Oskar nejdřív o bydlení v paneláku vůbec nechtěl slyšet. Tak jako já vyrůstal v chalupě, ale na rozdíl ode mě se mu to líbilo. Proto jsme po svatbě začali bydlet v domku po jeho babičce.
Neměla jsem to tam ale ráda. Dům byl starý, vlhký a ponurý. Sousedé také nebyli nejlepší. Samí staří lidé. O čem jsem si s těmi babičkami měla povídat? A tak jsem pořád snila o moderním bytě v paneláku a na manžela naléhala.
„Ivuško, nikdy jsi přece v takovém paneláku nebydlela. Vidíš jenom teplou vodu z kohoutku a teplé radiátory, ale věř mi, bydlení v takové bytovce má také své mouchy.“ „Zajímalo by mě, odkud to můžeš vědět, když jsi v paneláku nikdy nebydlel!“
„Když jsem studoval, pronajímal jsem si pokoj…“ „Studentské časy se nepočítají. Kromě toho, já také bydlela na koleji s mnoha dalšími lidmi a vůbec to nebylo špatné.“
Oskar začal být „nalomený“. Věděla jsem, že když na něj ještě trochu přitlačím, bude nakonec se stěhováním souhlasit. A dosáhla jsem svého, i když to trvalo déle, než jsem myslela. Manžel to vzdal, až když našemu synovi Ríšovi bylo pět let.
„Tak dobře. Když se tu cítíš tak špatně, prodáme tento dům a koupíme si nějaký byt,“ řekl nakonec jednoho dne, když musel vyslechnout mé obvyklé litanie. Ovšem když jsme o tom řekli našim nejbližším, všichni si ťukali na čelo.
„Zbláznili jste se?!“ Oskarova máma na nás koukala jako na Marťany. „Chcete vyměnit tento velký domek za nějakou králíkárnu v paneláku?“ „A kdo říká, že za králíkárnu?“ nevzdávala jsem se. „Z prodeje domu přece získáme slušné peníze, které určitě budou stačit na pěkný velký byt.“
Sousede, nedej seJak se řeší hlučný sex, bouchání i močení na vrata  Co dělat se sousedy, kteří obtěžují celý dům? Každý nemůže instalovat protihlukové stěny, nosit špunty v uších a na nose kolíček, případně růžové brýle mámení. Kdo se nedokáže povznést a chce se vyhnout přímé konfrontaci s hříšníkem, napíše vzkaz, stížnost a často přidá i vtipnou radu. |
Zanedlouho se můj sen skutečně vyplnil a my dostali klíče od nového bytu. Zařizovat ho mi dělalo velkou radost! Byla jsem opravdu šťastná. Oskar asi ne tolik, ale věděla jsem, že si zvykne. Ostatně jemu odpadne nejvíc povinností, počínaje neustálými drobnými opravami přes sekání trávy na zahradě a shrabováním sněhu konče.
První konflikt se objevil při slavnostní kolaudaci. Pravda, pozvali jsme dost lidí, bylo veselo, hudba hrála nahlas, ale netušili jsme, že by s tím mohl být nějaký problém. Proto jsme se divili, když se krátce po desáté ozval zvonek u dveří. Oskar šel otevřít. Slyšela jsem jen nějaký ženský hlas a pak manželovo vysvětlování.
„Promiňte, ale netušili jsme, že je to tak moc slyšet. Samozřejmě, hned tu hudbu ztlumíme.“ „Co se děje?“ zeptala jsem se, když se vrátil do obýváku. „No, seznámil jsem se s první sousedkou,“ řekl ironicky. „Paní bydlí pod námi. Rozčiluje se, že nemůže spát.“ „No co, to je kouzlo bydlení v paneláku,“ řekla Alena. „A musím vám z vlastní zkušenosti říct, že to je teprve začátek,“ usmála se.
Oskar se na mě významně podíval a já měla chuť Alenu uškrtit. Bohužel, po nějaké době se ukázalo, že její slova byla prorocká. Nemohla jsem si zvyknout na všudypřítomný hluk. Buď někdo celé odpoledne vrtal do zdi, že mi málem explodovala hlava, nebo si v bytě nad námi děti hrály s balonem a v bytě vedle zase neustále štěkal pes. Došlo to tak daleko, že když jsem občas odpoledne musela pracovat doma, dávala jsem si špunty do uší, abych se mohla soustředit, jinak to nešlo.
„Tak co, pořád si myslíš, že to stěhování byl dobrý nápad?“ zeptal se mě manžel, když jeden ze sousedů zřejmě brousil podlahy v celém bytě. „Ano,“ řekla jsem odhodlaně. A byla to pravda, protože jsem pořád měla radost z našeho hezkého, velkého, prosluněného bytu. Za nic na světě bych nechtěla zpátky do toho vlhkého, ponurého domu!
I když popravdě řečeno, představovala jsem si to trochu jinak. Přesto jsem však viděla více plusů než minusů. Ale jednoho dne jsem i já začala pochybovat, že stěhování byl dobrý nápad.
Hlučný sex a nejzábavnější stížnosti Co dělat se sousedy, jejichž hlasitý sexuální život obtěžuje celý dům? Každý nemůže instalovat protihlukové stěny a nosit špunty v uších. Policii nikdo volat nechce, přece se neděje nic nepatřičného. Stěžovatel by nakonec vypadal jako nepřející škarohlíd. Řešením je dopis adresovaný vášnivé dvojici. |
Vrátila jsem se zrovna z práce. Za půl hodiny se objevili Oskar s Ríšou. Malý se pochlubil, co bylo ve školce, a pak šel k sobě do pokoje. Ale neuplynulo ani dvacet minut a Ríša byl zpátky. Zdálo se, že ho něco vylekalo.
„Mami, tam nějaká paní hrozně křičí. Asi se jí něco stalo…“ „Co to říkáš? Kde?“ zeptala jsem se. Malý mě zavedl k sobě do pokoje. Chvíli tam bylo ticho. Už jsem mu chtěla říct, že se asi spletl, když najednou na druhé straně zdi někdo vyjekl. Jednou, podruhé, potřetí… Neměla jsem žádné pochybnosti. Sousedi měli sex.
„Máš skvělou příležitost promluvit si se synem na téma rozmnožování,“ řekl ironicky Oskar, který se najednou objevil ve dveřích. „Říkal jsem ti, že bydlení v paneláku má své minusy,“ usmál se a pak odešel do kuchyně. A já to musela nějak Ríšovi vysvětlit. Povzdychla jsem si. Kolikrát se něco takového ještě stane?! A kolikrát mi ještě Oskar připomene, že to stěhování byl hloupý nápad? V té chvíli jsem toho měla právě dost. Ale byla to jen momentální krize.
I když se občas nějaký problém objevil a sousedi nás trochu obtěžovali, pořád jsem z našeho nového bydlení měla radost. Bylo mi jen líto, že totéž nemůžu říct o Oskarovi. Měla jsem pocit, že by stačilo, abych řekla jedno slovo, a hned by šel shánět nějaký domek. Nakonec se ale i v něm něco pohnulo. Začalo to od rozbitého auta. Byla sobota, přesto musel Oskar do práce. Měl důležitou schůzku se zákazníkem. A jako na zlost, naše auto odmítlo poslušnost.
Oknem jsem viděla, jak se marně snaží nastartovat. „Sakra!“ zaklel. „Zrovna teď musel začít ten krám stávkovat!“ „Zavolej si taxík nebo jeď tramvají,“ halekala jsem na něj z okna. Oskar ani nestačil vytáhnout telefon, když z domu vyšel soused.
Článek vyšel v magazínu Pravdivé příběhy, který nabízí osmnáct dramatických, dojemných i veselých příběhů.  |
„Můžu vám nějak pomoct?“ přišel blíž k manželovi. „Vy se v tom vyznáte?“ zeptal se ho Oskar. „To ne, ale mám k dispozici auto. Pojízdné,“ dodal muž s úsměvem. „Můžu vás někam hodit.“ „Opravdu? To by bylo báječné,“ zaradoval se Oskar a za chvíli už odjížděli sousedovým autem z parkoviště.
„Tak co, drahoušku?“ zeptala jsem se, když se Oskar vrátil domů. „Nakonec ti sousedi nejsou tak špatní, ne?“ „Jedna vlaštovka jaro nedělá,“ odpověděl, ale tentokrát bez obvyklé ironie. „Zatím pořád minusy převažují.“ „Uvidíme,“ odpověděla jsem. A měla jsem pravdu.
Když jsme totiž blíže poznali všechny sousedy, ukázalo se, že jsou většinou fajn. Ti, kteří bydleli vedle (příznivci hlasitého sexu), si evidentně neuvědomovali, že je všechno tak slyšet. Když jsem na jedné domovní schůzi zažertovala na toto téma, zvuky za zdí už se nikdy neozvaly. Domluvit se dalo i s paní Hankou, která bydlela pod námi. Stačilo jí dopředu říct, že pořádáme večírek, a vše bylo bez problémů.
Na vrtání a jiné zvuky jsem si už taky zvykla, a když jsme se spřátelili s Kristýnou a Markem, rodiči šestiletého klučiny, který se brzy stal nejlepším kamarádem našeho Ríši, uznal i Oskar, že to naše stěhování do paneláku byl vlastně docela dobrý nápad.
