Přestože měl po nedokončené nevhodné přestavbě takřka dvě stě let starý dům zářící žlutou fasádu a plastová okna, současné majitele okouzlil natolik, že se jej rozhodli koupit.
„Neodradilo nás to, hlavním důvodem byl totiž úžasný výhled do šumavské krajiny, velkorysý prostor uvnitř i potenciál, který jsme v něm viděli: možnost vytvořit si skvělé místo pro odpočinek, setkávání s přáteli, případně do budoucna i pro dlouhodobé bydlení,“ vysvětlují.
Od počátku jim ovšem bylo jasné, že bez další rekonstrukce to nepůjde, a přizvali ke spolupráci profesionály.
„Neměli jsme tendence přetvářet stavení do původního stavu. Cílem bylo objevit dávno překryté autentické stavební prvky a doplnit je o dobové, ale i o ty současné. Chtěli jsme částečně použít konstrukce zbylé z předešlých zákroků, zejména střešní konstrukci a štítové stěny, a dále s nimi pracovat. Takové řešení samozřejmě přineslo i ekonomické výhody investorovi. Věříme, že jsme obec obohatili už tím, že jsme dům umírnili a zachovali jeho příjemnou proporci,“ přibližují svůj návrh architekti Vojtěch Hybler a David Dvořák z ateliéru Archport.
A dodávají: „Spolupráce s majiteli byla skvělá, řešili jsme s nimi každý detail. Dům by zřejmě takto nevypadal, kdybychom na stavbě neměli tak šikovné a trpělivé místní řemeslníky.“
Na kameni kámen
„Při rekonstrukci jsme mysleli i na sousedy a okolní ráz krajiny, aby dům působil harmonicky a místu třeba přidal hodnotu,“ komentuje podobný přístup také majitel.
A připomíná: „Od začátku jsem měl zároveň vlastní představu o fungování domu, kterou jsem s architekty z ateliéru Archport konzultoval. Jednoduše jsem chtěl přijet, otevřít dveře a rovnou dům naplno užívat. Díky diskusím jsme projekt dotáhli ke spokojenosti obou stran. Každému investorovi bych doporučil vytvořit architektům předem ,moodboard’, sbírku fotek věcí, které se vám líbí či naopak nelíbí.“
Nemovitost není památkově chráněná, což ovšem neznamená, že autoři návrhu opomíjeli podle svých slov zdejší měřítko a volbu materiálů. Historické plány nedohledali, a tak si na základě dochovaných, podobně velkých staveb v okolí odvodili, jak mohl dům v minulosti přibližně vypadat: omítané přízemí, štítové stěny v podkroví dřevěné, polovalbová střecha.
K požadavku na moderní komfort a zachování soukromí majitel přidal přání mít doma co nejvíce přírodních materiálů. To se povedlo splnit už ve fázi očistění objektu doslova na cihlu a kámen. Pro majitele to bylo příjemné překvapení, kámen se totiž stal i nosným výtvarným prvkem realizace, jíž navíc vtiskl nevšední tvář.
Hra na pravdu
Architekti se na fasádě nebáli přiznat jednotlivé vrstvy různých rekonstrukcí a přístaveb. „Mezi omítanou a odkrytou část jsme zároveň vrátili charakteristickou dělicí římsu zde tvořenou subtilní linkou z pohledového betonu,“ upozorňuje Vojtěch Hybler.
A pokračuje: „Některé cihly zůstaly původní, jinde jsou doplněné novými. To bylo výhodné kvůli technickému řešení, ale ocenili jsme to i při osazování nových dřevěných oken a řešení tepelných mostů. Zároveň jsme tak doplnili škálu materiálů, které se na fasádě už dřív objevovaly a nyní nejsou zakryté.“
Autentickou atmosféru venkovského stavení podpořilo využití starých kamenných schodů i úprava terénu a okolí domu. Venkovní kamenné dlaždice, respektive desky takzvané plzeňské dlažby (specificky skládané na vazbu) jsou objevem z nedalekého kamenického bazaru.
Velkoformátové silné desky ze žuly se těžily v lomech poblíž západočeské metropole, kde s ní kdysi dláždili chodníky v historickém centru i v nových čtvrtích.
Ostatní zpevněné plochy jsou poskládané z menších nepravidelných kamenů nalezených pod betonovými dlaždicemi. Díky sladění použitého přírodního materiálu vznikl pozvolný přechod mezi stavbou a navazujícími plochami.
Dialog mezi staletími
Zařízení interiéru bylo daleko za hranicí životnosti, a tak nebylo možné v novém stavu cokoliv použít. Tím pádem se během rekonstrukce dostal vnitřek domu do fáze hrubé stavby. Architekti proti sobě (ovšem v harmonii) postavili staré a nové konstrukce, ukázali, co zbylo po poslední rekonstrukci.
Kanaďanka v Čechách propadla českému nadšení pro chalupy, má ji dokonalou![]() |
Díky střídání výškových úrovní podlah a stropů vytvořili variabilní prostor. Všechny místnosti v přízemí (kromě obývacího pokoje) mají klenuté stropy. To nasvědčuje tomu, že polovina stavení sloužila hospodářským účelům.
Staré stěny v přízemí kryje písková omítka s nezaměnitelnou strukturou, novější štítové zůstaly bílé. Hranici mezi nimi vytváří pohledový železobetonový ztužující věnec. Zajímavou barevnost a strukturu má povrch štítových stěn v podkroví: schopní řemeslníci na ně aplikovali ručně taženou štukovou omítku. Přiznaný krov zůstal z 90. let minulého století.
Stržení zchátralého trámového stropu umožnilo navrhnout velkorysý otevřený prostor přízemí, v němž podstatnou roli přebírá velké okno rámující výhled do okolí i na vzdálené horizonty.
Většina oken v domě je typová, několik atypických s překříženým polem vyrobil místní truhlář (stejně jako veškeré dveře a kuchyň podle návrhu architektonického studia). Kuchyňská linka je volnou variací na klasické tvarosloví selského nábytku, nicméně její šedozelená barva připomíná, že jde o současný prvek.
Modernímu standardu odpovídají dvě koupelny i vytápění objektu podlahovým teplovodním topením napojeným na tepelné čerpadlo systému vzduch – voda. Příjemnou a stylovou atmosféru podporují krbová kamna.