Prázdné domy lákají. Touha po levné senzaci může být pro urbex smrtelná

  1:00aktualizováno  1:00
Znáte ten pocit, když začne pracovat adrenalin? Tepny přepravují okysličenou krev rychleji, oči i uši pracují na maximum. Možná je to strach. Možná je to vzrušení. Možná je to urbex. V opuštěném domě nikdy nevíte, jestli bude opravdu prázdný. Článek přinesl Magazín Víkend DNES.

Pokud místo projde demolicí, fotky fanoušků urbexu obvykle zůstávají jedinou dokumentací a vzpomínkou. | foto: Barbora Faiglová, www.opustenamista.eu

Fabriky v Sudetech mě vždycky lákaly k návštěvě. Protože jsem jim nerozuměl. Nechápal jsem, proč jsou najednou tiché. Zakonzervované. Chátrající. Připomínající kusy historie, o které jsme se učili ve škole pouze rámcově.

Fotogalerie

A pak do takové budovy vkročíte. Ostražití, připravení k rychlému ústupu. Před kým? Snad před strašidly, snad před bezdomovci a feťáky. Prostě připravení. Když napětí poleví, je čas snít. Dětsky snít. Představovat si haly v plném provozu, pátrat po souvislostech.

Na malou chvíli jsem se stal mimoděk urbexerem. Vrhl jsem se do prozkoumávání míst, která lidé stvořili a následně opustili. Mohou to být staré zámky, honosné i chátrající vily, nemocnice, továrny. Nebo třeba zábavní parky.

Vždycky jsem přitom dodržoval pravidlo, jehož existence mi připadala přirozená. Nic nebrat, nic neměnit. Zároveň jsem si byl vědom toho, že můžu šlápnout na rezavý hřebík. Obrazně řečeno. Že může být něco špatně. Že může někomu vadit, že lezu do domu, který mi nepatří. Navzdory tomu, že se o něj nikdo ani nestará.

Věřím, že podobnou touhu vydat se na dobrodružství ve starém hradu či zámku má většina kluků a holek. „Pro mě to začalo někdy před pěti lety,“ říká mi Eliška, drobná dívka, na první pohled snad až zranitelná. Vždycky upravená, energická. Taková ta osoba, která vám umí předat dobrou náladu. A taky holka, kterou hodně baví urbex. 

Eliška není typem člověka, který by toužil vystavovat se na videích na internetu. Nepotřebuje ke svému životu obdiv sociálních sítí. Ba naopak. Na svých výletech hledá klid. A snad i únik ze stereotypu.

Feťáci i bezdomovci

Někdo si o víkendu jde zahrát s kamarády fotbal, někdo se jde projít do lesa a někdo se jde podívat do domu, který je řadu let neosídlený. „Pro nás to je společenská akce. Často se stane, že se nikam nedostaneme, nenajdeme správnou cestu. Ovšem i tak si to užijeme.“

Expedici samotné předchází poměrně náročné plánování. V prvopočátcích to bylo vyhledávání dokumentů o lokacích, zjišťování dostupnosti. V současnosti se často pátrá po místech už někdy vyfocených.

I to je podstatná součást „hry“. Nemělo by se prozrazovat, kde byly fotografie pořízeny, kde se co skrývá. „Jména jsou fiktivní. Maximálně uvedeš zemi, ovšem už přiblížení typu Morava je dost na hraně,“ vysvětluje mi Eliška zákony urbexu. 

Každé opuštěné místo je opuštěné z nějakého důvodu, který je většinou velmi...

Každé opuštěné místo je opuštěné z nějakého důvodu, který je většinou velmi prostý a postrádá mystiku, jakou mnozí předpokládají.

Jiné to je samozřejmě u míst, která jsou obecně známá. Těžko se bude skrývat identita například u vybydleného pražského nádraží Vyšehrad. A také existují prostory, kam se dostanete opravdu jen s povolením a doprovodem, přesto mají své kouzlo. U nich také není třeba nic tajit.

Ostatně ve městech jako takových je těžké najít baráky, do kterých je možné vstoupit a být v nich sám. „V Chebu jsme byli v klášteře a v každé místnosti byla jiná skupinka feťáků. To je blbý, protože nevíš, co od nich čekat. Bezdomovec ti většinou řekne, ať si to klidně projdeš, podíváš se a vyfotíš, co chceš. A třeba poví, že mu nemáš lézt do nějakého rohu, kde má věci.“

To je urbex tak napůl. Tajemno tak trochu mizí, z příjemného pocitu průzkumníka je nepříjemný pocit vetřelce. A hlavně: nic už není tak, jak bývalo. Nic není zakonzervováno v čase.

Napadá mě jedna věc, která by zakonzervována v čase být mohla a nikdy bych ji nechtěl objevit. Lidské ostatky. „To se nám nestalo a snad ani nikdy nestane. Protože další pravidlo zní, že se nikam nedobýváš silou. Nejsi na těch místech první.“

Vymeteno v hlavě

Přesto samozřejmě tyto výlety nesou jistou dávku nepochopení. I chátrající ruiny někomu většinou patří a ten někdo nemusí mít nutně touhu, aby se mu po pozemku pohybovala skupina lidí s fotoaparáty. Už proto, že třeba nechce, aby lovci snímků spadlo něco na hlavu. I tady musí každý zvážit všechna rizika a spoléhat na svou soudnost. Nevkročit na trouchnivějící dřevěné schodiště, neprocházet se po zrezivělých traverzách.

I v tom je ovšem část výjimečnosti prožitku. Stejně jako když lezete na vysokou horu, lyžujete nebo jedete na kole. „V tu chvíli máte v hlavě úplně vymeteno. Soustředíte se jen na přítomnost a všechno kolem vás. A to je na tom pro mě to nejhezčí,“ tvrdí Eliška.

Nejvýstižněji řečeno je to hledání, průzkum a dokumentace opuštěných míst...

Nejvýstižněji řečeno je to hledání, průzkum a dokumentace opuštěných míst vzniklých lidskou činností. Záliba láká lidi z celého světa.

I ona se dostala do situace, kdy byla přichycena při činu. „Nějaké děti v Německu na nás zavolaly policii. Což bylo vtipné, protože ten barák samy prolézaly a pochybuji, že by to měly schválené od rodičů.“ Výsledkem byla kontrola dokladů a domluva. „Koukli do fotek, dokonce se jim líbily a pochválili je. A pak je obvyklá praxe taková, že chtějí, abyste odjeli. Tím je to vyřešené. Poznají, že jsme tam nepřijeli nic rabovat, že si nic neodnášíme.“

Dodává, že vtipným vyústěním jedné z podobných kontrol byla situace, kdy jeden ze členů party na místě zůstal nepovšimnut a nerušeně fotil dál. Až po dlouhých minutách si uvědomil, že jsou jeho kamarádi dávno pryč. Byl zkrátka tak zabrán do akce, že ho ani majáky policejních vozidel nedokázaly vytrhnout ze soustředění. Čímž se dostáváme k jasnému, byť nepsanému pravidlu. Neodneseš.

Ačkoli se to zdá zvláštní, i v ruinách se skrývají krásné neposkvrněné předměty, třeba v místnostech s velkými knihovnami postupují plísně velmi pomalu. Papír dokáže klima konzervovat.

Tak tedy: Neodneseš. „To víš, že občas by tě to lákalo. Třeba vidíš nádherný klavír a chtěl bys ho zachránit, dát někam, kde by mohl sloužit. Ovšem to nejde. Je to jenom věc a je to věc spjatá s tím místem. Pokud si ho tam můžeme vyfotit my, měli by mít tu šanci i další.“

Nutno podotknout, že teď se bavíme především o místech, která se nacházejí za hranicemi naší země. „U nás je něco takového opravdu hodně výjimečné. Většinou jsou i ze zdí vytrhané dráty, které následně skončí ve sběrně surovin.“

Urbex rozhodně není rekreační koníček na jedno odpoledne měsíčně.

Urbex rozhodně není rekreační koníček na jedno odpoledne měsíčně.

Historie i tajemno

I proto vzpomíná Eliščina parta na výjezdy do Rakouska či zmíněného Německa. Které byly nejsilnější? Podle vyprávění to vypadá, že každý je něčím speciální. Protože se nikdy neopakují, protože nikdy není dopředu jasné, že se zamýšlené místo podaří najít.

„Mě na tom všem strašně baví ta fantazie. Můžeš si všechno dotvářet podle sebe, celou historii. Byli jsme v opravdu zachovalém hotelu, našli fotografie majitelů, kroniku. A pak taky léky a injekční stříkačky. Paní asi byla nemocná.“

Zasadit všechno do rámce souvislostí je také součást urbexu. O objektu chcete vědět, proč vznikl i proč zanikl. K čemu sloužil, kdo ho obýval. Ověřené informace krásně kontrastují s tajemnem, které zůstává skryto.

„Je to jako jít na zámek bez průvodce. Najednou procházíte všechny ty chodby a komnaty a nikdo vám neříká, že musíte pokračovat do dalšího pokoje,“ přirovnává Eliška. Pokud není nablízku hlídač se psem, nehoní vás opravdu nikdo.

Objevy jsou často překvapivé. „Nemocnice bez oken i dveří, přístupná ze všech stran. Ovšem se všemi přístroji na místě. To si člověk říká, jak musí být všechno to vybavení drahé a jak je možné, že ho nikdo nepřestěhoval.“ Přesně to je podstata urbexu. V New Yorku tak lidé objevují nepoužívané stanice metra, v Londýně historické budovy.

Urbex není vandalismus

Když se probíráme všemi zážitky, je v tom opravdový nádech romantiky, spojený s vědomou lehkou rebelií. Zakázané ovoce chutná nejlépe. Ovšem není v tom jediný přestřihaný plot, vykopnuté dveře, vysklené okno. Ne, to do urbexu nepatří. Respektive nemělo by, všechna pravidla jsou nepsaná, těžko vymahatelná, nicméně tradiční komunitou přirozeně dodržovaná.

Jenže s fenoménem webových videí přišla i nová zábava. Vandalství. Není těžké najít na internetu záběry z vily Radovana Krejčíře a dalších míst, kde partička mladíků natáčí svou „exkurzi“. Také se ovšem nebojí vzít si suvenýr, něco rozbít. Vyzvat diváky, aby provedli totéž. Sledovanost zajištěna. Kdo by řešil nějaká nepsaná pravidla, že?

Mladíci se ani nesnaží skrývat identitu, na své činy jsou hrdí a chlubí se jimi. Není v tom nic pokorného ani tajemného. Je v tom touha po senzaci, po virtuální slávě a obdivných komentářích.

„To nemá s urbexem absolutně nic společného. A přitom to může být jeho konec. Chápu, že jednou policistům přeteče pohár trpělivosti a na základě podobného videa už jim nebude stačit ukázat nafocené fotky. Už bude hrozit pobyt ve vězení, a to mi za to opravdu nestojí,“ říká Eliška.

Zlobí se, pochopitelně. I ona musí svým přátelům vysvětlovat, že podstata jejích cest je jiná než ukrást polní lehátko a prodat ho za 500 korun v bazaru vojenského vybavení. Že si nepotřebuje doma vystavit plynovou masku. Že i ten krásný klavír musí zůstat na svém místě. Pro ni platí rčení, které pro tuto zábavu platilo vždy: „Neodnášej nic než fotky, nenechávej nic než stopy.“

Autoři:
Témata: Adrenalin, Bydlení

Nejčtenější

Dům, který si na nic nehraje, zvítězil v soutěži Interiér roku

Stavba respektuje své okolí i místní tradice.

Ctít tradice neznamená jen uchovávat věci a domy, které vznikly před stovkami či desítkami let, ale využít to, co...

Postavili si rodinný dům, který se stal dokonalým parťákem pro život

Přesah střechy i hmota garáže tvoří kolem hlavního vstupu závětří chránící před...

Lída a Jiří bydlí přesně tak, jak si vždy přáli. S oblíbenými pěveckými idoly na stěnách, obrázky známých autorů, retro...

Jak se staví sen: kvůli nové kuchyni museli vybourat koupelnu i šatnu

Průchod do kuchyně

Panelákový byt a dispozičně nevyhovující kuchyň. To zná spousta lidí. Jenže Janu trápí i mnohem větší problém: rakovina...

Vodu musíme dovážet. Z bazénu je nádrž na dešťovku, které pomůže terasa

Dům z 90. let stojí ve středních Čechách.

Richard jezdí s rodinou na chalupu ve středních Čechách. Dům z 90. let vyrostl na místě původní chaty. Z doby minulé...

Nábytek se vrací ke stylu a kvalitě, zapomeňte na módní trendy

Expozice značky Zanotta vsadila na „světová města“, každému přiřkla jinou...

Největší světová akce zaměřená na design, milánský veletrh Salone del mobile, skončila. Přinesl už 58. ročník převratné...

Další z rubriky

Splnili si sen o novém domě se zahradou. Bydlí se jim skutečně krásně

Zastavěná plocha masivní dřevostavby je 110 metrů čtverečních.

Rostislav a Vlasta bydleli v bytě a plánovali si postavit moderní montovaný dům. Po dlouhém hledání našli vhodný...

Pražské Slavnosti sněženek. Veleslavín si poetickou atmosféru stále drží

Místní barokní zámek byl vybudován na místě panského dvora mezi roky 1730 a...

Intelektuální odkaz měšťanského rodu, poetiku zahrádkářské kolonie, romantiku venkova i patriotismus. To vše nabízí...

Žižkov je nejlepší, říká slavný boxer Tišer. V jednom bytě žije 35 let

Od poloviny devadesátých let se charakter Žižkova proměňuje.

Boxer Stanislav Tišer žije na Žižkově už 35 let, 25 let tu provozuje svůj boxerský klub, kterým prošly tisíce kluků a...

Najdete na iDNES.cz