Miluje ruiny, protože si je opraví podle sebe. Málokdo by to uměl s takovou radostí a lehkostí jako on. Co jiné odradí, jeho nabíjí energií. F. A. Brabec v průměru natočí film za pět let, mezitím reklamy. Pak staví a zachraňuje nemovitosti, citlivě, se vkusem a svépomocí. Občas je prodá a investuje do dalších. Má to v genech, otec byl stavařem. Věnoval se mostům, po něm má prý slabost pro beton i vodu.
Jaroslava Brabcová Pecharová a F. A. Brabec
„Nemovitosti kupuji do deseti minut! Obejdu, kouknu se a beru. Veškeré papírování se stavbou řeším sám. Na věcech nelpím, ale rád jim vracím hodnotu,“ prozrazuje a boří mýty o režisérovi povalujícím se u bazénu. Je rád doma a stačí mu koupací kašna.
Jeho žena Jaroslava, filmová a divadelní kostýmní výtvarnice, tvrdí, že má pořádek na place i na stavbě. Jsou dvojka: budují společně, receptem na úspěch je shodné přesvědčení o výsledku i to, že nikdo si při budování neprosazuje svou.
Ó Velvary, ó Velvary
Text známé lidovky připomíná město, v němž kdysi kdosi hodoval, užíval si a přišel o spoustu peněz. Historka o tom, jak to místní popletli a na stavbu Karlova mostu nepřivezli syrová, ale vařená vejce, rozšířená není. Faktem je, že v místě zrekonstruovaného domu kdysi stával formanský dvůr.
Sousedil se zájezdním hostincem na trase do Saska a tolary bylo kde utrácet. „Velvary se mi líbí stejně jako mít dům na náměstí. Město nám vyšlo vstříc, přispělo na fasádu, okna i bránu,“ chválí přístup režisér a říká: „Když mě před časem starosta požádal, ať sem dostanu kulturu, založil jsem NeFe-NeFi, nejkratší filmový festival nejkratších filmů. Jsem jeho prezidentem, máme znělku i odbornou porotu.“
Na otázku, proč si vybral kraj severozápadně od Prahy, odpovídá: „V 80. letech minulého století jsme chtěli s malými dětmi jezdit někam na víkendy na prázdniny. Kolegyně mi dala tip na chalupu na Okoři, což byla moje první rekonstrukce. Po letech jsme se ženou nedaleko objevili a zrekonstruovali barokní mlýn. I když jsme jej prodali, oblast Českého středohoří milujeme. Režisér Lipský, s nímž jsem točil Tři veterány, tvrdil, že všechny filmové lokace najdete 30 km od Prahy. Vzal jsem si to za své.“
Prověřená kvalita
Interiér domu je bezbariérově propojený se zahradou, ve vstupním prostoru je odkrytá část autentického kamenného zdiva.
Půdorys domu i jeho exteriér jsou pod dohledem památkářů, kteří schvalovali okna, dveře, střešní krytinu, bránu, barvu fasády. Objekt zůstal hmotově stejný, vizi projektu připravil bratranec majitele architekt Pavel Kraus. Do přeskládané dispozice přibyla koupelna s toaletou.
„Zpátky jsme vrátili do místností čtyři samostatné vstupy, obnovili originální dveře a okno, i přesto, že jsme neměli historické plány. Kamenné zdivo bylo někde dozděné cihlami. Ty se vybouraly a nahradil je originální materiál. Částečně podsklepený objekt vytápí elektřina, elektrokotel a etážové topení doplňuje krb s výměníkem.
F. A. Brabec svěřil většinu prací osvědčené partě řemeslníků. „Miluju režírovat i dělníky na stavbě! Tihle jsou skvělí, položili i atypickou podlahu, kterou jsem si vymyslel. Plánoval jsem dubové fošny, ale vycházely draze. Parkety určené po povodních na vyhození byly zadarmo, pick-upem jsem jich dovezl hromadu,“ vypráví.
A pokračuje: „Lak jsme nebrousili, jsou v chodbě, kde se chodí v botách. Parkety v podlaze rámují keramické dlaždice. Obrovskou radostí jsou zachráněné klenby. Podařilo se to pomocí dubových špalíků, rad zkušených zedníků a informací z internetu. Lehnu si do vany a klenou se mi nad hlavou.“
Režisér Brabec má pohádkový mlýn. Dřeli na něm s manželkou pět let |
Krásně, úsporně
Zastánci udržitelnosti by se měli u Brabcových inspirovat. Staví levně: repasují, nakupují v bazarech (i na internetových) či ve výprodejích stavebních marketů. V domě je patrný rukopis Jaroslavy, která se postarala o výtvarnou stránku interiéru, ale aktivně se zapojila i do stavby. K narozeninám dostala multikáru sklápěčku, kterou pak dovážela potřebný materiál. „Všechny věci mají u nás příběh. Mám ráda Fridu. Visí tu obraz od výtvarnice LaPapuly, která (jako já) pochází z Jihlavy,“ uvádí příklad.
Kuchyň pořídili z pražského hotelu InterContinental. Před rekonstrukcí vyprodávali apartmán, tak jej vzali komplet včetně myčky na nádobí. Z ,Kontíku’ mají proto i postel a pár lamp.
Z každého místa v ateliéru je vidět do zahrady. Kromě spaní, práce, stolování nechybí kvalitní zařízení pro přehrávání hudby.
„Zvolili jsme eklektický styl. Je to hodně členité, nechceme se kotvit do jednoho směru. Věci v prostoru často měníme a přesouváme. Obrazy převěšujeme podle světla, dost si s tím vyhrajeme,“ prozrazují.
A Jaroslava dodává: „Miluji zátiší. Stačí posunout třeba sklenici, vytvářím si svůj (náš) estetický vjem. František to má jako filmový záběr.“
Co v duši, to na fasádě
Na jižní straně domu měří čas sluneční hodiny. Nejsou původní, ani obnovené, F. A. Brabec je vypočetl podle návodu a zeměpisné šířky. Sám je namaloval podle mustru ze 17. století tak dokonale, že působí autenticky. Ve dvoře nechal vybudovat objekt záměrně připomínající prvorepublikovou dílnu či malou továrnu. Industriální vzhled přístavby podpořily pultová střecha, odskoky zakončené průčelí a šambrány okolo oken.
Objekt stojí v místě průjezdu v minulosti zastavěného chlívky. Záměrem bylo tvůrčí zázemí, zároveň prostor na přespání či setkávání s přáteli. Tady probíhaly pracovní schůzky s Filipem Rožkem, autorem předlohy a scénářů ke dvěma filmům o psím hrdinovi Gumpovi. „V ateliéru je dobré mít postel a něco na přehrávání kvalitní muziky,“ míní filmař.
Na jižní fasádu přibyly sluneční hodiny majitelem vypočtené podle zeměpisní šířky a namalované podle barokní předlohy.
A pokračuje: „Než se pustím do stavby, mám už rozmyšlené výhledy i průhledy. Díky své profesi si představím rozvržení prostoru. Držím se zásady, že kam se posadím, chci vidět něco pěkného, z postele vidím do zahrady. Křesla stavím do rohu. Mám krytá záda, což mě uklidňuje i jako kameramana.“
Výběrová směs
Interiér je bezbariérově spojený se zahradou. Majitelé sázejí zeleň vždy před stavbou a kupují ji se slevou. „Zachráníme rostliny, které by nedostaly šanci. Přál jsem si arboretum. Do sbírky dvanácti druhů se dostaly například cedr, katalpa, hortensie, ořech či fíkovník,“ popisuje F. A. Brabec a vysvětluje, proč je základem bydlení letní kuchyň: „Člověk patří ven, potřebujeme ,gen’ čerstvého vzduchu. I když prší, oběd si sníme radši pod pergolou.“
Na zahradě podle něho nesmí chybět vodní prvek. Je spokojený, že u každé nemovitosti (předešlé i současné) měl koupací kašnu. Nepotřebuje plavat, stačí mu ochlazování. Tuto nechal vybetonovat a obložit pískovcem, který zbyl na pozemku. Vnitřek z plastové fólie brání propouštění vody.
Přístavba v rohu pozemku má záměrně industriální vzhled, uvnitř je zařízený obytný ateliér.
K vodě tu přistupují ekologicky. Na pozemku využívají dva rozvody: na zavlažování, splachování a pro kašnu ji čerpají ze studny, zbytek z městského vodovodu. Dalším prvkem by podle filmaře měla být socha. Přes tři metry vysokou dubovou kopii Krista Spasitele z Rio de Janeira se povedlo koupit na internetu za odvoz. Kromě toho, že váží 600 kilogramů, je výjimečná tím, že Kristus na kříži netrpí, ale zdejšímu dílu žehná.
