Když jsem vám poprvé volala, překvapilo mě, jak dobrou máte češtinu. Řadě cizinců dělá náš jazyk problémy, ale u vás se musím hodně soustředit, abych vysledovala nějaký přízvuk. Jak se vám to podařilo?
Mám oproti ostatním určitou výhodu, narodil jsem se v Polsku a v deseti letech odjel do Kanady. Dost jsem cestoval také díky tomu, že matka si v Torontu založila cestovní kancelář. Žil jsem v Japonsku i v Brazílii, kde jsem se taky naučil místní řeči.
Který jazyk je vám nejbližší?
Jsem jako chameleon, vždy se napojím na prostředí, kde zrovna žiju. Když jsem se přistěhoval do Japonska, cítil jsem se jako jeden z nich. Po návratu do Kanady jsem měl pocit, že zažívám kulturní šok. I v Brazílii jsem okamžitě začal přemýšlet jako místní. Sice jsem dospíval prostřednictvím kultury a jejím systémem hodnot, ale také polskou katolickou vírou. Moje žena v legraci tvrdí, že jsem milý a přátelský Kanaďan do té chvíle, než někdo zneužije mé laskavosti. Pak se rázem stanu Polákem. Je to samozřejmě vtip, ale chápete, Poláci si díky své pohnuté historii nenechají jen tak něco líbit.
Zažil jste kulturní šok i v Praze?
Jako většinu cizinců mě nejdřív dost překvapila nízká úroveň služeb. Když se dostanete zdejší mentalitě pod kůži, zjistíte, že na první dojem Češi působí chladně, ale jakmile vás pozvou k sobě domů, promění se ve velmi vřelé lidi. V severoamerické kultuře jsme k sobě velmi milí a otevření na potkání. Když mám klienta Američana nebo Kanaďana, během pár minut máme pocit, že se známe léta, protože nám chybí tenhle styl komunikace. Češi jsou uzavření, než je doopravdy poznáte. Na tom není nic špatného, ale cizinci často neberou ohled na to, odkud se to bere. Druhý kulturní šok, který ale hodnotím kladně, je, že si bráníte volný čas. Vyrostl jsem v Torontu, žil v Tokiu, kde víkend-nevíkend prostě pracujete. Je to tradice Nového světa, kam lidé přijeli, aby vybudovali budoucnost pro sebe a děti, proto všichni jenom makají. Moje máma odjela z Polska, když jí bylo šestatřicet a změnila svůj život od základu. Šla zpět do školy, začala podnikat. Jako většina přistěhovalců se obětovala proto, aby se její syn měl líp. Češi mají velké štěstí, ale často si to neuvědomují. Žijete v jedné z nejlepších zemí na světě.
Co máte na mysli?
Občas někoho překvapí, že jsem se usadil tady místo toho, abych podnikal v Kanadě, kde bych mohl vydělat mnohem víc. Kolik máte peněz, je jedna věc, co si za ně můžete dovolit, druhá. Tady si sice přijdu na menší zisk, ale mám mnohem nižší výdaje než v Torontu. Navíc se mi líbí, že tu můžu skoro všude dojít pěšky, a jako táta pětiletého syna oceňuju, že nikdo ode mě neočekává, že budu o víkendu pracovat. Máte skvělou zdravotní péči, krásnou zemi, Praha je městem kultury, ale také spolupráce. Když děláte svou práci dobře, lidé se o vás dozvědí. Což je v metropolích typu Toronta nebo Tokia velmi složité.
Začít tu podnikat bylo také snadné?
Počkejte, řeknu vám ten příběh od začátku. Seznámil jsem se se svou ženou v Tokiu v roce 2002. Oba jsme tam pracovali jako modelové.
Mimopražští: Zapalte PrahuVidle zůstanou vidlema, říká Pražák Jsou prý líní, přitom vydělávají balík. Tak Pražáky vidí zbytek země. Lidé z metropole odpovídají: Vy se zase neumíte ani chovat, ani oblékat. Co z toho je pravda, zjišťoval magazín Víkend DNES. |
Počkat, jako model?
V Japonsku jsem se sice učil bojovým uměním, ale přiletěl jsem tam proto, že jsem dostal práci jako model. Budoucí ženu jsem potkal při práci, a i když jsme byli oba zadaní, cítil jsem, že je mezi námi kouzlo. Připadalo mi to neobyčejné, protože jsem velmi věrný člověk. Tehdy se mezi námi nic nestalo, ale bylo to magické setkání. Strávili jsme spolu krásný den, vyměnili si pár e-mailů, ve kterých jsme si psali, že bylo fajn se poznat, a popřáli si hodně štěstí. Jenže já na ni nezapomněl. Po šesti letech od chvíle, co jsme se poznali, jsem prožíval složité období. Chtěl jsem se stát inženýrem a kickboxerem zároveň, ale před zápasem v Japonsku jsem se zranil. Donutilo mě to se nad sebou zamyslet. Uvědomil jsem si, že mám tři práce a pořád se stěhuju, studuju, skoro nespím a že potřebuju něco změnit. Ruce samy naťukaly do klávesnice jméno mé ženy, začali jsme si psát přes Facebook. Měsíc jsme strávili hovory po Skypu, pak jsem se objevil v Praze a požádal ji o ruku.
Vždyť jste se vůbec neznali?
Byla to intuice. Nezapomněl jsem na ni ani po šesti letech, a když jsme si začali opět zase psát a zase si okamžitě rozuměli, byl jsem si jistý. Byla to sázka, ale ta nejlepší, kterou jsem v životě uzavřel. Máme úžasný vztah, pracujeme spolu, máme skvělého syna.
Původně jste si chtěl otevřít fitness-centrum v Torontu, teď ho máte v Praze.
A to jsem neměl žádný kapitál! Všechno jsme investovali do byznys plánu na posilovnu v Kanadě, ale z rodinných důvodů se pak rozhodli zůstat v Čechách. Najednou se pár měsíců v Čechách proměnilo na rok, a než jsem se nadál, žil jsem tu pět let. Začal jsem působit jako trenér pro síť fitness-klubů, což mě dost naučilo. Pracoval jsem šestnáct hodin denně, zase skoro nespal. Hrál jsem v reklamách, moje žena pracovala pro právní firmu a vše jsme obětovali splnění snu, mít vlastní posilovnu, která bude jiná než všechny ostatní.
Paul BielakMistr bojových umění žije v Praze devět let. Rodák z Polska emigroval v dětství do Toronta, odkud odjel na základě modelingového kontraktu do Japonska. Zde se věnoval bojovým uměním stejně jako v Brazílii. Do Čech přicestoval za svou ženou, se kterou má syna. Vybudoval zde fitness-klub Advance Training, kde se svým týmem vytváří trénink přesně na míru svým klientům. Paul učí své klienty najít cestu k nejjednodušší proměně životních návyků v lepší. |
V čem jiná?
V přístupu. Potřebuju své klienty vnímat a poslouchat, co potřebují. To se často neděje: trenér doporučí vytíženému člověku, aby si připravoval speciální jídelníček a hodně cvičil. Takový zákazník bude po návštěvě posilovny ještě víc ve stresu, protože nemá čas tohle všechno dělat. Mám jiný názor: lidi v týmu jsou jako rodina. Snažíme se, abychom trávili čas v co nejlepším prostředí. Když přijdete cvičit, budu já nebo některý z kolegů poslouchat, co nám o sobě řeknete. Na základě toho určíme nejlepší a nejefektivnější cvičení a poradíme s jídelníčkem. Tak aby to vyhovovalo vašemu způsobu života a nemusela jste nijak zásadně měnit režim.
Mohl jste sám vyhrávat, proč jste radši trenérem?
Protože rád pomáhám ostatním, aby byli ohebnější, silnější, rychlejší. To výrazně ovlivňuje náladu. Vidím to u manažerů, co sem chodí. Sedí celý den u počítače, odpojení od svého těla. Začnou trénovat, přestanou je bolet záda, naučí se relaxovat, jsou spokojení a jejich tým taky. Každý má jiné svaly, klouby, schopnosti, my jim pomáháme, aby byli svou vlastní nejlepší verzí.
Fascinuje vás hloubka filozofie bojových sportů, což mi s vaší modelingovou kariérou připadá neslučitelné. Jak se vám žilo v těchto paralelních světech?
Modeling mě skvěle naučil, jak zvládat odmítnutí, což je pro život skvělá lekce. Přijdete na casting, kde máte ztělesnit vizi, co má klient. Ale to se skoro nikdy nestane, a ačkoliv vám do očí říkají, že jste moc takový nebo makový, naučíte se to nebrat osobně. Musíte být opravdu silná osobnost, abyste takové prostředí zvládla bez úhony. Kde jinde by se mi poštěstilo tohle všechno se naučit? Navíc, nabídku být modelem jsem přijal hlavně proto, abych se dostal do mého vysněného Japonska. Další věc, kterou jsem si vzal, je, že nemá smysl se trápit tím, co nemáme. Nesrovnávejme se s žádnými hollywoodskými celebritami, které žijí zdánlivě dokonalé životy. My v Praze máme vážně obrovské štěstí, myslím na to pokaždé, když si vzpomenu na všechny ty chudinské čtvrti v Brazílii.
