Jeden autovrak nese stopy silného nárazu, druhý úderů do předního skla. V autech jsou plné igelitové tašky. V jednom je i pes a několik koček. Obyvatelé z usedlostí poblíž vyprávějí příběh podivína, který v těchto místech nedávno přišel o střechu nad hlavou, ale jinou už nechce, ač mu ji obec i někteří lidé nabízeli.
Město mu nabízelo bydlení v zařízení typu domova důchodců. Rozhodl se však, že v místě, kde kdysi bydlel, bude žít dál a neopustí je. I kdyby měl bydlet ve vraku.
Letos v únoru Okresní soud v Trutnově rozhodl, že Bedřich Petira obývá prostor neoprávněně. Pozemek po zbouraném domě totiž koupili jiní majitelé a chtějí tam stavět.
Podivín přečkal se zvířaty celou krutou zimu a tvrdí, že je v autě od loňského ledna. Má tam i pevnou telefonní linku. Aby však mohl telefonovat, schází Bedřich vždy někam, kde se napojí na telefonní zdířku.
Normální bydlení odmítá. Starostka obce už mu nabízela dvě, ale Petira je neúprosný.
Jeho příběh je z těch, v nichž se z některých lidí stávají klasičtí bezdomovci. Býval horníkem a měl se prý docela dobře. Žil v domku na místě, kde dnes přespává. S družkou a jejími dětmi. Když ale družka zemřela, zjistily děti, že nebyla vyrovnaná s bývalým manželem, a tak dům připadl několika dědicům.
"Protože se nenašel nikdo, kdo by ostatní vyplatil, dům prodali. Koupili ho Holanďani a rozhodli se, že na jeho místě postaví nový. Bedřich dostal soudní výpověď a musel pryč. Holanďani pak dům až na podezdívku zbořili," popisuje prodavačka z Odolova.
Bedřich teď čeká, až tam noví majitelé postaví nový dům. Myslí si, že ho v něm nechají bydlet. "Holanďané jsou z toho člověka spíš zoufalí. Taky už mu nabízeli bydlení. Ale on nechce a pořád tvrdí, že ten barák byl jeho," vypráví prodavačka.
Bedřich občas sjíždí dolů do Malých Svatoňovic a poté do Trutnova. Tam jezdí dvakrát týdně do lázní. Muž z usedlosti o něm říká, že když je velká zima, nastoupí do vlaku a jede na dlouhou cestu. Třeba do Českých Budějovic.
Z místa se nehne
Někteří lidé z Odolova míní, že Bedřich nechce náhradní bydlení, protože by v něm nemohl mít kozu a kohouta. A že se stále snaží soudit o dům s družčinými potomky. K snědku si Bedřich občas něco udělá u svého vraku, častěji však jde do města a nají se u charity. Pes se nažere u sousedů.
"Ty vraky jsou většinou jeho. Ten zelený, hodně rozbitý, je památkou na to, jak usnul na přejezdu a vrazil do něj vlak. Naštěstí jel pomalu. Sebrali mu však papíry, tak teď v autech už jen bydlí," říká soused a vzpomíná na doby, kdy se s ním ještě dalo normálně mluvit.
Bedřich Petira nám zavolal pevným telefonem, který zapojil u sousedů. Tvrdí, že v domě družky, což byl statek s výměnkem, bydlel téměř padesát let. "Synové zemřelé družky se mi odvděčili. Nechal jsem je všechny vyučit a teď tohle," říká muž, který si připadá jako trestanec nebo utečenec.
Podobně jako v 50. letech, kdy skončil jako živnostníkův syn na Mostecku u pétépáků. "Bydlím v závějích. Poslali na mne exekutora. Když jsem byl v nemocnici, tak zatloukli dveře. Nakonec už není ani ten dům," stěžuje si muž, který se narodil v roce 1934.
Na otázku, proč nepřijal nabízené bydlení, řekl, že se nemíní hnout z místa, aby měl důkaz o tom, že v bývalém domě měl trvalý pobyt. "Kdybych šel bydlet jinam, neměl bych nárok se sem vrátit, až bude stát nový dům. Nedostal bych nic ani od exekutora. Z místa už se mě snaží vyhnat tři roky. Navíc mi nabízeli takovou pastoušku, kde není voda, je tam jen kotel na dříví a uhlí."
PŘEZIMOVÁNÍ V AUTĚ: SMUTNÝ ÚDĚL, NEBO TRUC?Na čí straně je pravda? Úděl Bedřicha Petiry může být příběhem vynucování nemožného, avšak i odmítání pomocné ruky. Kdo se vydá z Odolova v Malých Svatoňovicích směrem dolů do Rtyně v Podkrkonoší, narazí podél cesty na čtyři vraky starých aut. Na stromě někdo přibil tabulku s letopočtem 2009 a nápisem: "Zde žil a trpěl Béďa Čibuk". Bedřich Petira pomoc odmítá, myslí si, že má právo na bydlení v místě, kde léta bydlel se svou družkou. Bohužel nikdy si své bydlení v domě nepojistil třeba sňatkem nebo koupí podílu. Teď demonstrativně všem kolemjdoucím hlásá: Trpím. Vyhnali mne. Jeho "sousedé" smutný příběh znají, ale je jim známa také jeho druhá stránka: dobytek, který muž vlastní, se prohání nekontrolovaně po okolí. Muž nemá problém dvakrát týdně navštěvovat kryté lázně v Trutnově. Jezdí i na několikadenní výlety vlakem po republice. Měl by i na placení domova důchodců. Kdo chce s panem Petirou mluvit, může. Média má pan Petira rád. Jen ho musí v jeho autě zastihnout. Když se to napoprvé ani napodruhé nepodaří, je tu řešení: někteří lidé vědí, že má pevnou linku, s kterou se vždy u známých napojí a telefonuje. Zavolal po vyzvání i do MF DNES. Navrhl místo setkání a když ho fotograf nenašel, zavolal znovu. Dotčeně ukázal kopii rozsudku, kterým ho soud poslal na pět měsíců s roční podmínkou do basy. Z něho je jasné, že panem Petirou se soud musel zabývat třikrát. Za týden muž přijel do redakce, aby mu MF DNES pomohla napsat odvolání k soudu. Odešel samozřejmě s nepořízenou. Příběh pana Petiry je totiž příběhem vynucování nemožného. Možná je smutný a možná ukazuje leccos o dnešní době, kdy se člověk nemůže spoléhat na laskavost či shovívavost blízkých, pokud nemá nějaký úřední nárok. Především však je to příběh odmítání pomocné ruky, nekomunikování s okolím. A trucování. Když trucuje dítě, hrozí mu pár na zadek. Když dospělý, musí to řešit soudy. |
