Nedaleko zřícenina hradu, za domem rybník, nechybí čáp s vodníkem, ačkoli jeden je vycpaný a druhý ze sádry, kulisy má Šelmberský mlýn dokonale romantické. Pokud se k němu vydáte, po chvíli se vás zmocní pocit, že jste v některé české pohádce. Polní cesta vede malebnou krajinou a i kdybyste na chvíli zabloudili, bude to příjemné. Čas se tady nezastavil, přestože to na tak první pohled vypadá.
První a zásadní přestavba proběhla v polovině 19. století, kdy tehdejší majitel nechal přistavět další patro.
Ve mlýně, který je vyobrazen už v kronice z roku 1764, se vystřídalo pět generací mlynářských rodů. Poslední Neudörflovi mleli podle pamětníků ještě během 2. světové války. Být mlynářem znamenalo hospodářskou soběstačnost, proto ke stavení patřily chlévy pro dobytek a pila.
Díky tomu, že počátkem 20. století nebyli tehdejší majitelé natolik bohatí, aby něco modernizovali, může se dnes majitelka pyšnit sbírkou originálních strojů a zařízení z konce 19. století, které čekají na renovaci.
„Dům pořád stojí, bylo však potřeba pro něj něco udělat, zachránit ho, aby tu stál dál. Místo je výjimečné, není na prodej a zaslouží si pozornost a obdiv. Mám akorát nesplnitelný sen: chtěla bych zažít jeden den před dvěma sty lety, vidět každodenní cvrkot, jak se nosí pytle s moukou, po dvoře pobíhají husy, vidět, jak společně pracují prášek, mládek, děvečky a co na to pan otec,“ přeje si a dál sní paní Pavla.
Kolo, kolo mlýnské
Pavlin dědeček pocházel z nedaleké vesnice a někdo z příbuzných dal jejím rodičům tip. Mlýn koupili společně s kamarády od potomků posledního mlynáře, přestože původně sháněli chalupu. Čtyři dospělí si tak pořídili „zábavu“ na roky.
V sedmdesátých letech byl objekt totálně zdevastovaný, bez vody a elektřiny, svítilo se petrolejkami a pro vodu museli noví majitelé do studánky. „Stavení opravovali průběžně a svépomocí. Když mi bylo sedmnáct, každý pátek doma probíhaly hádky, protože se mi sem nechtělo. Rodiče tu zůstali i na důchod a dvacet let jsem za nimi dojížděla,“ vzpomíná majitelka.
 |
Přiznává, že se to zlomilo před šesti lety, po smrti otce. Jakmile odešla do důchodu, rozhodla se mlýn zrekonstruovat. A nebylo toho málo: první šly na řadu střechy, klempíři dodělali okapy, které tu předtím nebyly. Bývalé kozí chlívky posloužily pro vybudování malého vejminku.
Omítky museli zedníci otlouct na zdivo, znovu je nahodit a vymalovat. Dřevěné repliky oken mají shodný tvar i členění jako originály. Uvnitř bylo potřeba vyměnit podlahy, rozvody elektřiny a vody, nové koupelny už odpovídají modernímu komfortu.
Původní zápraží s fošnovou podlahou se povedlo zachránit bez zásahů. V domě se topí dřevem v kamnech a elektrickými přímotopy. „Řemeslníky jsem sháněla na internetu, první šikovní dali tip na další. Jezdila jsem na kontrolu, ale většinou to nebylo potřeba. Na schopné lidi si totiž musíte počkat, takže to někdy trvalo. Mám truhláře, kováře a ochotného údržbáře pana Kodada. Bydlí poblíž a se vším mi pomáhá, bez něj si to tady neumím představit,“ chválí Pavla.
Klid do duše
„Nebojím se, ale když jsme tu ze začátku přespávaly s mámou samy, dávaly jsme před dveře troje pánské holínky,“ říká pobaveně majitelka. Bydlení na samotě má své kouzlo, naprosté ticho, příroda jako z učebnice přírodopisu... ovšem přináší i spoustu „ale“.
Majitelka pověsila do chodby v přízemí fotografie některých mlynářů a jejich rodin.
„Musíme třeba rozumně hospodařit s vodou, ale pak víc zaprší a jsme odříznutí od světa. Příjezd je špatný, v zimě se sem prakticky nedostaneme. Dřív stál přes říčku Blanici most, o který se staral můj otec. Po několika záplavách je bohužel zdevastovaný. Když mi kamion přivezl rošty do postelí, složil je ve vesnici u kapličky a já je musela sama odvozit autem.“
V mlýně televize není a nebude. Pavla dává přednost chvílím, kdy si večer vytáhne něco z „červené“ knihovny po babičce, třeba „Zdenino štěstí“ či „Srdce v bouři“. Má schované i staré Kalendáře paní a dívek, kterými si listuje. Ráda chodí na hráz, sedne si se sklenkou vína a dívá se. Její rodiče totiž s mlýnem získali i rybník, byli tehdy asi prvními majiteli vodní plochy v Československu. Každým rokem tu probíhá výlov a rodina dostává za pronájem deset kaprů.
Originál na dotyk
Mlýn neztratil nic ze střídmé atmosféry zvenku i uvnitř. Místnosti jsou zařízené nábytkem nebo předměty z bazarů i novými stylovými, jako se to povedlo například v kuchyni a koupelnách.
„Rozhodla jsem se využít také něco z toho, co jsem objevila v mlýnici. Staré věci mě fascinují, představuji si, kdo tady spal, kdo tady třeba žehlil... Dědeček byl malířem porcelánu, pár kousků od něj jsem si tu vystavila,“ zmiňuje Pavla a chválí maminku, která našila z bavlněného kanafasu závěsy, ubrusy a zástěry.
Dvůr býval kamenný, dneska je na něm pěkný trávník. Záhony z pražců jsou plné rostlin našich babiček.
Syn David je zahradní architekt, vlastní studio Green Art. Navrhl venkovní lavičky, které pak vyrobil místní kovář. Kromě toho postavil na dvoře pražci ohraničené záhony osázené rostlinami našich babiček.
Od jara do podzimu střídavě voní a probarvují plochu před zápražím pivoňky, kopretiny, floxy, zvonky, šuškardy, kapradí, řeřichy či divizny. „Moje děti sem jezdily na prázdniny a myslím, že právě toto prostředí syna profesně utvářelo, získal cit pro krajinu. Nadšení převzal vnuk, který mu při zahradničení rád pomáhá,“ chválí Pavla.
A pokračuje: „Když bylo dceři devět let, zavedla si sešit a na obálku připsala: Jak se vám tady líbí? Kdo šel po hrázi a chtěl, zapsal své pocity. Toto řešení se zalíbilo vnučce, a tak kolemjdoucí znovu píšou. Něco se vrací a doufám, že se tu ještě pár našich generací otočí!“
Nedávno Pavla poslala fotky na webový portál Amazing Places a strhla lavinu zájmu. Mlýn je možné si pronajmout, i když rekonstrukce nebyla určená ke komerčnímu využití.
„Došla jsem k názoru, že lidé, kteří si váží historických odkazů, by si rádi zdejší klid rovněž užili. Mé kamarádky občas kroutí hlavou, že je to náročné a proč to dělám. Když pak někdo přijede a rozzáří se mu oči, tak mě to opravdu těší. Zároveň zapomenu, že jsem dva dny předtím uklízela,“ uzavírá spokojeně Pavla.
