny a silikonu. Dva materiály, se kterými se vytváří opravdu cokoliv.

Přicházejí i „poplašné“ fotografie dokumentující třeba jen stadium rozpracovanosti?
Občas se to stane. Dostávám i záběry s minimem montážní pěny a s komentářem: „Hele montážní pěna, tady řádil dělníq!“ Ta se ale správně používá u instalace oken, nebo k dotěsnění spár ztraceného bednění u základů před litím betonu.

Kde tedy nejvíc řádí?
Nedokážu to úplně srovnávat. Částečně to souvisí s ekonomickou situací regionu. Ve slabších najdete víc šíleností, ale ani Praze se nevyhýbají. Podle fotografií, které přicházejí, najdete dělníqa všude. Jedno, jestli jste v Paříži, Římě či na Kanárských ostrovech.

Nadměrné užívání montážní pěny je v Česku častý nešvar.

Nevzbudí profil v investorech obavy z řemeslníků?
Budu rád, pokud některé investory fotky dovedou k zamyšlení, jakou cestou se vydat a co udělat, aby předešli komplikacím. Je docela vtipné, že mi někdo napíše: „Rok a půl se nad vámi bavím. Teď mě sranda přešla, byl tady! Myslel jsem, že se mu vyhnu.“

Máte ambici profil rozšiřovat, oslovují vás firmy kvůli spolupráci?
Profil je sprostý, nekorektní, dvojsmyslný. Po čase jsem odhalil, kdo za ním stojí, bylo to svým způsobem zajímavé, jak sledující přemýšleli, kdo je autorem, jestli nějaký řemeslník, kdo se tím baví… Zároveň jsem tvrdil, že současné směřování takto stačí, nicméně začínáme pracovat na nových věcech. Záběr může být široký, ale chci zůstat především architektem.

Oblíbené „hlášky“ řemeslníků

„Paninko, kafe…“
„Paninko, to si ještě sedne.“
„Paninko, jinak to nešlo.“
„Paninko, nebojte, to nebude vidět.“
„Paninko, tam si dáte poličku.“
„Paninko, kdo vám tohle dělal?“

Na problémy upozorňují víc muži, nebo ženy?
Oba tábory posílají stejně. V praxi architekta komunikuji většinou s muži, kteří projekt zadávají a většinou i financují. Profil ale stojí na tom, že doma bývají spíš ženy (třeba na mateřské). Proto nemizí oslovení „paninko“. Někteří řemeslníci jsou žoviální, neodpustí si dvojsmyslné narážky. Na profilu najdete i pravopisné hrubky pro autenticitu. Píšu to tak, jak to na stavbách slyším.

Může za špatnou situaci učňovské školství?
Společnost dlouhodobě přehlíží řemeslné obory a s tím souvisí jejich úpadek. Ať si rodiče přiznají, kolikrát svému dítěti řekli: „Hlavně se uč, ať nemusíš dělat rukama!“ Pro mladé lidi není řemeslná práce přitažlivá a perspektivní. Dochází jim, že budou v prachu, špíně a v zimě na stavbě, místo aby seděli v teplé kanceláři.

Jeden majitel truhlářství si posteskl, že se ročně vyučí dejme tomu patnáct lakýrníků a deset jde rovnou dělat něco jiného. Že absolvent vyjmenuje složení všech laků, ale nikdy ve škole nelakoval. Tady by se měly zapojit firmy s proškolováním.

Na této střeše musel komín ladně uhnout okapu.

Například český výrobce obkladů se vrátil k myšlence mít svoji profesionální partu obkladačů. Kromě toho jim nabízí praktické kurzy zdarma. Pro tyto potřeby vzniklo nové školicí středisko. Je takový přístup vzorem ke zlepšení?
Vzhledem k tomu, že ve veřejném systému školství nejsou finance a lidi, kteří by těmito dovednostmi vybavili absolventy, tak je asi nutné a chvályhodné, že to převezme soukromý sektor.

Vývoj některých nových materiálů jde rychle dopředu, že současný systém školství na to neumí zcela reagovat. Je dobré, že čerství absolventi, ale i stávající řemeslníci se mohou kvalitně vzdělávat a sledovat trendy. Takovéto dílčí pozitivní střípky mohou pomalými krůčky zlepšovat řemeslnou kulturu daného odvětví.

Měl by si šikovný řemeslník vydělávat stejně, nebo víc než vysokoškolák?
Je málo těch, kteří řemeslnou dovednost předávají dalším generacím. Společnost by si měla k manuálně schopným lidem vybudovat respekt, vážit si kvalitní práce a zaplatit za ni. Mladé lidi je třeba motivovat, aby měli chuť učit se a zdokonalovat. Zároveň však aby nepočítali s tím, že hned po vyučení jim svět bude ležet u nohou.

Mizí stavební dozor, lidé za něj nechtějí platit… Proč?
Spousta investorů si myslí, že všechno ohlídá. Ve stavebnictví však neexistuje jedno správné řešení. Materiálů je hodně a pokud se v nabídce neorientujete, můžete napáchat víc škody než užitku. Řada stavebníků na to přijde, až když se pustí do práce. Obětují spoustu času, pokud chtějí být řemeslníkovi partnerem. Po internetu si googlují informace a dohánějí zkušenosti – koordinaci jednotlivých profesí, řešení problémů, srovnávání nabídek atd.

Pokud vybíráte prováděcí firmu, používáte sám kontrolní mechanismy odhalující kvalitu? Které?
Napoví styl úvodní komunikace, ochota vše vysvětlit. Je špatně, když někoho musíte uhánět, neodpovídá, nebo cenovou nabídku dostanete na cáru papíru, pokud předem požaduje velkou zálohu. Podstatná je podrobnost cenové nabídky, ochota podepsat objednávku se závazným termínem a případnými sankcemi.

Nikdy bych se (jako laik) nepustil do práce bez projektu (ideálně prováděcího) a bez technického dozoru. To všechno může v důsledku ušetřit peníze a starosti.

Pekelná zvěrstva. Katastrofy českých domácností mapuje slavný Delniq

Co byste poradil investorům při volbě architekta?
Nepodceňovat osobní rovinu, budete komunikovat i víc než tři roky. Vyberete-li architekta podle fotek jeho práce v časopise a záhy zjistíte, že vám lidsky nevyhovuje, tak se to promítne do výsledku i pocitu, který vám z celého procesu zůstane.

Architekt by měl dotáhnout projekt do realizační dokumentace, měl by jezdit na stavbu. Hezkou vizualizaci udělá student prvního ročníku fakulty architektury, technicky dokončit ji však každý nezvládne.

Nevhodné využití pěny na staré roubence je patrné na první pohled.

Stavebník laik často uvěří „rychlokvašným“ pořadům zkreslujícím stavební procesy, je toto problém?
Internet je plný obrázků a videí popisujících kompletní rekonstrukci jako mávnutím kouzelným proutkem. Lidé získávají pocit, že to zvládnou (ostatně jejich dědové a rodiče za minulého režimu také stavěli svépomocí). Náš nejlepší klient je ten, který alespoň jednou něco rekonstruoval nebo stavěl. Nemusím mu vysvětlovat úskalí procesu, ani kde můžou vznikat i milionové vícepráce.

Vylepšuje se situace ve stavebnictví, ale i povědomí investorů?
Ve vnímání architektury se určitě pozitivně posouváme, ale je kam se dál posouvat. Když jsem s otcem v 90. letech jezdil na veletrhy, firmy se předháněly v prezentaci nejlevnějších nabídek. To se změnilo ve prospěch kvality, lidé jsou už ochotni za ni zaplatit, nicméně řada z nich ještě stále upřednostňuje nízkou cenu.

Lukáš Janout

(39), absolvent VUT Brno Fakulta stavební a ČVUT Praha Fakulta architektury, majitel architektonického studia Lukáš Janout Architects, zakladatel IG účtu @delniq