Vila stojí v Čedičové ulici nedaleko proslulého stadionu Bazaly. Je umístěna ve svahu, a i proto je možná na první pohled nenápadná. Našedlá fasáda a jednoduché tvary horního patra mohou na kolemjdoucího působit jako obrysy běžné stavby. Při pohledu z druhé strany, od údolí, je ale všechno jinak. I nezkušené oko pozná, že nejde jen tak o nějaký obyčejný dům.
Dílo nadaných dvojčat
Vila pro právníka Eduarda Lisku vyrostla v roce 1936. Jejími autory jsou bratři a architekti Čestmír a Lubomír Šlapetovi. Ti byli zářným příkladem dvojčat, narodili se v Místku a společně navštěvovali obecnou školu, gymnázium a posléze uměleckou akademii ve Vratislavi.
Společně podnikli i studijní cestu po Francii a Spojených státech a po návratu založili vlastní architektonický ateliér, který má na kontě několik velmi zajímavých objektů, především na Moravě a ve Slezsku.
Co se týče Liskovy vily, inspirovali se architekti stavbou ze Špandavy nedaleko Berlína. Projekt ale rozpracovali a rozvinuli po svém a výsledkem se stala vila ve stylu organického funkcionalismu.
Při projektování se nesoustředili jen na funkce domu, řešení prostorů a jejich propojitelnost, ale pracovali také s terénním reliéfem, což je přístup, který se významněji rozšířil spíše až v průběhu šedesátých let a vídáme ho také u současných staveb.
V souladu s terénem
Vila je umístěna ve svahu a z pohledu na její západní stranu tedy působí jako jednopatrový dům. Ve východním traktu přechází v přízemní budovu se suterénem, který vlastně vznikl prolnutím západního přízemí.
Zajímavě řešený je i interiér domu, kde si nelze nevšimnout posuvných stěn, díky nimž se dá snadno měnit dispozice vily. Výrazným prvkem jsou terasy, jedna otevřená, přístupná ze společenské haly, a jedna krytá se vchodem z chodby.
Hala zde není pouhou rozšířenou předsíní, jako tomu v prvorepublikových interiérech často bývalo, jde o centrální prostor, v němž se odehrával veškerý společenský život.
Velkorysé zaoblené okno (či možná lépe prosklená zeď), jež přinášelo ničím nerušený panoramatický výhled do údolí a na Novou radnici, přímo vybízí k posezení s přáteli nebo pořádání domácích večírků, které byly v dobách první republiky oblíbenou společenskou událostí. Dnes už je vila obklopena pozdější zástavbou, jež bohužel celkový dojem poněkud narušuje.
Zakonzervovaná krása interiéru
Na rozdíl od mnoha svých funkcionalistických „sester“ měla Liskova vila velké štěstí. V dobách nacismu a komunismu se na ni tak trošku „zapomnělo“, takže zde nevzniklo sídlo žádné instituce ani příliš nechátrala.
Liskova vila je jednou z ostravských architektonických perel.
Až neuvěřitelně se zachoval interiér i s mnoha zajímavými původními prvky: najdeme zde třeba dobové vypínače, elektrické zásuvky, ale i umyvadla, vanu, baterie, kachlíky a také původní spotřebiče - kuchyňský sporák Brown Boweri nebo unikátně řešený kotel Frama s teplovody do jednotlivých místností opatřenými ventilátory a vzduchovými filtry. Zachovala se i značná část nábytku.
Vila je v soukromém vlastnictví a přesně před deseti lety byla vyhlášena národní kulturní památkou. Pravidelné prohlídky se zde nekonají, ale majitelka vilu občas veřejnosti otevře, prohlídky se uskutečnily třeba v rámci programu Ostrava - evropské město kultury.
Organický funkcionalismus
Směr jednoho z nejznámějších stavebních slohů moderní doby u nás nemá příliš hojné zastoupení. Jeho podstatou nejsou ani tak organické tvary, jak by název mohl napovídat, nýbrž princip organické návaznosti prostorů.
Laicky si to můžeme představit tak, že ze sebe jednotlivé prostory vyrůstají a funkčně na sebe navazují a doplňují se. Striktně dané nejsou často ani hranice jednotlivých prostor nebo se pracuje s variabilitou, třeba právě formou posuvných či přenosných stěn.
Stavba se tak stává celistvým organismem. Ani při pohledu z exteriéru není stavba strohá a nespoléhá se pouze na rovné, pravoúhlé linie, ale pracuje i s tvarem oblouku či kruhu a různých zaoblení.
