Sama se vrhla na záchranu roubenky v Olešnici. Táta truhlář ji naučil řemeslu

Před dvěma lety si architektka Jitka Mácová z ateliéru 0,5 Studio předsevzala vytvořit ze čtyřsetleté chalupy ve Zlaté Olešnici na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš místo, kde lidé snadno zapomenou na ruch města a najdou intimní prostor pro sebe v obklopení panenskou přírodou.  

„I když to tady při mé první návštěvě zdaleka nevypadalo jako teď, ihned jsem věděla, že má právě toto místo něco navíc. Chalupu se záměrem opravit ji a pronajímat jsem tehdy hledala už přes půl roku, byla jsem na několika prohlídkách, nikdy to ale nebylo ono. Vše bylo schované pod nánosy věcí, zahrada zarostlá, hned jsem ale zůstala stát nevěřícně u výhledu do údolí,“ říká architektka Jitka Mácová.

Přestože při první prohlídce to bylo stavení zanesené harampádím a nevhodnými stavební úpravami doslova od sklepa až po půdu, architektka v něm ihned odhalila obrovský potenciál. Tak se zrodila rekreační chalupa Nad Smrky, ukrytá nad tichým údolím stranou malebné vesnice.

Hlavní koncept rekonstrukce a celého interiéru byl jasný. Zaprvé šlo o odhalení původní konstrukce a materiálů a jejich doplnění pouze nezbytně nutnými zásahy, zadruhé pak o co možná největší otevření a prosvětlení interiéru, protože právě světlo je to, co roubenkám vždy chybělo. Cílem zkrátka bylo přinést do historického objektu komfort hodný 21. století.

Návrh se soustředil na to, aby na sebe nové úpravy zbytečně neupozorňovaly, nutné zásahy jsou proto co možná nejmenší a nejpokornější. Důležitější než samotný interiér jsou tady stejně nezapomenutelné výhledy do údolí…

Právě z toho důvodu doplnila roubenku dvě fixní panoramatická okna posilující pocit propojení s okolní krajinou. Jedno z nich, umístěné v prostoru před ložnicí, je navíc doplněné pohodlným sedacím parapetem pro dlouhá pozorování přírody.

Podstatnou změnou atmosféry prošla světnice, odjakživa nejdůležitější část takových stavení. Díky světlému nátěru podlahy ji doslova zalilo světlo, čímž získala na prostornosti. Světnici doplnila také nová pec se spaním, a to na místě, kde už původně stávala. Kuchyň se po rekonstrukci vrátila do původní pozice ve středové chodbě, jsou zde k dispozici kamna vestavěná ve výklenku původní černé kuchyně a účelná nerezová linka.

Paradoxně nejtmavší místností v celé roubence byla před rekonstrukcí dnešní ložnice. Také ta získala bílý nátěr podlahy i povalového stropu, aby působila vzdušněji a přívětivěji. Díky tomu tady vyniká příčka z masivu tvořící čelo postele, ze které se nabízí díky již zmiňovanému fixnímu oknu s parapetem výhled přímo do údolí.

Srub zavrhli. Na okraji Olomouce si postavili raději příjemnou roubenku

„I když jsem architektka a pracuji hlavou, můj tatínek byl truhlář, který mě vychovával v dílně a naučil řemeslu. Na vlastni stavbě jsem tak oblékla montérky a část realizovala vlastníma rukama. Původně jsem například trámy ve světnici plánovala bělené, protože místnost potřebovala prosvětlit. Po měsících vlastnoručního tmeleni trámů jsem si ale nedovedla představit tohle nádherné dřevo opět schovat (před tmelením jsem nechala z trámů opískovat starý tmavý nátěr) a tak mám místo trámů nakonec bílou podlahu,“ vysvětluje majitelka.

Pro rekonstrukci jako takovou je příznačná sázka na kvalitní čisté materiály. Původní dřevěné konstrukce jsou nyní v interiéru z větší části ponechané bez zbytečných nátěrů, aby mohla vyniknout jejich přirozená krása.

S nimi pak korespondují nově vložené materiály, jako je smrkový masiv, kamenná dlažba, nerez nebo bílá keramika. Stejnou nenucenost jako nové interiéry stavení získala také zahrada volně přecházející v les. Půdorys původní stodoly pod chalupou na pozemku připomíná základ vysypaný kameny. Můžete se tady posadit na lavici u stolu, koukat se do údolí pod sebou a jenom tak být.

„Zpětně mám velkou radost, že jsem si do takového projektu troufla jít. Myslím, že každá rekonstrukce vyžaduje určitou míru neracionálního nadšeni na začátku, aby vůbec do toho chtěl někdo jít. A i když se počítá s nějakými problémy, objeví se jich vždycky víc a v nějakou chvíli je to obrovsky náročné. U rekonstrukce domu, který se datuje do roku 1650 to platilo několikanásobně. Ale zkušenost, že i velké problémy se zvládnou vyřešit přináší do dlouhodobého profesního hlediska určitý klid a nadhled do dalších projektu,“ raduje se architektka.