První dvě rekonstrukce mlýnů mají jedno společné, stojí za nimi hlavně ženy. Sice v rozdílném věku, ale se stejným nadšením a zarputilostí, avšak i s velkým citem a vkusem, který se promítl i do interiérů.
Mlýn jako z pohádky
Ve mlýně, který je vyobrazen už v kronice z roku 1764, se vystřídalo pět generací mlynářských rodů. Pavlin dědeček pocházel z nedaleké vesnice a někdo z příbuzných dal jejím rodičům tip. Mlýn koupili společně s kamarády od potomků posledního mlynáře, přestože původně sháněli chalupu. Čtyři dospělí si tak pořídili „zábavu“ na roky.
Mlýn jako z pohádky: mlýn tu stojí přes dvě stě let. Díky nedávné rekonstrukci dostal novou střechu, okna i fasádu.
V sedmdesátých letech byl objekt v jižních Čechách totálně zdevastovaný, bez vody a elektřiny, svítilo se petrolejkami a pro vodu museli noví majitelé do studánky. Stavení opravovali průběžně a svépomocí. Rodiče Pavly zde zůstali v důchodu a ona za nimi dvacet let dojížděla.
Po smrti otce se její vztah k chalupě změnil. Jakmile odešla do důchodu, rozhodla se jej zrekonstruovat. Začala střechou a okapy, které zde nikdy ani nebyly, skončila interiéry. „Řemeslníky jsem sháněla na internetu, první šikovní dali tip na další. Jezdila jsem na kontrolu, ale většinou to nebylo potřeba. Na schopné lidi si totiž musíte počkat, takže to někdy trvalo,“ prozrazuje Pavla.
Mlýn neztratil nic ze střídmé atmosféry zvenku i uvnitř. Místnosti jsou zařízené nábytkem nebo předměty z bazarů i novými stylovými, jako se to povedlo například v kuchyni a koupelnách.
Mlýn z 15. století proměnili na luxusní bydlení
Mlýn z 15. století: velký obytný prostor je otevřený až do krovu, na galerii je ložnice, dětský pokoj, koupelna a šatna.
Příběh mlýna z 15. století pod hradem Okoř je až neuvěřitelný. Mladý pár Simona a Pavel sem jezdil ještě před svatbou. Bylo jim devatenáct a chátrající mlýn je fascinoval. Po letech, když jim to finanční podmínky dovolily, objekt koupili a během čtrnácti měsíců jej i s okolím proměnili k nepoznání. Pokud existuje pojem „splněný sen“, pak tady určitě.
Simona Paulišinová se v rekonstrukci mlýna prostě „našla“, stejně tak při realizaci interiérů. Práce zde bylo doslova nad hlavu, mlýn byl v dezolátním stavu: Předchozí kupec jej nechal sedmnáct let chátrat, střechou teklo tak, až se propadly stropy, zůstaly jen obvodové zdi, vše, co se dalo ukrást, během let zmizelo. Mlýn i jeho okolí se manželům podařilo dostat do stavu, který je téměř totožný s tím, jak vypadal v druhé polovině 19. století, kdy zde došlo k zásadní rekonstrukci. Tehdy zmizelo mlýnské kolo a přišla turbína, objekt se výrazně zvětšil a zmodernizoval.
Mlýn z 15. století: velká terasa slouží k příjemnému posezení.
Mlýn, který je doslova přilepený na hradní opevnění, se tak po radikální rekonstrukci v roce 1873 hodně proměnil, získal i typické výrazné štítové stěny, stejné, jaké lze vidět třeba i na Sovových mlýnech v Praze.
Poničené trámy museli majitelé vyměnit, nová je samozřejmě i střecha, naštěstí metrové obvodové zdivo vydrželo. Vlhkost zespodu ani záplavy naštěstí dům nikdy neponičily. Pod stavbou totiž fungovalo široké potrubí určené pro vodu pohánějící turbinu.
Simona se postarala i o kulturní „život“ ve mlýně, začala zde pořádat „salony 19. století“, jak sama tyto akce nazvala. Přijížděli sem spisovatelé, malíři, hudebníci. Své autorské čtení tady měla i Kateřina Tučková, autorka slavných Žítkovských bohyní nebo románu Bílá Voda.
Mlýn z 15. století: posezení u krbu vítali i hosté, kteří sem přijíždějí na pravidelné „salony 19. století“.
Výtěžek ze vstupného sloužil pro charitativní účely pro konkrétní jedince, třeba profesionální klávesy pro studentku konzervatoře s těžkým postižením zraku. Simona Paulišinová je totiž přesvědčena, že peníze mají sloužit smysluplně a dávat lidi dohromady, nikoli rozdělovat.
Simona se pustila i do vlastní tvorby, v roce 2022 jí vyšla kniha povídek Člověk nemůže mít všechno, v nichž líčí osudy několika žen. Věnuje se i lektorské činnosti ve své keramické dílně a píše blog ženyTALK.
Mlýn z 15. století: noční osvětlení chybět nesmí.
Mlýn má vlastní elektrárnu i čističku vody
Majitelé tohoto mlýna tak trochu předběhli dobu:hledali totiž mlýn, nejlépe s vodní elektrárnou, kde by si mohli dopřát sen o bydlení na samotě podle svých představ. A být co nejméně závislí na okolním světě a energiích.
Nakonec si pětičlenná rodina našla starý mlýn nedaleko původního bydliště, byť ve zcela žalostném stavu s nefunkčním náhonem a zrezlou turbínou. Učaroval jim. Poslední úpravy se podle dochovaných záznamů prováděly v letech 1937 až 1939. Rok vzniku usedlosti není známý, ovšem nejstarší nalezený plán datuje žádost o rekonstrukci domu z roku 1868…
Mlýn s vlastní elektrárnou: monotónnost objektu „narušuje“ dlouhý balkon v prvním patře, orientovaný na východ.
„Jako první jsme odstartovali rekonstrukci náhonu a turbíny. Bylo to docela složité,“ vzpomíná Markéta Havlíková. Náhon byl dlouhý 600 metrů a na jeho začátku byl dřevěný jez, který se musel znova vybudovat včetně takzvaného rybochodu, aby ryby mohly migrovat po proudu potoka. Než se celé vodní dílo vyprojektovalo a vymyslelo, uběhly skoro dva roky.
„Tím jsme však získali čas na to, abychom si promysleli, co vlastně s domem provedeme. Jedna cesta byla dům zprovoznit k trvalému bydlení, druhá provozovat zde penzion. Nakonec jsme dospěli k určitému kompromisu. Protože máme tři děti, udělali jsme pro ně tři samostatné pokoje s vlastním sociálním zařízením, které, až se děti rozutečou do světa, můžeme později pronajímat.“
Mlýn s vlastní elektrárnou: majitelce se líbil industriální charakter původních oken s mřížkou, nalezených v mlýnici. Proto se rozhodla pro jejich moderní variantu.
Zajímavé technické řešení představuje použitá hydroizolace pomocí cirkulujícího vzduchu, který je nasáván z jedné strany vstupem pod podlahou domu a ústí na druhé straně objektu pod okapem. K vytápění slouží tepelné čerpadlo, které si bere teplo z přilehlé louky, kde je v hloubce 1,2 metru položen registr potrubí v délce jednoho kilometru.
Plně zrekonstruovaná Francisova turbína vyrábí elektřinu, kterou dodává do sítě, ale obratem si dům bere zpět jen to, co reálně spotřebuje. Výkyvy jsou dané tím, jak velké množství vody protéká náhonem. Pitná voda pochází z vlastní studně a nemovitost je samozřejmě vybavena čističkou.
Starý mlýn rozřízli, aby do něj vpustili světlo
·Ne každý je schopný zvládnout náročnou rekonstrukci starého mlýna vlastními silami. Pak ovšem mohou přijít ke slovu architekti, jako v tomto případě ateliér Stempel & Tesař architekti a odborné firmy. Rekonstrukce přinesla autorům řadu ocenění.
„Rozříznutý“ mlýn: do mlýna se vrátilo i nově vyrobené mlýnské kolo.
Chátrající stavbu ve Středočeském kraji se podařilo zachránit „rozříznutím“ na dvě části. „Předěl v budově může připomínat gesta Gordon-Matty Clarka (americký umělec, který proslul svými „řezy“ ve stavbách, pozn. redakce). Jizva zde nevznikla samoúčelně, aby provokovala diváka. Jde o zásah, který vychází vstříc dnešnímu využití budovy. Radikální roztětí budovy spojuje tradiční objekt se současným přáním pro otevřenější dům,“ hodnotila projekt mezinárodní porota.
Zatímco léta neobývaný mlýn byl vlhký a v dezolátním stavu, rybník v jeho blízkosti naopak vyschnul, přesněji řečeno jej zaplavily náletové křoviny a bahno. Architekti Ján Stempel a Jan Tesař přesně odhadli, že bude nutný velmi radikální zásah, aby dům zachránili a přizpůsobili jej požadavkům na současné bydlení.
„Rozříznutý“ mlýn: v patiu použili architekti čedičovou dlažbu, která propojuje interiér s exteriérem. Krásný je pohled na původní opravené trámy. Odstraněním stropu se hlavní obytný prostor otevřel až do krovu.
„Hlavním úkolem bylo do útrob domu dostat vzduch a světlo. Nikdo si však nepřál narušit štít, proto jsme amputovali část trupu. V původním objemu stavby tak vzniklo patio, kudy do interiéru přes prosklený řez domem vniklo slunce. Hlavní štít se obnažil z obou stran a proudění čerstvého vzduchu jej zbavilo věčné vlhkosti, která by se s obnovením rybníka znásobila,“ popisují architekti svůj přístup k radikálnímu řezu, jímž dům zachránili.
Samozřejmě museli přistoupit i k dalším krokům: k sanaci kamenného a smíšeného zdiva, rozebrání, opravě opětovnému složení původního krovu, ale také k odstranění stropu nad hlavní místností. Ta se tak otevřela až do krovu, takže získala na vzdušnosti a prostoru. Zastavěná plocha stavby je 147 m2, užitná 241 m2.
Ve mlýně se spí na zavěšeném letišti
První zmínky o mlýně pod krumlovským hradem se objevily již v listině z roku 1347, v základním privilegiu města. Podepsal ji Petr I. z Rožmberka. Petr Vok se pak v roce 1596 vzdal poddanského platu ve prospěch obce a mlýn se tak stal městským. Dnes slouží turistům.
Krumlovský mlýn: dům prošel velkou přestavbou v letech 1608 až 1611. Dnes zde kromě ubytování v zařízených apartmánech najdete i stylovou restauraci s terasou a bar Strojovna. Nechybí ani Museum historických motocyklů, antik či malá vodní elektrárna.
Mlýn prošel velkou přestavbou v letech 1608 až 1611. Dnes zde kromě ubytování v zařízených apartmánech najdete i stylovou restauraci s terasou a bar Strojovna. Nechybí ani Museum historických motocyklů, antik či malá vodní elektrárna.
Z oken je výhled na českokrumlovský zámek a další historické stavby a křivolaké uličky, které tvoří jedinečný architektonický skvost zapsaný na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Večerní či noční relaxace ve vířivce s výhledem na osvětlené historické město představuje neopakovatelný zážitek.
