Nadčasová, elegantní židle se vyrábí stejně jako v době svého vzniku. Přesně podle hesla jejího tvůrce Michaela Thoneta: ohnout, nebo zlomit! Zapomeňte na stroje nebo AI, lidské ruce, cit pro dřevo a fortel řemeslníků prostě nic nenahradí. „Ohýbači“ musí za směnu naplnit pět až šest vozíků, na kterých je 40 až 70 kusů ve formách, kde „zrají“ 24 hodin. Teprve pak se židle mohou lakovat a brousit.
Dřevo totiž reaguje jinak v létě, jinak v zimě, materiál se musí předem pečlivě vytřídit. Podle toho, jaké dřevo je, se upravuje doba napařování v peci, kde je více než 100 °C, může to být jedna, ale také čtyři hodiny. Zkušený ohýbač reaguje podle dřeva, citem musí poznat, co si k bukové tyči může dovolit.
Thonetka č. 14 je v historii nábytkářství pokládána za první židli, která byla navržena pro tovární velkosériovou výrobu. Její unikátní konstrukce jí dovolovala převážet v demontovaném stavu, tvoří ji totiž pouze šest konstrukčních dílů a deset vrutů, navíc má hmotnost pouze něco kolem 3,5 kg.
Proto se také zejména do USA vyvážela v dílech, do kontejneru o objemu 1 m3 se vešlo 36 židlí č.14. Ovšem třeba Japonci tak uznávají ruční práci, že si objednávají židle pouze smontované. A platí navíc hodně za dopravu.
Unikátní výroba thonetek je dnes jako exkurze do 19. století |
Tvůrce slavné židle Michael Thonet se narodil před 230 roky, 2. července 1796 v Boppardu v Porýní, zemřel před 155 lety, v roce 1871 v Bystřici pod Hostýnem. K těmto dvěma výročím je třeba přidat i další, židle č. 14 se vyrábí nepřetržitě v Bystřici pod Hostýnem společně s dalším ohýbaným nábytkem už od roku 1861, letos tedy 165 let. Ve stejné továrně, na stejném místě, s kontinuitou, která nemá obdoby.
Obliba všude ve světě
Thonetka č. 14 je nejen slavná kavárenská židle, najdete ji stejně tak v běžných domácnostech, byla i slavnou „filmovou hvězdou“: miloval ji Charles Chaplin i dvojice Laurel a Hardy. A také další umělci, hlavně malíři, Toulouse-Lautrec, Picasso, Renoir, Salvador Dalí, ale i spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj. Ke „čtrnáctce“ se brzy přidala i „osmnáctka“ z roku 1867, která je mladší kolegyni v patách, o houpacím křesle nemluvě.
Ikea vděčí za svůj úspěch i českým thonetkám. Naučily ji šetřit za montáž |
Je prakticky nezničitelná: dřevo nemá přeřezaná vlákna, proto ji nelze rozbít ani přerazit. Její nezničitelnost zkoušel Michael Thonet i na současné poměry hodně drsným marketingovým způsobem, prý ji během Světové výstavy v Paříži házeli z Eiffelovy věže. V Paříži získala zlatou medaili, možná i za svou odolnost.
Možná je to jen pověst, že ji Michael Thonet jen jednou ve zlosti vyhodil oknem kanceláře ven (a nic se jí nestalo), tato zkušenost ho ovšem mohla inspirovat i k jiným hodům... V každém případě ji dvojice komiků Laurel a Hardy používala ve filmech jako vrhací zbraň s velkým nadšením.
Vytvořil geniální židle. Michael Thonet však změnil i město a myšlení lidí |
Před č. 14 se skláněl i světový proslulý architekt Adolf Loos, který nesnášel dekorativismus. Také nejmladší generace designérů, třeba Erwan Bouroullec (pracuje hodně pro Vitru), má pro ni jen slova chvály: „Jemná harmonie tvarů, vytvořených průkopnickou metodou ohýbání dřeva, učinila z této židle nadčasovou klasiku.“
Důležité je, že ohýbaný nábytek z Bystřice pod Hostýnem je stále žádaný. „Výrobky z tohoto místa zná téměř každý. Málokdo ale vidí lidi, technologie, historii a rozhodnutí, které za nimi stojí,“ říká Ing. Milan Dostalík, CEO společnosti Ton. „Právě to chceme v letošním roce ukázat.“
A jen malá poznámka pro čtenáře, kteří mají pocit, že rodinu Thonetů stát po roce 1948 připravil o továrnu. Pravda je taková, že Thonetové z vedení firmy odešli už za první republiky. V roce 1922 totiž došlo k fúzi s akciovou společností Mundus-Kohn. Byl přijat název Mundus – Všeobecná obchodně průmyslová společnost, v jejímž čele stál prezident Leopold Pilzer, který společnost řídil ze Švýcarska.
I dnes by byla tato firma obrovská: 20 továren, deset tisíc zaměstnanců. Jenže orientace pouze na objem a zisk, k níž Mundus směřoval, potomky Michaela netěšila. A tak hned v roce fúze odešel poslední zástupce rodiny, Victor Thonet (syn Jacoba) z vedení firmy.
Dnešní vedení společnosti Ton má s rodinou Thonetů, která pokračuje s výrobou v zahraničí, až nadstandardní vztahy.
Cla fungovala už i v 19. stoletíS geniálním nápadem ohýbání dřeva nepřišel Michael Thonet jako první, jen se poučil v historii, to dokázali už staří Egypťané. Rodák z německého Boppardu začínal s ohýbáním vrstveného dřeva. Svazky dýh nejprve povařil v tekutém klihu a poté je ohnul podle předem připravené formy. Vyráběl tak židle, křesla, ale také stolky či čela lůžek. Byl to mnohem rychlejší a také levnější způsob, než jaký používali jeho konkurenti. Ti pracovali s rozřezaným masivním dřevem a vklížením je opět spojovali do žádaných tvarů. Dřevo na loukotě, okna či nábytek však ohýbali koncem 18. a začátkem 19. století i jiní truhláři, takže první Thonetova žádost o patent v Prusku neprošla, pro chybějící „hodnotu inovace“. Nakonec zasáhla náhoda. Michael Thonet věděl, že své nápady musí předvést tam, kde o ně může být zájem. A tak se pilně zúčastňoval různých výstav. A právě tady, v roce 1841 v Koblenci, jeho nábytek nadchl knížete Metternicha tak, že ho pozval do Vídně a nabídl mu podporu. Michael váhal, nakonec předvedl svou práci Dolnorakouskému živnostenskému spolku téměř o rok později. Nechtěl však ukázat všechny taje svého nápadu, a tak patent opět nedostal. Tahanice o patent ho připravily o peníze, a tak se nakonec musel nechat zaměstnat on i jeho synové u vídeňského truhláře a výrobce parket Carla Leistnera. Podílel se s ním na zařízení Lichtenštejnského paláce. V roce 1849 si Michael Thonet zakládá vlastní firmu ve Vídni a v jeho katalogu se objevují stále dokonalejší židle. Číslo jedna patří tzv. Schwarzenberské židli (byla určena do Schwarzenbergova paláce), číslo čtyři patřilo návrhu pro velmi módní vídeňskou kavárnu Daum. Touto zakázkou Michael Thonet definitivně nastoupil cestu k živnostenským velkoodběratelům. Pak šly úspěchy rychle za sebou. V roce 1851 získal bronzovou medaili na Světové výstavě v Londýně a hlavně o rok později tolik vytoužený patent pro sebe a svých pět synů. Dětí měl sice celkem 14 (některé prameny uvádějí 13), ale dospělého věku se dožilo pouze pět synů. V roce 1853 na ně podnik převedl, ale ponechal si zastoupení za nezletilého nejmladšího Jacoba. Firma Gebrüder Thonet obdržela v roce 1855 konečně „prosté tovární oprávnění“, takže se mohla pustit do výroby nábytku, aniž by ji truhlářský cech mohl jakkoli omezovat. Avšak ani vídeňští truhláři nezaháleli a napadali oprávněnost patentu.  Michael Thonet založil továrnu na ohýbaný nábytek v Bystřici pod Hostýnem ve svých 65 letech. Úspěšný „Nerakušák“ jim vadil. Vše vyřešilo rakouské občanství, ale především nejdůležitější krok v Thonetově životě: odchod na Moravu do Koryčan a následně expanze do Bystřice pod Hostýnem. Tady našel vše, co potřeboval, bukové lesy, pracovní sílu i inspiraci. Právě v Koryčanech vznikla židle č. 14, dodnes nepřekonaná ve své jednoduchosti i eleganci. Její výroba pak přešla do Bystřice pod Hostýnem. Aby nemusel platit clo za své výrobky, otevřel postupně další továrny na Slovenku ve Velkých Uhercích, v Polsku v Nowo-Radomsku a další v hessenském Frankenbergu. |
