Prázdné domy lákají. Touha po levné senzaci může být pro urbex smrtelná

  1:00aktualizováno  1:00
Znáte ten pocit, když začne pracovat adrenalin? Tepny přepravují okysličenou krev rychleji, oči i uši pracují na maximum. Možná je to strach. Možná je to vzrušení. Možná je to urbex. V opuštěném domě nikdy nevíte, jestli bude opravdu prázdný. Článek přinesl Magazín Víkend DNES.

Pokud místo projde demolicí, fotky fanoušků urbexu obvykle zůstávají jedinou dokumentací a vzpomínkou. | foto: Barbora Faiglová, www.opustenamista.eu

Fabriky v Sudetech mě vždycky lákaly k návštěvě. Protože jsem jim nerozuměl. Nechápal jsem, proč jsou najednou tiché. Zakonzervované. Chátrající. Připomínající kusy historie, o které jsme se učili ve škole pouze rámcově.

Fotogalerie

A pak do takové budovy vkročíte. Ostražití, připravení k rychlému ústupu. Před kým? Snad před strašidly, snad před bezdomovci a feťáky. Prostě připravení. Když napětí poleví, je čas snít. Dětsky snít. Představovat si haly v plném provozu, pátrat po souvislostech.

Na malou chvíli jsem se stal mimoděk urbexerem. Vrhl jsem se do prozkoumávání míst, která lidé stvořili a následně opustili. Mohou to být staré zámky, honosné i chátrající vily, nemocnice, továrny. Nebo třeba zábavní parky.

Vždycky jsem přitom dodržoval pravidlo, jehož existence mi připadala přirozená. Nic nebrat, nic neměnit. Zároveň jsem si byl vědom toho, že můžu šlápnout na rezavý hřebík. Obrazně řečeno. Že může být něco špatně. Že může někomu vadit, že lezu do domu, který mi nepatří. Navzdory tomu, že se o něj nikdo ani nestará.

Věřím, že podobnou touhu vydat se na dobrodružství ve starém hradu či zámku má většina kluků a holek. „Pro mě to začalo někdy před pěti lety,“ říká mi Eliška, drobná dívka, na první pohled snad až zranitelná. Vždycky upravená, energická. Taková ta osoba, která vám umí předat dobrou náladu. A taky holka, kterou hodně baví urbex. 

Eliška není typem člověka, který by toužil vystavovat se na videích na internetu. Nepotřebuje ke svému životu obdiv sociálních sítí. Ba naopak. Na svých výletech hledá klid. A snad i únik ze stereotypu.

Feťáci i bezdomovci

Někdo si o víkendu jde zahrát s kamarády fotbal, někdo se jde projít do lesa a někdo se jde podívat do domu, který je řadu let neosídlený. „Pro nás to je společenská akce. Často se stane, že se nikam nedostaneme, nenajdeme správnou cestu. Ovšem i tak si to užijeme.“

Expedici samotné předchází poměrně náročné plánování. V prvopočátcích to bylo vyhledávání dokumentů o lokacích, zjišťování dostupnosti. V současnosti se často pátrá po místech už někdy vyfocených.

I to je podstatná součást „hry“. Nemělo by se prozrazovat, kde byly fotografie pořízeny, kde se co skrývá. „Jména jsou fiktivní. Maximálně uvedeš zemi, ovšem už přiblížení typu Morava je dost na hraně,“ vysvětluje mi Eliška zákony urbexu. 

Každé opuštěné místo je opuštěné z nějakého důvodu, který je většinou velmi...

Každé opuštěné místo je opuštěné z nějakého důvodu, který je většinou velmi prostý a postrádá mystiku, jakou mnozí předpokládají.

Jiné to je samozřejmě u míst, která jsou obecně známá. Těžko se bude skrývat identita například u vybydleného pražského nádraží Vyšehrad. A také existují prostory, kam se dostanete opravdu jen s povolením a doprovodem, přesto mají své kouzlo. U nich také není třeba nic tajit.

Ostatně ve městech jako takových je těžké najít baráky, do kterých je možné vstoupit a být v nich sám. „V Chebu jsme byli v klášteře a v každé místnosti byla jiná skupinka feťáků. To je blbý, protože nevíš, co od nich čekat. Bezdomovec ti většinou řekne, ať si to klidně projdeš, podíváš se a vyfotíš, co chceš. A třeba poví, že mu nemáš lézt do nějakého rohu, kde má věci.“

To je urbex tak napůl. Tajemno tak trochu mizí, z příjemného pocitu průzkumníka je nepříjemný pocit vetřelce. A hlavně: nic už není tak, jak bývalo. Nic není zakonzervováno v čase.

Napadá mě jedna věc, která by zakonzervována v čase být mohla a nikdy bych ji nechtěl objevit. Lidské ostatky. „To se nám nestalo a snad ani nikdy nestane. Protože další pravidlo zní, že se nikam nedobýváš silou. Nejsi na těch místech první.“

Vymeteno v hlavě

Přesto samozřejmě tyto výlety nesou jistou dávku nepochopení. I chátrající ruiny někomu většinou patří a ten někdo nemusí mít nutně touhu, aby se mu po pozemku pohybovala skupina lidí s fotoaparáty. Už proto, že třeba nechce, aby lovci snímků spadlo něco na hlavu. I tady musí každý zvážit všechna rizika a spoléhat na svou soudnost. Nevkročit na trouchnivějící dřevěné schodiště, neprocházet se po zrezivělých traverzách.

I v tom je ovšem část výjimečnosti prožitku. Stejně jako když lezete na vysokou horu, lyžujete nebo jedete na kole. „V tu chvíli máte v hlavě úplně vymeteno. Soustředíte se jen na přítomnost a všechno kolem vás. A to je na tom pro mě to nejhezčí,“ tvrdí Eliška.

Nejvýstižněji řečeno je to hledání, průzkum a dokumentace opuštěných míst...

Nejvýstižněji řečeno je to hledání, průzkum a dokumentace opuštěných míst vzniklých lidskou činností. Záliba láká lidi z celého světa.

I ona se dostala do situace, kdy byla přichycena při činu. „Nějaké děti v Německu na nás zavolaly policii. Což bylo vtipné, protože ten barák samy prolézaly a pochybuji, že by to měly schválené od rodičů.“ Výsledkem byla kontrola dokladů a domluva. „Koukli do fotek, dokonce se jim líbily a pochválili je. A pak je obvyklá praxe taková, že chtějí, abyste odjeli. Tím je to vyřešené. Poznají, že jsme tam nepřijeli nic rabovat, že si nic neodnášíme.“

Dodává, že vtipným vyústěním jedné z podobných kontrol byla situace, kdy jeden ze členů party na místě zůstal nepovšimnut a nerušeně fotil dál. Až po dlouhých minutách si uvědomil, že jsou jeho kamarádi dávno pryč. Byl zkrátka tak zabrán do akce, že ho ani majáky policejních vozidel nedokázaly vytrhnout ze soustředění. Čímž se dostáváme k jasnému, byť nepsanému pravidlu. Neodneseš.

Ačkoli se to zdá zvláštní, i v ruinách se skrývají krásné neposkvrněné předměty, třeba v místnostech s velkými knihovnami postupují plísně velmi pomalu. Papír dokáže klima konzervovat.

Tak tedy: Neodneseš. „To víš, že občas by tě to lákalo. Třeba vidíš nádherný klavír a chtěl bys ho zachránit, dát někam, kde by mohl sloužit. Ovšem to nejde. Je to jenom věc a je to věc spjatá s tím místem. Pokud si ho tam můžeme vyfotit my, měli by mít tu šanci i další.“

Nutno podotknout, že teď se bavíme především o místech, která se nacházejí za hranicemi naší země. „U nás je něco takového opravdu hodně výjimečné. Většinou jsou i ze zdí vytrhané dráty, které následně skončí ve sběrně surovin.“

Urbex rozhodně není rekreační koníček na jedno odpoledne měsíčně.

Urbex rozhodně není rekreační koníček na jedno odpoledne měsíčně.

Historie i tajemno

I proto vzpomíná Eliščina parta na výjezdy do Rakouska či zmíněného Německa. Které byly nejsilnější? Podle vyprávění to vypadá, že každý je něčím speciální. Protože se nikdy neopakují, protože nikdy není dopředu jasné, že se zamýšlené místo podaří najít.

„Mě na tom všem strašně baví ta fantazie. Můžeš si všechno dotvářet podle sebe, celou historii. Byli jsme v opravdu zachovalém hotelu, našli fotografie majitelů, kroniku. A pak taky léky a injekční stříkačky. Paní asi byla nemocná.“

Zasadit všechno do rámce souvislostí je také součást urbexu. O objektu chcete vědět, proč vznikl i proč zanikl. K čemu sloužil, kdo ho obýval. Ověřené informace krásně kontrastují s tajemnem, které zůstává skryto.

„Je to jako jít na zámek bez průvodce. Najednou procházíte všechny ty chodby a komnaty a nikdo vám neříká, že musíte pokračovat do dalšího pokoje,“ přirovnává Eliška. Pokud není nablízku hlídač se psem, nehoní vás opravdu nikdo.

Objevy jsou často překvapivé. „Nemocnice bez oken i dveří, přístupná ze všech stran. Ovšem se všemi přístroji na místě. To si člověk říká, jak musí být všechno to vybavení drahé a jak je možné, že ho nikdo nepřestěhoval.“ Přesně to je podstata urbexu. V New Yorku tak lidé objevují nepoužívané stanice metra, v Londýně historické budovy.

Urbex není vandalismus

Když se probíráme všemi zážitky, je v tom opravdový nádech romantiky, spojený s vědomou lehkou rebelií. Zakázané ovoce chutná nejlépe. Ovšem není v tom jediný přestřihaný plot, vykopnuté dveře, vysklené okno. Ne, to do urbexu nepatří. Respektive nemělo by, všechna pravidla jsou nepsaná, těžko vymahatelná, nicméně tradiční komunitou přirozeně dodržovaná.

Jenže s fenoménem webových videí přišla i nová zábava. Vandalství. Není těžké najít na internetu záběry z vily Radovana Krejčíře a dalších míst, kde partička mladíků natáčí svou „exkurzi“. Také se ovšem nebojí vzít si suvenýr, něco rozbít. Vyzvat diváky, aby provedli totéž. Sledovanost zajištěna. Kdo by řešil nějaká nepsaná pravidla, že?

Mladíci se ani nesnaží skrývat identitu, na své činy jsou hrdí a chlubí se jimi. Není v tom nic pokorného ani tajemného. Je v tom touha po senzaci, po virtuální slávě a obdivných komentářích.

„To nemá s urbexem absolutně nic společného. A přitom to může být jeho konec. Chápu, že jednou policistům přeteče pohár trpělivosti a na základě podobného videa už jim nebude stačit ukázat nafocené fotky. Už bude hrozit pobyt ve vězení, a to mi za to opravdu nestojí,“ říká Eliška.

Zlobí se, pochopitelně. I ona musí svým přátelům vysvětlovat, že podstata jejích cest je jiná než ukrást polní lehátko a prodat ho za 500 korun v bazaru vojenského vybavení. Že si nepotřebuje doma vystavit plynovou masku. Že i ten krásný klavír musí zůstat na svém místě. Pro ni platí rčení, které pro tuto zábavu platilo vždy: „Neodnášej nic než fotky, nenechávej nic než stopy.“

Autoři:
Témata: Adrenalin, Bydlení

Nejčtenější

Horská chata zvenčí respektuje historii, uvnitř nabízí luxusní pohodlí

Původní část má fasádu z tradičního opalovaného dřeva.

České i moravské hory dohánějí letitý dluh. Přibývají moderní horské hotely a apartmány, staré se rekonstruují. Autoři...

Jak se staví sen rok poté. Nové bydlení změnilo život mnoha rodinám

Příběh babičky a jejích dvou vnoučat: z úzké kuchyně a ložničky vznikla obytná...

Další ročník televizní show Jak se staví sen – extra začal návratem do rodin, kterým pořad pomohl v předchozím roce....

Dům, zahrada, sad. Rodina si splnila sen o klidném životě na vesnici

Stavba je posazena v nejvyšší části pozemku.

Příroda, klid, venkov, žádný signál, divoká zvěř a v noci absolutní tma. Na takovém místě si Petr se Šárkou postavili...

Byt pro mladý pár a psa měl štěstí. Odvážné nápady z něj udělaly palác

Byt stojí v centru Sao Paula, největšího a nejbohatšího města Brazílie.

Architektonická kancelář Pascali Semerdjian přestavěla byt v brazilském Sao Paulu. Bydlí v něm mladá dvojice vášnivých...

Jak se staví sen: proměna kuchyně, kde nebyla původně ani dvířka

Nová kuchyň je v romantickém venkovském stylu, proto zde přibyly i trámy z...

Lucie si před 18 lety postavila s manželem dům a svou vysněnou farmu. Zachraňovala týrané koně, ale manželství se jí...

Další z rubriky

Malou dřevostavbu si řezbář vyrobil za tři měsíce, má jen dvoje dveře

Dřevostavbu si majitel postavil za tři měsíce.

Ne, není to tradiční dům. Nemá sousedy ani klasické místnosti. Dveře spočítáte velmi rychle. Jsou jen dvoje, vchodové a...

Kateřina Winterová žije na Vinohradech. Je to perfektní místo, tvrdí

Bistro Javánka. „Z ulice působí jako malé sympatické bistro, ale zadní velkou...

Než zakotvila na Vinohradech, stěhovala se herečka Kateřina Winterová šestnáctkrát. Na čtvrti ji zaujala blízkost...

V bytovém textilu vládnou grafické motivy a výrazné struktury

K letošním hlavním trendům v bytovém textilu patří grafické motivy a výrazné...

Lednový veletrh bytového textilu Heimtextil ve Frankfurtu nad Mohanem ukázal tři základní trendy, které se v tomto...

Najdete na iDNES.cz