Pak požádali architekty Davida Caise a Jiřího Pajkrta, aby jim na něm postavili „normální, malé, nenápadné bydlení“. Úkol podobný těm, jaké v pohádkách dostávají sňatku chtiví feudálové.
Cit pro celek
Prakticky žádný zásah do přirozeným způsobem vzniklého urbanistického celku se neobejde bez problémů, bez nutných ústupků a omezení. Vytvořit skutečně harmonický objekt není však jen otázkou architektova citu, ale závisí i na míře kompetentnosti příslušného stavebního úřadu.
„Problém je, že úředníci na stavebních úřadech často přemýšlejí v navyklých schématech, nejsou zvyklí respektovat genius loci a volit konstruktivní přístup k věci,“ říká ing. arch. David Cais z ateliéru Orange Machine.
„Často předepisují jen stejnou výšku nebo sklon střechy, jenže tyto věci homogenitu území zdaleka nezaručují. Příkladem jsou satelitní městečka, která splňují požadavky vyhlášek na velikosti, správné odstupy…, a přesto netvoří přirozený celek.“
Problém architekt vidí v tom, že investoři se identifikují především se svým domem, ale už mnohem méně nebo vůbec se svou ulicí, s prostředím, které se stane jejich domovem. Taková krátkozrakost je na škodu jim i krajině.
„Nemám rád, když se do rostlé zástavby staví hmotově diametrálně jiné domy, a proto jsme při návrhu domu značně respektovali okolí, jeho tvarování i zajímavé detaily.“ Dům díky tomu navozuje dojem, že tu stojí odjakživa.
Půlnoční a polední zahrada
Komplikovaný projekt rodinného domu na atypické parcele o výměře 600 m2, ale s půdorysem písmena L a s jediným přístupem v nejužší části, trval tři měsíce. Na první pohled nevelká stavba ukrývá světlý, vzdušný interiér, v němž se nevyskytují prostor ubírající chodby a nevyužitelná zákoutí.
Vliv na vzhled domu měla i skutečnost, že pozemek se nachází na svahu s převýšením přibližně půl druhého metru. V přední části je úroveň podlahy zvýšena o 25 cm, v zadní je půl metru zapuštěna, což přidává na zajímavosti hlavnímu obytnému prostoru v přízemí. Rozměrným prosklením se otevírá na východ a na západ.
„Miluju domy, kterými se dá vycházet na všechny strany,“ přiznává architekt Cais. „Možná je to reakce na socialistické rodinné domy, které měly jediný vchod. Po pěti schodech se šlo do předsíně a když jste si chtěli jít sednout na zahradu, museli jste stejnou cestou vyjít ven. Myslím, že dnes dům funguje jinak – má člověku dovolit co nejtěsnější spojení s okolní přírodou.“
Díky vyrovnání sklonu pozemku se na přední i zadní zahradu dá vstoupit po rovině – stejně snadno, jako byste vcházeli do další místnosti. Ta přední, u vchodu, je jednodušší, komponovaná s ohledem na praktičnost. Na půlnoční neboli západní straně je paradoxně zahrada východního typu. Přesněji řečeno zahrada, která se v detailech inspirovala japonským pojetím.
Napříč průhledný dům
Vyjma hostinského pokoje a koupelen se de facto všechny místnosti nějakým způsobem dotýkají centrálního schodiště, které je nepřehlédnutelným funkčním i výtvarným prvkem interiéru.
Sjednocení slámově zlatých javorových stupňů s podlahou a kontrast s tmavou ocelovou schodnicí, kopírující rozhraní tmavé a světlé výmalby, propůjčuje těžkému schodišti nebývalou lehkost. V „odlehčování“ je ostatně architekt Cais vynalézavý – kde může, udělá alespoň úzký průhled a otevře cestu světlu.
„Dlouho jsme hledali způsob, jak ve zdejších komplikovaných podmínkách vytvořit hlavní obytný prostor. Nakonec je pojatý jako dvakrát průhledný,“ pokračuje David Cais a zdůvodňuje svůj kladný vztah k maximálnímu propojení interiéru: „Chvíle, kdy je rodina pohromadě, jsou dnes stále vzácnější.
Proto si myslím, že doma by k sobě měli mít lidé blízko. Ověřil jsem si, že domy, ve kterých jsou místnosti moc separované, mají negativní vliv na vztahy jeho obyvatel.“
Další informace k tématu najdete v Living 12/2005
 |
 Majitelé chtěli navrhnout od architekta normální, malý, nenápadný domek. |
 |
 |
 |
 Obývací pokoj je zařízen jednoduše a vzdušně. |
 |
 Jídelní kout |
 Majitelé chtěli navrhnout od architekta normální, malý, nenápadný domek. |
