1. Staroměstská vodárna
O prvenství mezi pražskými vodárenskými věžemi se dělí s Novomlýnskou věží v Petrské čtvrti a stejně jako ona bývala součástí mlýnů na Novotného, dříve Staroměstské lávce.
Pochází z 15. století a sloužila k zásobování kašen na Starém Městě pražském vodou z Vltavy a uchování vody. Jako většina tehdejších staveb byla dřevěná a nejvíce ji ohrožovaly požáry. Z pražských vodárenských věží ji zachvátil nejpočetněji - za zhruba čtyři sta let devětkrát.
Úmyslně jej založili Švédové v bitvě o Karlův most, utrpěla i při revolučních událostech roku 1848 a hlavně v zimních obdobích, kdy se zamrzající voda ve věži a potrubích rozehřívala otevřeným ohněm. Zkázu přinášely často i povodně.
Chrám Vltavy
Základní kámen moderní věže tvoří přitesané pískovcové kvádry z roku 1577 (podobně jako Karlův most). Při rekonstrukci po roce 1848 jí architekt Heřman Bergmann (podílel se mj. na stavbě Staroměstské radnice) dodal vodojem ve výšce 31 metrů.
Fotogalerie |
Voda tak proudila do pražských kašen a vybraných domácností samospádem. Dnešní novogotický vzhled získala po posledním požáru v letech 1878–1888 od Antonína Wiehla, který na výzdobu fasády sgrafity oslovil Mikoláše Alše, Františka Ženíška a Jana Koulu.
Z této doby pochází také hodinový stroj s ciferníky na každé straně věže. Zásobování vodou se vystřídalo s udáním času. Hodiny vidíte odevšad. Tehdy už věž nesloužila svému účelu, sousední vodárna se uzavřela v roce 1913.
Zhruba o dvacet let později ji do své správy převzala Společnost Bedřicha Smetany, která zde zřídila muzeum a také věž kompletně upravila a otevřela veřejnosti.
2. Letenská vodárna
Postupně se rozvíjející čtvrť Holešovic a Bubenče zásobovala vodou Letenská vodárna. V roce 1888 stála na holé pláni, která ještě umocnila její výšku 38 metrů. Pětipodlažní budovu postavil architekt Jindřich Fialka.
Inženýr hlavního města Prahy zvolil tehdy módní novorenesanční sloh a neotřele jej zkombinoval se stanovou střechou s vikýři, pod nímž se nachází ochoz v podloubí, který skýtal hezký pohled do daleka.
Ochoz se opírá o pískovcové krakorce a sloupoví nad balustrádou spojují oblouky s dvojím zdobením a středovou rozetou. Pompézní výzdoba fasády, oken a střechy dává tušit, jak moc městské radě na této stavbě záleželo. Budova to byla velkorysá, stejně jako technické řešení distribuce vody.
V podzemí stál čtyřkomorový vodojem a přečerpávací stanice, v přízemí se nacházela kotelna a sklady, v prvním patře bydlel bubensko-holešovický vodák, který se o vodárnu staral, a strojník a nad nimi topiči.
Střed vodárny tvořilo mohutné dřevěné schodiště, které zabíralo velkou část prostoru. V roce 1913 však už potřebám moderní čtvrti přestala stačit a její provoz byl zastaven. Velká Praha se začala napojovat na vodovod s pitnou vodou a vodárny ztrácely svůj význam.
Letenská vodárna. Každé patro střechy spadá svým pojetím do jiného stavebního slohu, ale to je jen zdání, výsledná kompozice je novorenesanční s nezbytnými hodinami na vrcholu věže.
Místo pro děti
Městská část nechala prostory věže přestavět na byty pro zaměstnance vodárny, které vystřídal v 80. letech dům mládeže. Po sametové revoluci zde fungovala i školka a vyhlášená čajovna.
Veškeré aktivity však přerušila nutná rekonstrukce, která by měla být po mnoha letech letos dokončena. V místě bývalého vodojemu v pátém patře vznikne společenský sál, který poslouží divadlu, výstavám i promítání filmu, a zůstane tak zachována atmosféra neobvyklého prostoru.
Do zahrady se vzrostlými stromy se opět vrátí děti. Historii budovy připomíná litinová pumpa na vodu na dvorku, na které v horních částech večer svítily lucerny. Stejně jako věž vyniká precizním zdobením. Impozantní stavba získává zpět svůj lesk a smysluplné využití.
3. Vršovická vodárna
Jeden z nejkrásnějších pražských, a možná i světových, vodojemů stojí na poněkud nedůstojném místě. V těsné blízkosti pražské magistrály spojující centrum s D1 si ho sice všimnete, ale působí tak trochu jako maják v džungli velkoměsta.
V době svého vzniku v roce 1906 až 1907 však vršovičtí radní vybrali místo tak, aby byla věž odevšad vidět, a její štíhlou siluetu podpořili vysázením aleje topolů v okolí. O její charakteristický vzhled se postaral architekt Jan Kotěra.
Jako ve většině svých pozdějších staveb spojuje účelnost a praktičnost s vysokými nároky na estetické pojetí. Fasádu z neomítnutých cihel elegantní štíhlé věže korunuje měděná střecha na hlavici s vodojemem ze železného plechu.
Věžový vodojem o průměru 10 m doplňuje zemní vodojem, přečerpávací stanice a obytný dům s kruhovým bazénkem. Okna, vchod do podzemí a strojovny zdobí keramické doplňky se zelenou a modrou glazurou.
Sokl věže je vyzděn kamennými kvádry žehrovického pískovce, do vodojemu se vstupuje po žulových schodech pod zdobeným portálem se znakem města Vršovic. Uvnitř jsou schody železné a do rezervoáru na vodu se lezlo po žebříku.
Vršovická vodárna. Stejnou vodárenskou věž postavil Jan Kotěra v Třeboni v roce 1909. Obě dosahují 42 metrů a dodnes stojí. V třeboňské je galerie, vršovická na své využití čeká.
Zásobování vodou
I přesto, že hlavní město vytvořilo na přelomu 19. a 20. století funkční vodovodní systém s pitnou vodou, obec Vršovice se rozhodla postavit si vlastní vodárnu se zdrojem v Braníku.
Jímací studně však často zaplavila voda a znehodnotila její kvalitu, Vršovická vodárna proto jako první v Praze vodu chlorovala. Do pražské vodovodní sítě se Vršovická vodárna zapojila až v roce 1927 a ještě v roce 1975 přiváděl michelský vodojem vodu z Podolské vodárny na Vinohrady a do Vršovic.
Dnes funguje už jen podzemní vodojem. Vršovická vodárna byla jednou z posledních vodárenských staveb v Praze a je na ní dobře vidět spojení vysoké technické zkušenosti a estetického ideálu doznívající secese. Například pod dnem rezervoáru na vodu bylo výtlačné potrubí spojeno s potrubím rozvodným a ta byla tak při tlaku vody zaměnitelná.
4. Vinohradská vodárna
Vinohradský vodojem patřil naopak k jedné z prvních vodohospodářských staveb v širší Praze a vodou zásoboval Královské Vinohrady. Když přestával kapacitně stačit, postavili v roce 1882 architekti Antonín Turek a Josef Franzl ve stávajícím areálu Vinohradskou vodárenskou věž.
Později k ní přibyl dvoukomorový podzemní vodojem a nová kotelna. Vodu čerpal z Vinohradské vodárny v Podolí a po napojení Prahy na káranský vodovod bral pitnou vodu odtud.
Dodával ji i do ostatních městských částí - na Žižkov, do Strašnic, do Vršovic, na Pankrác i do Nuslí. V roce 1962 ukončil vodojem provoz a budova získala nové využití jako byty vodárenských zaměstnanců. Původní interiér a dispozice však zcela zmizely.
Vinohradská vodárna. Dominanta Vinohrad dává na odiv svůj původ - v kruhových medailonech jsou umístěny znaky Královských Vinohrad.
Rozhledna
Architekt Antonín Turek Korunní třídu dobře znal, pracoval především v jejím okolí. V roce 1899 byl jmenován vrchním městským inženýrem Královských Vinohrad a navrhl zde mnoho veřejných i soukromých budov. Vyznával novorenesanční sloh a přesně v jeho duchu postavil vinohradský vodojem.
Nádherná smetanově bílá věž technickou stavbu vůbec nepřipomíná. Okna v každém ze sedmi podlaží jsou dostatečně velká a zdobená balustrádou či stříškou. Výzdoba s postupujícími patry graduje, v posledním troubí v rozích andělé a mezi okny visí hodiny.
Střecha ve výšce 40 m fungovala jako vyhlídková terasa, vstupné bylo nízké a na místě jste si mohli zapůjčit i dalekohled. Při dobré viditelnosti jste dohlédli až do Krkonoš.
Původně byl na vodojemu umístěn plechový rezervoár o průměru 8,5 m a uvnitř něj vedla trouba pro komín. Toto řešení mělo zakrýt neestetický komín a zároveň snížit kouřové zplodiny. V praxi se však neosvědčilo, a proto v roce 1927 vyměnili parní pohon za elektrický. Dnes se Vinohradská věž vypíná z košatých stromů a jako matka rodu shlíží na svou čtvrť.
5. Libeňská vodárna
Na hřebenu nad Libní, na křižovatce dnešních ulic Davídkova a Na Slovance, postavil v roce 1904 architekt František Schlaffer věž ve stylu holandského majáku.
Se svou výškou 42 m a pravidelným kruhovým půdorysem byla nepřehlédnutelná. A dodnes ji můžete spatřit při cestě z Bohnic do Kobylis a Ládví.
Jediný v ČeskuMezonet ve vodárenské věži v Libni   Není to obyčejné bydlení, je to show, říká o mezonetu ve vodárenské věži investor Martin Sluka. Zchátralou vodárenskou věž Mazanku renovoval osm let. Technické kulturní památce vrátil její krásu a uvnitř vybudoval unikátní bydlení. |
Díky úhlu silnice to vypadá, jako by stála na úplně jiném místě. František Schlaffer vycházel z novorenesance a doznívající secese (jeho stavební firma Schlaffer & Šebek postavila Obecní dům) a tyto vlivy jsou patrné i na Libeňském vodojemu, kterému místní neřeknou jinak než Mazanka.
Věž stojí na osmibokém soklu z kyklopského zdiva a má měděnou střechu. Až do 60. let přečerpávala vodu z káranského vodovodu do Libně, pak její funkci převzaly jiné čerpací stanice na severu Prahy.
Pražské vodárny věž zrenovovaly tak, že odstranily veškeré zdobné prvky. Věž už nevypadala nijak zajímavě, ani se pro ni nenašlo využití, a tak chátrala. V 90. letech se stala chráněnou kulturní památkou ČR, podobně jako ostatní zmíněné vodárny. Oproti nim však měla menší kapacitu - vodojem měl průměr 6,5 m a výšku 5,7 m.
Třípatrový mezonet
Chátrající stavby se ujal soukromý investor, který ji chtěl přestavět na třípodlažní mezonetový byt s výtahem a externím relaxačním centrem a garáží v přilehlých objektech.
Ve vodárenském muzeu objevil původní plány včetně výzdoby, a tak při spolupráci s památkáři obnovil věž v podobě, kterou vlastně nikdy neměla. Během rekonstrukce bylo nutné oddělit stříšku a kruhový plášť tamburu, ve kterém nahradily ocelovou nádrž na vodu betonové prstence vážící 12 tun.
Čilý stavební ruch záhy utichl a věž zůstala osamocená s opravenou fasádou a krunýřem z lešení. Plechový plot brání zvědavým pohledům, a tak na věž mohou kolemjdoucí upínat své zraky jako na maják v dálce. Nebo si domluvit prohlídku - věž je stále na prodej.
Luxusní mezonet ve vodárenské věži
7. července 2014 |
