Malá kuchyň, v níž chybí prostor pro vaření i rodinné stolování, obývací pokoj fungující zároveň jako ložnice rodičů a pracovna, nedostatek úložného prostoru, to jsou základní problémy, jež musela Jana Slezáková vyřešit v projektu rekonstrukce vlastního bydlení.
„Navrhovala jsem hodně bytů a dlouho snila o tom vlastním, ideálně slunném se střešní terasou v činžovním domě z 20. let. Bydlení jsme dlouho nemohli sehnat. Pak přišla nabídka odkoupit byt 2 + 1 po manželově babičce. Nastěhovala jsem se do něj, když jsme čekali první dceru, a v nezrekonstruovaném stavu jsme několik let žili i se dvěma malými dcerami,“ vzpomíná Jana a dále vysvětluje, proč stálo za to v něm zůstat:
„Máme tu skvělé sousedy a na lokalitu jsme byli zvyklí. Vlastně nám chyběla jen místnost navíc. K bytu však patří i sklep, můžeme používat kolárnu, sušárnu, což částečně řeší nedostatek úložných prostor. O proměně jsem uvažovala delší dobu a připravila proto několik jejích variant. Vše jsme pak zvládli za tři měsíce o prázdninách díky rodinné stavební firmě pana Koubíka. Mezitím jsme se na čas přestěhovali do bytu v centru, který nám půjčila kamarádka,“ popisuje Jana.
Narovnat a zakulatit
„Rekonstrukci jsem dozorovala sama. Když jsme totiž s manželem párkrát přišli na stavbu, zedníci automaticky oslovovali jeho. Rád mi komunikaci přenechal, zapojil se až do montáží a vrtání,“ říká s úsměvem Jana.
Cihlový dům na okraji pražské zahradní čtvrti Spořilov před šedesáti lety údajně stavěli političtí vězni, což se podepsalo na kvalitě provedení. V rámci přestavby bylo nutné (pokud to šlo) srovnat křivé zdi i podlahy. Vybourání prostoru dovolilo postavit větší část znovu, přeskládat dispozici a získat komfortní 3 + kk, kde mají rodiče i děti své kouty.
Plocha původní kuchyně (necelých 10 metrů čtverečních) stačila pro novou ložnici rodičů i s pracovním koutem. Posunutí příčky ušetřilo místo pro niku na skříň. Kuchyň a jídelní kout se naopak staly součástí obývacího pokoje o ploše více než 20 metrů čtverečních. Dětský pokoj zůstal víceméně beze změny, pouhým přemístěním vstupních dveří však vznikl prostor pro psací stoly, skříně a palandu.
Vyplatil se i nápad vytvořit kulatý roh a další niku v chodbě: Jana tím vyřešila otázku, kam umístit pračku a schovat úklidové prostředky. Vana se do nové koupelny nevešla, ale tříletá dcera se zatím koupe v hluboké vaničce sprchového koutu. Zafungovaly osvědčené zvětšovací triky, zrcadla a bílý obklad. Denní světlo se dostává z ložnice do chodby a koupelny nově vybudovanými světlíky nade dveřmi.
Návrat do oběhu
„Nemám ráda moderní, někdy až sterilní interiéry. Snažila jsem se proto zachovat maximum originálních prvků,“ připomíná majitelka a zároveň autorka rekonstrukce. Podařilo se zachránit dveře s masivní rámovou konstrukcí (přestože některá bylo nutné přesunout) včetně černých bakelitových klik a majitelé dali přednost i původním litinovým radiátorům.
Ve dvou pokojích nechali přebrousit a nalakovat parkety. Zbytek podlahové plochy pokrývá marmoleum v dekoru cementové stěrky, které nahradilo starý xylolit. Jana si volbu této moderní podlahové krytiny pochvaluje i z hlediska snadné údržby.
V bytě promýšlela každý centimetr, a tak nebylo možné použít všude typový nábytek. Některé kusy vyrobili podle jejího návrhu truhláři. Kupříkladu kuchyňskou linku do tvaru písmene L s úložnými skříňkami vysokými až do stropu.
Bílá barva nábytku odlehčila prostor, zakončení linky obloukem ušetřilo plochu, je ergonomicky lepší, kromě toho koresponduje s obloukem použitým v navazující chodbě. „Klenotem’“ kuchyně je španělský keramický obklad na stěnách připomínající lom diamantu. Ostatně obkladač jej řezal vodním paprskem.
Na bruselské vlně
Kromě architektury Jana vystudovala katedru scénografie na DAMU. Věnuje se i filmové architektuře a navrhování rekvizit, podílela se například na přípravách filmu Skleněný pokoj nebo českého seriálu Redl. Má blízký vztah k výtvarnému umění a designu, proto citlivě přimíchala styl a jemnou pastelovou barevnost 60. let.
Do konceptu propojení interiéru s dobou výstavby domu se hodily autentické věci po původních majitelích, kupříkladu klasické komody od Jiřího Jiroutka (dnes na trhu oceňované retro kousky).
„V obýváku máme dvě v originálním stavu, tu v dětském pokoji jsem našla poničenou u kontejneru, musela jsem ji proto přemalovat,“ zmiňuje Jana, která doma vystavila i pár starožitností či artefaktů, například skleněné vázy, porcelán. Nad jídelní stůl pověsila obraz, který namalovala spolužačka z DAMU.
„Jde o byt na sídlišti, nechtěli jsme zbytečně utrácet za drahé materiály. Většinou jsme volili funkční věci, nakupovali v IKEA, Bonami, osvětlení v obchodě Severské světlo. Je to směs nových kusů nábytku i doplňků a těch s příběhem. Ještě sháníme jídelní stůl a počítáme s úpravou balkonu. To však až v rámci opravy fasády domu,“ uzavírá architektka.