Aneta se s rodiči přestěhovala na statek, když jí bylo devět let. „Toto místo mám ráda kvůli jeho poloze. Máte pocit, že jste na vesnici, ale ve skutečnosti žijete blízko centra,“ vypráví.
„V osmdesátých letech minulého století to tu objevil můj otec. Statek býval jedním z největších v obci, patřilo k němu několik hospodářských objektů, dokonce i cihelna. Kamenný špejchar tu stál přibližně od roku 1891, obytný dům přistavěli před sto lety. Od začátku dvůr vlastnila jedna rodina. Majitelka v té době vzhledem k vysokému věku nezvládala udržovat ani obytnou část,“ popisuje Aneta.
Atypická knihovna je výtvarným prvkem
místnosti, ale pro knihy se musí po žebříku.
A pokračuje: „Rozsáhlou nemovitost s několika hospodářskými objekty chtěla prodat a měla na ni už kupce. Táta ji svým šarmem a častými návštěvami nakonec přesvědčil, aby statek prodala jemu. Naši si tehdy na nákup půjčovali po tisícovkách všude možně.“
Anetin otec, kovář Vladimír Seiler ještě dodává: „Pracoval jsem tenkrát u zdejšího kováře, ale chtěl jsem se osamostatnit. Na statku bylo dostatečně velké zázemí pro rodinu i pro provoz kovárny. Když potom přijela na návštěvu moje babička, dozvěděl jsem se, že můj pradědeček tady býval šafářem!“
Na tom našem dvoře
„Když jsme sejmuli střechu z obytné části, stěny se začaly rozestupovat. Vlivem větší vlhkosti došlo k narušení kleneb a stavební úřad tehdy vydal na zchátralý dům demoliční výměr. Postavili jsme místo něj nový, na obvodové zdivo jsme alespoň použili vyzrálé cihly ze zdejší cihelny. Protože objekt spadá do památkové zóny, museli jsme zkopírovat vzhled původního stavení,“ líčí Anetini rodiče.
„V dětství mě fascinovala tajná místnost na schodišti (údajně sklad mouky), tu jsem milovala nejvíc,“ přidává vzpomínku Aneta. „Po nastěhování na statek jsme nejdřív bydleli v místnosti kdysi určené pro kočího. Když nám s Tomášem naši nabídli, ať si zrekonstruujeme špejchar, pustili jsme se do toho před naší svatbou v roce 2016. Vnitřní prostor budovy sice sloužil především pro ukládání harampádí, přesto jsme tuto možnost velmi přivítali.“
Při plánování prací se manželé řídili stavebním projektem. Nejdřív museli vyřešit výměnu střechy a odizolování jedné strany budovy. Přestavba trvala necelé dva roky, nicméně podle nich ještě pár věcí čeká na dodělání.
Krása v originálu
„Řadu činností jsme zvládli svépomocí. Stejně jako můj otec je i můj manžel manuálně zručný a šikovný. Jednu dobu se věnoval i designu svítidel, jím navržené kruhové svítidlo visí v chodbě,“ připomíná Aneta.
Vynesené patro vyrobili ve zdejší kovárně. Zatím manželům slouží jako pracovna. Dřevěný rám okna majitelé oživili žlutou.
Mladá rodina získala přestavbou sýpky zhruba 150 m2 obytné plochy. Do objektu se vešly dvě ložnice, dvě koupelny, velká místnost s obývacím prostorem, kuchyní a jídelním koutem. Na seznamu místností nechybí pracovna ani úložná komora. Protože jde o bývalý hospodářský objekt, byla proměna specifická, na klenutých podlahách v patře se nedalo chodit, bylo potřeba dostat je do roviny.
Z původní stavby se povedlo zachránit krovy i část schodiště. Převážně kamenné obvodové zdivo není omítnuté, aby zůstal zachovaný vzhled typického venkovského stavení v této oblasti. Manželé se „přiznaných“ materiálů drželi i v interiéru.
„Máme rádi historii a autentičnost materiálů, které se dají různě kombinovat. Na vyrovnanou podlahu jsme položili cementotřískové obkladové desky Cetris, některé stěny jsme nechali hrubě omítnuté. Mysleli jsme, že s tím budeme dále nějak pracovat, ale nakonec se nám to líbilo tak, jak to je,“ komentují.
Na otázku, co bylo při rekonstrukci nejkomplikovanější, odpovídají: „Nejdéle trvalo vyklízení. Složitější bylo i zmíněné vyrovnání podlah. Kvůli zatížení konstrukcí jsme je nemohli vylít betonem. Jako základ je použitý jemný štěrk a tepelně izolační desky Lignopor.“
Ze starého statku v Beskydech vzniklo úžasné bydlení pro mladou rodinu |
Pěkně kované
„Všechny kovové prvky vyráběli u nás v kovárně, kupříkladu vynesenou konstrukci patra nad kuchyní. Zatím tam máme pracovnu, ale připravujeme se na to, že jednou nás děti vytlačí a my si tu zařídíme ložnici. Kluci mají společný pokoj v podkroví, kde spí na jednom velkém futonu, což prý posiluje sourozenecké vztahy,“ konstatuje pobaveně Aneta.
A popisuje: „Základ kuchyňské linky jsme vybrali v IKEA, ale pro pracovní ostrůvek jsme nechali vyrobit kovové opláštění. Jídelní stůl s atypickým podnožím vyrobil Tomáš.“
Manželé připouštějí, že měli určitou představu o vzhledu interiéru, ale tu během rekonstrukce párkrát změnili. Ve stylu zařízení se jinak shodují, oba mají blízko k retro stylu. Kromě kultovní komody z konce 50. let navržené Jiřím Jiroutkem pořídili do bytu staré žíněnky z tělocvičny. Pochlubili se i aktuálním úlovkem z tomboly, svícnem ze samorostu.
Prostor v patře rozdělený na hrací a spací zónu. Místo postele mají zatím synové futon. Komoda z 50. let od Jiřího Jiroutka.
Na prví pohled zaujme knihovna ve špičce stěny za litinovými kamny. „Knížky jsou mojí vášní. Každou, kterou jsem kdy četla, si ráda založím do knihovny, takže čtečky mě zatím míjejí. Když si chci nějakou knihu vytáhnout, musím si zkrátka dojít pro štafle,“ říká závěrem Aneta.
