Příběh čtyřiapadesátiletého Zdeňka Švejdy je vlastně tak šílený, že možná neuvěříte, že to není scénář k americkému dojáku o překonávání překážek.
Na začátku je zlobivý chlapec, co se přestane ve třetí třídě učit, protože mu není sympatická soudružka učitelka. Zlobení mu vydrží až do maturity na průmyslovce, kterou udělá v zářijovém termínu a víceméně mimochodem.
Pak musí na dva roky na vojnu, kde mu definitivně dojde, že následovat geny svého otce, špičkového stíhacího letce a leteckého akrobata Josefa Švejdy, jehož některé triky dodnes nebyly překonány, by možná nebyl úplně hloupý nápad.
I přihlásí se na "pilotku" do Košic, o čtyři roky později ji absolvuje. Stráví více než osm let u stíhačů. Užívá si skvělé práce, v níž je dobrý (to se pozná, protože 'pár kluků jsme už pohřbili, no. Na stíhačce chybujete jenom jednou. Přežili jsme.'), ale také svého postavení: piloti byli vždycky smetánkou společnosti, tedy smetánkou v původním, nebulvárním slova smyslu.
Zachraňuje starou tvrz |
Pak přichází revoluce, do níž se Švejda aktivně zapojuje, pročež je mu na půl roku zakázáno létat.
Výsledky převratu a hlavně schopnost "převlékat kabáty" u těch ještě nedávno nejaktivnějších soudruhů jej otráví do té míry, že na protest od letectva odejde.
A je mu jedno, že do doby, kdy by mu doživotně náležely poměrně vysoké výsluhy, mu zbývají necelé dva roky.
Sliby, co se "vyplatí"
V roce 1991 si bývalý kapitán stíhacího letectva Zdeněk Švejda přivydělává jako brigádník v Jaderné elektrárně Temelín. Za hodinový plat 19,50 hrubého čistí rezavé konstrukce drátěným kartáčem. A občas se ohlédne k nebi: když nad sebou slyší motory stíhaček, nikdy nezapomene kamarádům mávnout.
Roste v něm vztek a sílí frustrace. Po smrti babičky z dědictví vyplyne, že rodině patří zbytky tvrze neurčitého věku v jihočeských Drslavicích. Objekt rozvalený na stráni čekala demolice a poslední, co by kohokoli napadlo, bylo, že tu hromadu kamení lze ještě někdy poskládat dohromady.
První zmínka o tvrzi pochází z roku 1384, ale už tehdy byla nejméně dvě stě let stará. Patřila Rožmberkům, poté Schwarzenbergům, ti z ní udělali v roce 1777 sýpky a mezi léty 1800–1930 ji po částech rozprodali chudině. Mezi nimi byl Švejdův pradědeček, jeho otec se v tvrzi v roce 1933 narodil.
Objekt rozvalený na stráni čekala demolice a poslední, co by kohokoli napadlo, bylo, že tu hromadu kamení lze ještě někdy poskládat dohromady.
V roce 1993 Švejdův otec onemocněl rakovinou žaludku. "Při jedné z návštěv jsme spolu stáli na nádvoří. Táta mi vyprávěl, jak tu v dětství pozoroval americká letadla a toužil stát se stíhačem. A pak říká: 'Tvrz odchází, já odcházím...' Tehdy jsem mu slíbil, že nedopustím, aby místo, kde se narodil, bylo srovnáno se zemí," vypráví rozechvěle tenhle stokilový chlap.
Sice tehdy jako zkušený pilot dostával velmi lukrativní nabídky z USA nebo třeba z Filipín, ale tvrz vyhrála. "Slíbil jsem to. Tak to dělám," shrne stručně.
Jak se staví slib
Dál už je jeho vyprávění poměrně prosté: osmnáct let tu až šestnáct hodin denně pracuje vlastníma rukama. Naučil se tak několik řemesel, protože "zjednat si firmu" je mimo jeho finanční možnosti. A navíc si myslí, že "oprava na zakázku" není přesně to, čím by podle svých představ slib naplnil.
Během let, kdy ruinu dává dohromady, jej zastavila až borelióza a totální vyčerpání organismu.
"Seděl jsem tady v křesle a půl roku se nemohl ani pohnout," vzpomíná. Na rekonstrukci tvrze padl veškerý majetek. Rodina bývalého pilota se zbavila i všech dalších nemovitostí a peníze prostavěla v Drslavicích.
První zmínka o tvrzi pochází z roku 1384, ale už tehdy byla nejméně dvě stě let stará.
Opravy probíhají poměrně chaoticky, stavař by se asi neradoval, ale Švejda tvrdí, že spoléhal na svou intuici.
"Dostal jsem i dotace od státu a kraje," říká Zdeněk Švejda, "a dvakrát mi sem přišli nabídnout dotaci z fondů Evropské unie. Mělo to jeden háček: ze slíbených sto milionů odevzdám 40 procent někam. Tak jsem je k...y hnal svinským krokem. Tímhle tvrz ušpinit nemůžu," vysvětluje.
V současné době se pohybuje ne pod hranicí životního minima, ale spíš pod hranicí přežití. "Dlužím na sociálním i zdravotním. A ani moc nevím, jestli budeme mít letos na uhlí," konstatuje docela s klidem, "ale zatím se vždycky stalo něco, co nám pomohlo přežít."
Pokud chcete finančně náročnou záchranu drslavické tvrze podpořit, můžete tak učinit zasláním libovolné částky na účet 0808983003/0800. |
Tím "něčím" byl například režisér Zdeněk Troška. Veškerý zisk, který má rodina Švejdova z prodeje medoviny s režisérovým jménem, jde na opravu drslavické tvrze. "Jsem mu vděčný," konstatuje Švejda a tahle obyčejná věta má od něj skutečně váhu.
Připouští, že opravy tu probíhají poměrně chaoticky, stavař by se asi neradoval, ale Švejda tvrdí, že spoléhal na svou intuici. "Neměl jsem žádný plán, co udělat nejdřív, co hoří nejvíc. Prostě jsem chodil a samo mě napadalo, co je potřeba dělat dneska," vypráví. A až když zabíhá do detailů, člověk chápe, jak poctivě do toho jde: dřevěné konstrukce dělal ručně, používal dřevěné kolíky, všechno pasuje na milimetr. V hlavním sále tvrze staví krb.
Krčma, kterou možná už příští léto otevřou pro návštěvníky, má otevřený oheň a připravené prostory pro kuchyň. Zmíní i to, jak přišel na způsob, kterým se ve středověku dělala omítka a který od něj majitelé podobných nemovitostí dnes opisují. A zdánlivě nedůležitá věc: většina prostoru má nájezdy pro handicapované. Švejda si zakládá na tom, že na rozdíl od jiných historických památek bude jeho tvrz maximálně přístupná i jim.
Krčma, kterou možná už příští léto otevřou pro návštěvníky, má otevřený oheň a připravené prostory pro kuchyň.
Během let, kdy ruinu dává dohromady, zastavila Švejdu až borelióza a totální vyčerpání organismu.
Těsně před cílem
V současné chvíli mu chybějí přibližně tři miliony. "Samozřejmě, že tvrz spolyká desítky milionů dalších, ale tohle je částka, která mi umožní dodělat krčmu, pár pokojů na přespání a otevřít pro návštěvníky. Práce tu bude ale i tak pro několik dalších generací."
V Drslavicích teď bydlí Švejda se svou paní v miniaturním bytečku, o kterém mluví jako o osobní výhře: teče tu totiž voda, je tu záchod a topí se tu. "Když jsme začínali, spávali jsme tu ve dvou stupních, třináct let vodu nosili ze studánky a vynášeli záchod," vypráví. "To jsme ale taky byli mladší," směje se.
