Před čtyřmi lety jsem se odstěhovala do nové výstavby v širším centru Prahy. Mám to tady moc ráda, utvořila se tu skvělá komunita mladých lidí, kteří si ještě stihli pořídit byty za celkem rozumné ceny. Známe se napříč jednotlivými bloky, sousedství tu existuje v pravém slova smyslu, kdy se vám půjčený talíř nikdy nevrátí prázdný. Hodně tomu napomohl covid, kdy jsme se všichni nastěhovali ve stejnou dobu a pak nás tady všechny hromadně uzavřeli v bytech, a tím nás donutili se socializovat, což trvá dodnes.
Neexistuje, že byste vyšli ven do našich komerčních prostor, což jsou restaurace či kavárny, a nenarazili na nějakého souseda a kamaráda a nedali si s ním kafe nebo skleničku.
Ale jak postupuje čas, stěhuje se i nové obyvatelstvo. Proto člověk počítá s provozním hlukem, ať už je to z provozoven nebo ze stavebních strojů, jelikož výstavba a úprava okolí stále pokračují. Jedna věc je však pro mě nesnesitelná. A to se skoro bojím říct. Stal se z toho „Čoklistán“. Štěkání psů se dá obecně víceméně tolerovat v rámci snesitelného hluku, ale přímo naproti mně bydlí slečna, která nebývá celé dny doma, ale mívá otevřené dveře na balkon, kam se chodí větrat její pes.