Obytný vagon, který Tomáš Hanák s láskou a nadšením zrekonstruoval, má i svou...

Obytný vagon, který Tomáš Hanák s láskou a nadšením zrekonstruoval, má i svou malou „předzahrádku“. | foto: Jaroslav Kvíz

Tomáš Hanák si ke své hospůdce zrekonstruoval starý vagon na bydlení

  • 72
Smíchejte staré železo ze šroťáku, slisované vlnité plechy, tovární okna ze staré továrny a hlavně přidejte zašlý železniční vagon. Když k tomu přidáte notnou dávku lásky k železnici, ale také litry potu, máte před sebou penzion na kolejích. Tomáš Hanák si takový udělal. Dokonce už druhý.

„Byly to možná tři nejkrásnější měsíce mého života, kdy jsem lidem zmizel z očí. Žil jsem v minulosti a hrál si,“ vzpomíná Tomáš Hanák na letošní jaro, kdy se pustil do rekonstrukce „hytláku“, starého železničního vagonu z roku 1952. Koupil jej před lety od Českých drah společně s dvěma dalšími.

Se svým železničním rájem může být Tomáš Hanák spokojený.

Jeden vagon z roku 1948 na ubytování předělal také takřka sám už před několika lety, druhý měl sloužit jako muzeum hraček, které Tomáš sbírá třicet let.

Jenže člověk míní a jídlachtivý turista s touhou po železniční romantice mění. A tak je v červeném „dobytčáku“ pomocná kuchyň pro lokál s příznačným názvem Zastávka Nižbor.

Tomáš Hanák má praxi v záchraně železničních památek už docela úctyhodnou: před pár lety zrekonstruoval (bez jakýchkoliv dotací) nádražní sklad v Nižboru z roku 1876 na výletní restauraci.

Funguje sice jen od května do konce října, ale přesto (nebo právě proto) praská doslova ve švech hlavně o víkendech, kdy sem přijíždějí výletníci všeho druhu, věku i národností, aby si užili atmosféru „starých dobrých časů“.

Rekonstrukce starého hytláku pro přespání až pěti lidí se tak stala logickým pokračováním „nádražní epopeje“, do které se herec pustil. Jeho DNA totiž obsahuje i „ajznboňácké“ geny díky dědečkovi Bicanovi z jižních Čech. A navíc, jak Tomáš říká, z kolejiště se poezie nevytrácí a není nic lepšího než rodinný výlet vlakem.

Inspirace Francií i obytnými loděmi

Kdyby Tomáš vagony býval nekoupil, skončily by ve vysokých pecích. Naštěstí do Nižboru převezená trojice vagonů měla štěstí. Letos tedy došlo i na „hytlák“, dosud plný haraburdí a ve velmi špatném stavu.

Dnes je to ovšem skvěle fungující dřevostavba (tak je to uvedené v kolaudaci). Nechybí ani splachovací WC nebo koupelna. Za tu vděčí šikovnému Honzovi Janovskému, kamarádovi a hlavně člověku, co umí vše. „A co neumí, to se za pět minutí naučí,“ s obdivem říká Tomáš.

Nad postelí je jako vtipná dekorace ohořelá značka od přejezdu. Kufry slouží jako úložný prostor.

Právě Jana Janovského se před sedmi lety napadlo zeptat, co z vagonů jednou bude. A tak připravil spád tak, aby je bylo možné připojit na centrální rozvod a odpady „hlavní budovy“, tedy restaurace. Přitom v té původně nebylo nic, ani elektřina, voda či odpad, byl to jen sklad.

„Všechno, co jsem ve vagonu udělal a jak je zařízený, odpovídá tomu, co bych si přál najít, kdybych někam přišel a někdo mi řekl: tak spěte ve vagonu. Aby tam bylo všechno potřebné, včetně mikrovlnky a ledničky a nemusel chodit do restaurace. To je důležité třeba pro rodiny s dětmi, které musí šetřit každou korunu,“ vysvětluje Tomáš Hanák.

Inspiraci pro miniaturní bydlení si přivezl už před lety z Paříže, kde spal v maličké mansardě kdysi určené pro služebnictvo. Tyto pokojíky se dnes předělávají na byty s plochou kolem deseti metrů čtverečních, a to včetně hygienického zázemí. Z Holandska si zase z obytných lodí přivezl nápad na sušák na prádlo: sám jej svařil ze starého železa. „Je to moje pýcha, když prší, tak se otočí, aby na prádlo nepršelo,“ hodnotí svůj výtvor.

Spaní ve vlakovém vagonu si užívají hlavně děti. S plácačkou, která patří k vybavení vagonu, si hrají na výpravčí a kolem projíždějící strojvůdci jim  odpovídají patřičným houkáním. Na trati Beroun-Rakovník totiž ještě stále vládne pohodová domácí atmosféra.

Stolky na nákladové rampě kryje praktická střecha. Ta chrání před deštěm i klidný spánek hostů ve vagonu.

Kdo hledá, ten najde. Třeba na šrotišti

Co kus zařízení ve vagonu, to příběh. Spoustu věcí našel Tomáš na šrotištích, něco mu poskytly spřízněné duše z kolejních dep. Záclonky jsou například z České Třebové, pro dveře na záchod jel v noci až na Moravu, u svítidel mu sklárna Rűckl vypískovala logo ČSD, něco objevil na Aukru.

„Chtěl jsem, aby tam pokud možno nebyl žádný plast, aby se tam lidé zklidnili. Nic tam nepřipomíná současnost, žádná televize, žádná wi-fi. Ve 4:36 jede první vlak, možná je to vzbudí, ale mohou spát dál, protože věci jsou takové, jaké mají být. Jezdí k nám i opakovaně, máme manželský pár, který přijel už jedenáctkrát.“

Tomášovo hledání původních materiálů a jejich odpovídající náhrady oceníte u spousty věcí, ale zvlášť hrdý je na palandy skryté v bývalém prostoru posuvných dveří. Při zaklopení můžete obdivovat fascinující barevné plechy, které horizontálním dekorem navazují na laťkový obklad stěny.

„Vzal jsem staré vlnité plechy a nechal je srovnat na lisu. Každý plech je originál, hraje všemi barvami. Bylo to vzrušující vidět výsledek, dokonce je tam malá bílá skvrnka, ano, dávné ptačí hovínko,“ popisuje s nadšením Tomáš.

Na levé straně jsou ukryty sklopné palandy. Zajímavý „proužkovaný“ dekor vznikl slisováním vlnitého plechu.

Palandy lze snadno sklopit, doplnit je lze i o tyč, která chrání děti před spadnutím.

Ze zrušené firmy Prefa Hýskov, která vyprodukovala panely pro sídliště Bohnice či Pankrác, si Tomáš Hanák odvezl ocelové profily, které obrousil a ošetřil, ze šrotiště zachránil tyče s malými „žebírky“ netuše, co objevil. Teprve jeden starý pán mu prozradil, že jde o armovací dráty z počátku 20. století. Dnes slouží jako garnýže. A takto by mohl výčet pokračovat.

Památky se stěhují do Nižboru

K výletní restauraci ze starého nádražního skladu tak patří tři vagony, z toho dva určené pro přespání, ale také kůlna (či spíše další sklad, tzv. magacín) z roku 1899, která stála původně o 15 kilometrů dál ve Vráži.

Zastávka Nižbor málem skončila

Před rokem byl Tomáš Hanák přesvědčený, že restauraci zavře. Nakonec v podnikání pokračoval. Při otevření zrekonstruovaného nádraží Nižbor letos na jaře to vysvětlil: „Gastronomie je peklo na zemi, jedné noci jsem dokonce volal do blázince, zda mě okamžitě přijmou. Ale když celé dlouhé roky zachraňujete krásné prastaré nádraží, hrajete v každé blbosti, abyste se nezadlužili, mazlíte se s každým detailem, vymýšlíte pochoutky, často pro hosty, kteří vám nejsou po chuti, to pak není snadné říct adios. Bůhví, co bude. Žijme, potom uvidíme."

Podařilo se ji celou demontovat a díky neuvěřitelnému archiváři najít staré plány v archivu České republiky. Podle nich se pak tesaři naučili systém rakousko-uherského stavění a celou kůlnu složili. Nikoho nenapadne, že v Nižboru nestojí od nepaměti. A to i díky dehtovému nátěru, který sjednocuje starý původní sklad s kůlnou z Vráže s hlavní budovou bývalého skladu.

Tomáš Hanák ve svém „železničním království“ rozhodně není za maskota, který láká návštěvníky. Jeho nadšení pro fyzickou práci mu dokonce výrazně zkomplikovalo život, to když „přechodil trombózu“ a i klouby jistě naříkaly, když sám tahal a brousil obrovské těžké trámy.

Přesto nedá na Nižbor dopustit. „Nezadlužil jsem se, nepotřeboval jsem žádné dotace. Nikdy se mi ani nesnilo, že to v mých letech dopadne tak dobře. Existuje jeden americký film, který se jmenuje Někdo tam nahoře mě má rád. Takže asi tak.“