Oba mladí manželé se považují za hrdé kladenské patrioty, a tak o bydlení jinde ani neuvažovali. Obývali společně byt 2+1, a když přišla na řadu otázka založení rodiny, věděli, že jim bude malý, a začali shánět pozemek, na kterém by si postavili svůj dům snů. Jenže narazili.
Kapacita města i jeho okolí byla naplněna a šance sehnat vhodný volný pozemek v podstatě nulová. Po dlouhém pátrání Karel přišel s návrhem na koupi a rekonstrukci staršího zděného domu, který byl na prodej v klidné okrajové lokalitě v blízkosti lesa.
Zuzčiny pochybnosti o přestavbě staré budovy, dispozičně vymyšlené někým jiným, se rozplynuly v okamžiku, kdy se na místo přijeli podívat. „Nevím čím, ale ten dům nás okamžitě nadchl.“ Zvláštní patrová kostka, chytře zapasovaná do svažitého terénu, a nepopiratelný genius loci oba rychle chytly za srdce.
Cítili, že tohle je ten pravý kout města přímo pro ně. Kousek do centra, a přitom přímo u lesa. Pro mladou rodinu značka ideál. Karel sice vzhledem ke svému zaměstnání musel zpočátku překonávat i jistou nechuť vracet se k bydlení v domku, který vyžaduje více práce a péče než pohodlný byt, ale i on představám o přebudování atypicky řešené stavby k obrazu svému brzy propadl.
 |
Tajemství ukrytá pod povrchem
Vyřešili koupi domu, prodej bytu, hypotéku, povolení k přestavbě… a pak přišla realita. Přízemí – nebo, chcete-li, suterén, podle toho, ze které strany se na dům díváte – předchozí majitelé využívali jako garáž a sklípek, k obývání měli uzpůsobenou pouze horní část domu.
Dispozice patra manželům vyhovovala, ale touha propojit zahradu s kuchyní a obývacím prostorem byla silnější, a tak bylo jasné, že bude třeba spodní část přebudovat. Příliš nízké stropy garáže tomuto účelu nevyhovovaly, a tak přišlo na řadu ubírání zeminy pod podlahou.
Prasklina ve zdi, již i dva nezávislí statici považovali za následek vlhkosti způsobené starou netěsnící střechou, se ukázala být ve skutečnosti jiným varovným signálem, a jak říká Zuzka, nakonec i štěstím v neštěstí. Zjistilo se totiž, že pod domem nebyly vybudovány kvalitní základy, a tak došlo k jeho přetížení vnitřním vybavením, které zdi nevydržely a praskaly i odspodu.
Navíc po obou stranách budovy stály vzrostlé smrky, jejichž kořeny zabíhaly pod stavbu a narušovaly její statiku. Z domu by po odstranění všech problematických částí téměř nic nezbylo, a tak nebylo jiné cesty než změnit plán. Místo rekonstrukce muselo přijít bourání a plánování novostavby.
Dům však figuroval jako zástava na stávající hypotéce a k novému povolení ke stavbě navíc přibylo vyřízení pokácení vzrostlých stromů, které nebylo jednoduché získat. Zodpovědná úřednice ze životního prostředí velmi pečlivě zvažovala situaci nejen u tří smrků, kde se argument s kořeny zasahujícími do budovy a nahnutí jednoho kmene do ulice ukázal jako dostatečně silný, ale také u rozložité hlošiny, jež zabírala podstatnou část zahrady a svým stínem a neustálým nepořádkem obtěžovala i sousedy.
Naštěstí pro Zuzku s Karlem se ukázalo, že její kmen je dutý a hrozí rozlomením. Nakonec tedy potřebnému razítku na povolení nic nebránilo, přefinancování hypotéky se vyřídilo s pomocí nemovitostí rodičů a sice o poznání později, ale přece přišla na řadu otázka: co tu postavit?
Konec života v Praze. Našli pozemek, zapojili svaly a do města se už nevrátili |
Bez dlouhého tápání
Nejen o základním materiálu pro stavbu bylo rozhodnuto od prvního okamžiku. Karel má totiž klempířskou a pokrývačskou firmu a měl bohaté zkušenosti s jedním z předních výrobců dřevostaveb. S tím, co při své práci viděl a mohl posoudit, byl natolik spokojen, že ani na sekundu nepochyboval o tom, že i jejich dům postaví právě oni.
Dobře znal jejich stavební systém i lidi, věřil jim a toto řešení, včetně předpokladu, že si technický dozor a všechny klempířské práce na domě udělá sám, mu jednoznačně vycházelo jako nejlepší – rychlé a finančně výhodné.
Výhodou byla i široká variabilita při stavbě – že nejde o modulový systém. Odpadlo tedy jakékoli vybírání stavební technologie i dodavatele a zůstávala pouze samotná otázka vzhledu a dispozic. I v rozdělení rolí měl Karel jasno: „Já si to vyřeším stavebně, ty si to vyřeš designově.“
Zuzka se do toho pustila s vervou a starý dům opět promluvil. Původní představa o bungalovu rychle vzala zasvé. To, jak chytře byla původní kostka zapasována do svahu, se i nyní jevilo jako nejlepší řešení, přestože s ohledem na zabránění přímého kontaktu dřeva se zeminou znamenalo složitější základovou desku s opěrnou stěnou, která svah podrží.
„Takové věci se ze začátku tváří jako problém – řešíte něco navíc, těžšího, nestandardního, místy to byly konstrukčně náročné věci, ale výsledkem je jedinečný efekt. Všichni tu chválí, jak je to hezké, a já říkám, že je to právě tím, jak je to atypické. Kdyby tu ten starý dům nestál, asi by nás nenapadlo postavit tohle – zaseknout dvoupatrovou budovu do svahu.“
Zastavěnou plochu měnit nemínili a Zuzce navíc natolik vyhovovala i původní dispozice řešení pokojů, že neviděla důvod ji vymýšlet znovu. Ložnici, dětské pokoje, pracovnu a koupelny v patře tedy do plánů zakreslili stejně, zásadní změnou však prošlo řešení spodní části domu. Ta se měla proměnit v jeden velký společný prostor pro denní užívání i přijímání hostů, s proskleným výhledem do zahrady a bezpečným výběhem pro děti pod máminým dohledem.
Sama sobě architektkou
Dokonale harmonický dojem velkorysého prostoru obývacího pokoje spojeného s kuchyní, vybaveného v zemitých mužských energiích s převládajícími barvami dubu a antracitu, navozuje až zenový klid. O to překvapivější bylo zjištění, že si manželé na zařízení interiéru nenajali designéra, ale vše zvládla osobně Zuzka.
„Jako první jsem řešila kuchyň, protože jsem věděla, že se na ni dlouho čeká. Chtěla jsem ji od truhlářů a po nějaké době hledání jsem na internetu náhodou objevila mladé lidi od Hradce, jejichž přístup mi naprosto sedl. My doma věříme na to, že přitahujete lidi stejného myšlení, a s nimi to prostě od začátku klaplo.“
Jako první tedy měla vizualizaci kuchyně a obývacího pokoje a zbytek vymýšlela sama za pochodu. Od designu v suterénu se později odvíjel i další nábytek v patře, aby byl dům sjednocen ve stejném duchu, a kousek po kousku se zbývající vybavení dolaďuje dodnes.
„Moje základní představa byla, aby dům vypadal přírodně, takže dřevo, kámen, nějaký kov…,“ vzpomíná na to, jak vymýšlela materiály k použití. „Chtěla jsem, aby výsledný dojem byl nadčasový, ne žádná moderna, která se brzy okouká. Navíc jsem nechtěla chromové doplňky, jako kliky či baterie, ale černé a například okenní rámy rozhodně kovové, ne bílý plast. I kvůli tomu jsem kuchyni nakonec volila tmavou, s lepší povrchovou úpravou, aby na ní nebyly vidět otisky prstů.“
Přesycena barevnou výmalbou z dětství měla jasno i o jednoduché bílé, s tím, že bude-li kolem sebe chtít barvy, raději to vyřeší doplňky, které je snadnější po čase vyměnit. Bílou barvou pak nahradila i antracit v klidové části v patře, protože by se jí ve tmavé nespalo dobře, motivy dubu a černého kovu jsou ale zachovány.
Dokonalý srub si postavili v podhůří Hrubého Jeseníku. Hotovo měli za dva dny |
Pomocníci pro pohodlí i bezpečí
V původně plánované rekonstrukci neuvažovali o žádných zásadních technologiích, ale i toto téma nakonec vzhledem ke stavbě nového domu museli řešit. „Já jsem hrozný větral, a tak manžel přišel s rekuperací, což je dobře i pro dřevěnou konstrukci a odvádění vlhkosti z prostor,“ přiznává Zuzka spokojenost s řízeným větráním.
Na střeše je vyvedená přípojka na solární panely, na které dojde časem, vzhledem k tomu, že stavba probíhala v období krize a zdražování po covidu. V současné chvíli investoři zvažují i pořízení tepelného čerpadla, zatím teplo domu zajišťuje kombinace podlahového vytápění a elektrokotle.
Ačkoli je Karel příznivcem spíše šikmých střech, nezbylo mu než se smířit s tím, že na vlastním domě vyrobí plochou. Zároveň ale využil svých znalostí a zkušeností z oboru a opatřil ji více než praktickými čidly na hlídání vlhkosti, což je u plochých střech velmi šikovný počin. Všechna okna na domě jsou opatřena žaluziemi, které si Zuzka chválí nejen kvůli tepelnému komfortu, ale i kvůli vyššími pocitu bezpečí. V domě je nainstalován i alarm, rozdělený na zóny, takže se rodina večer může s klidem odebrat do spacího patra a spodní prostor je zabezpečen i proti nárazu do oken.
Jako geniální tah paní domu hodnotí rozhodnutí o třech toaletách v domě, umožňujících pohodlné soukromí i návštěvám. Jediné, co by dnes řešila jinak, je odvětrávání nad varnou deskou. Ta je totiž umístěna v ostrůvku, a tím pádem nebylo možné nad ni umístit klasickou digestoř s odtahem ven. Je tedy opatřena recirkulací, která vzduch sice zbaví mastnoty, ale s pachem jídla si neporadí. S touto informací ale do současného řešení šli, protože jim dispozice kuchyně jiné nenabízela.
Mělo to tak být
Nic jiného by manželé neměnili. Snad jen, kdyby se jim podařilo správně vybrat barvu fasády. Výsledná hnědá je totiž pozoruhodným výsledkem omylu, nedorozumění na jiné stavbě, kde se chtěli inspirovat světlým odstínem podobným cappuccinu. Když si objednávali stejnou, bohužel netušili, že se nedívají na finální barvu zapsanou v projektu, ale na jednu z mezifází celého procesu. Celý týden pak chodili kolem svého budoucího domu a rozhodovali se, zda nechat natáhnout novou, světlejší fasádu. Ve finále se jim ten „hnědý omyl“ ale tak zalíbil a přišel jim zajímavý, že si ho nechali.
I to, že jim osud oproti původním představám do cesty přihrál pozemek ve staré zástavbě, nakonec Zuzka kvituje s povděkem. „Za prvé už víte, co stojí kolem vás. Nemusíte se bát, co vám vyroste před okny. A za druhé – aspoň jsme ušetřili jednu louku. Je fajn vidět podporu mladých lidí k tomu, aby využívali staré zástavby. Mělo by to tak být, pozemky nejsou nekonečné.“
Výsledek je tedy kombinací hned několika osudových faktorů, které tak zkrátka měly být. „Pro nás to není jen dům, je to domov. Manžel se trochu bál, jaké to tu bude, jak si zvykneme. Říkala jsem mu, že je to o tom, jaké si to uděláme, jakou energii si do něj pustíme.“ Dům vyzařuje jednoznačně pocit bezpečí a klidu, podpořený navíc pohledem do zeleně. „Přesně takhle jsem to chtěla,“ usmívá se Zuzka, „a jsem moc ráda, že to přenášíme i na lidi, kteří sem přijdou. Chtěla jsem pro své syny vytvořit útočiště, kam se budou moc vracet, a je jedno, že to, co je dnes nové a krásné, už bude starší a opotřebované. Bude to napořád jejich domov. Dům se dá postavit, ale domov se musí vytvořit.“
Technické parametry:
- Typ domu: nízkoenergetický
- Zastavěná plocha: 178 m2
- Užitná plocha: 234,2 m2
- Dispozice: 6+kk
- Konstrukční systém: lehký skelet – sendvičový panel LUCERN Eco Plus, difuzně uzavřená skladba
- Zdroj energie / teplo: elektrokotel, podlahové topení
- Větrání: nucené s rekuperací Zehnder
- Součinitel prostupu tepla stěnou: U = 0,134 W/m2K
- Arch. návrh a projekt: LUCERN dřevostavby s.r.o.
- Realizace: 2021–2022, LUCERN dřevostavby s.r.o.
Další zajímavé dřevostavby najdete v aktuálním čísle magazínu DŘEVO&stavby. Fotografie: Martin Cozl
