Pro mě je překvapením už samotná chalupa Čurkových. V telefonu mi ji Marián popsal jako téměř kovbojskou, lehce zanedbanou chatu a přitom stojíme před hezoučkou bílou chaloupkou s vkusnými světle modrými šambránami kolem oken, umístěnou v nádherném prostředí.
Sedíme pod pergolou, po které z jedné strany šplhá vinná réva, z té druhé popínavé růže. Na tomto místě kdysi stála ještě jedna budova, ale v době, kdy se tu objevili Čurkovi, už z ní zbyly jen ruiny zralé k demolici.
 |
„Když jsme sem roku 2013 přišli, bylo to tu komplet zarostlé a poměrně ponuré,“ líčí Katarína. „Ale asi bych to měla vzít od začátku. Tady Pupy (náš fotograf Adrián, pozn. autora textu) mi před lety radil, že na paraván je nejlepší jilmové dřevo. Tak jsem si ho vyhledala a Google mi jako první vyhodil Šurice. Řekla jsem si, že spojíme příjemné s užitečným – uděláme si výlet a seženeme to dřevo. A vidíš to – místní nám nabídli, jestli nechceme koupit chalupu,“ směje se Katarína.
„Chalupa je vlastně strašná blbost,“ přidává se Marián. „Například já se teď z nějakých záhadných důvodů chci pustit do skalky. Za domem bych zase rád vystavěl schody do svahu. Sice nevím k čemu, ale budou... Podívejte se nahoru? Ta skála je vlastně sopečná vyvřelina. Jestli se země trochu zatřese, zavalí nám celou chalupu. To mi tedy už nějaký smysl dává,“ směje se Marián, který si ne nadarmo odkroutil pěkných pár sezon s Partičkou. Nadhodíte téma a on se hned chytí, téma rozvíjí a improvizuje...
Soví hrad hlídá Anabel
Nemůžu odtrhnout oči od nádherné čedičové skály, která se tyčí nad chalupou. Už se vidím, jak s kamarády vylézáme na jižní stěnu. Marián říká, že tu už lezce viděl. „Tak pojďme nahoru,“ navrhne.
Zákazníci ze Slovenska mohou na FAVI vybírat z tisíců produktů. |
„Mohli bychom se tam dostat i touto tajnou chodbou, která vede přímo nahoru na Soví hrad – vidíš ten sklep vzadu za domem? Bohužel cestu hlídá Anabel, jdi se mrknout!“ Za dřevěnými dveřmi sklepa leží na hromadě čehosi těžko popsatelná loutka Anabel. Kouká mi přímo do očí a mně je zcela jasné, že tudy to opravdu nepůjde. Půjdeme nahoru raději turistickou stezkou.
Na vrcholku přírodní památky, pravděpodobně nejvyššího sopečného komína na Slovensku, stál kdysi strážní hrad. Zachovaly se z něj tři schody a základy zdiva. Poslední metry je navíc třeba vylézt po skalách, ale ten výhled!
Nádherné pahorkatiny chráněné krajinné oblasti Cerová vrchovina se prolínají s pastvinami a poli. A shora koukáme Čurkovým přímo kolmo do zahrady. Opačné straně Sovího hradu zase dominuje rozlehlý ranč s chovem koní. Mariánovi to připomíná Wyoming. Nehádám se...
Antichalupáři
Cihlový domeček byl postaven roku 1953, ale když se o šedesát let později dostal do rukou Čurkovým (mimochodem za cenu řekněme elektrokola vyšší střední třídy), byl už ve velmi chatrném stavu. Během rekonstrukce jim zedníci radili ho kompletně zbourat, ale manželé se rozhodli zachovat původní zdi, okna i dveře. Všechno ostatní včetně střechy, podlah, vytápění, omítek a rozvodů, je nové.
„Pod ztrouchnivělou podlahou se nacházelo doslova potkaní město s ulicemi, domy, tržištěm, prostě se vším, na co si vzpomeneš,“ jede si tu svou známý šoumen. „Na půdě bylo zase království včel s brutálním úlem. Teď už máme jenom hmyzí hotel na zahradě.“
I zevnitř působí chalupa přívětivým dojmem. Jak bývalo zvykem – vchází se přímo do kuchyně, nalevo i vpravo jsou pokoje plus malá komora. Prostor není nijak velký, ale vyspí se tu pohodlně sedm lidí, tedy celá rodina. Výzdobu tvoří fascinující směs původních věcí, suvenýrů z dovolených a stylizovaných fotografií. A tak v líbezném zátiší stojí vedle sebe lahev whisky, vodní dýmka a Panenka Marie nebo majolika z Tel Avivu, Toleda a Modry. Vychytávkou je Ježíšek hledící upřeně z obrazu na růžový lapač snů nebo jelení parohy přibité ke stropu. Krása.
„Ty parohy jsem dostal jako dárek, ale chyběl jim ten dřevěný podstavec na zavěšení. Zkoušel jsem je tedy přibít na stěnu, ale jen jsem zkřivil hřebíky, tak jsou na stropě,“ vysvětluje žádaný designér televizní hudby, kterého bych však kutilem nenazval.
„My jsme takoví antichalupáři. Dům nám dali dohromady řemeslníci, akorát zapomněli na záchod, tak jsem musel na dvoře vybudovat zahradní domeček se záchodem i sprchou. I když, vlastně ani ten jsem nepostavil já, jen tu malou přístavbu na kola. Tu jsem ale vlastně také jen pobil zvenku dřevem,“ mixuje půvabně realitu s fikcí Marián.
Chalupy tu skupují Rakušené
„Lidé mají pocit, že tu není téměř nic zajímavého. Pro mnohé Slováky je tento kraj neatraktivní na turistiku i chalupaření a hledají si radši předražené chalupy a pozemky v Demänovské dolině. Jinak to ale zřejmě vidí Rakušané nebo Holanďané, kteří tu skupují chalupy. Jednak je tu vyžití pro myslivce a rybáře (známý rybník Petrovce), a pro mě – jako zarytého houbaře – je tu hotový ráj. Na své si tu ale přijdou i turisté a cyklisté,“ vysvětluje tentokrát zcela vážně Marián a Katarína přikyvuje.
Kdo má rád ticho a pohodu, tak si tu bude připadat jako v ráji. Lockdown tu funguje i bez lockdownu. Můžete si tu lítat nahoru dolů na bajku, třeba na hrad Hajnáčka, anebo se vyškrábat tady naproti na Pohanský hrad – a nepotkáte živou duši.
Dalším oblíbeným místem Čurkových je Steblová skala s impozantními čedičovými sloupy, připomínajícími nedaleký kamenný vodopád u hradu Šomoška, který rádi navštěvují s dětmi. Je tu opravdu z čeho vybírat. Pochybující možná přesvědčí informace, že Cerová vrchovina a maďarské pohoří Karancs Medves tvoří první mezinárodní geopark UNESCO na světě. Toto území zahrnuje jedinečné geologické a kulturně-historické dědictví s lidovými tradicemi, moderní kulturou včetně gastronomie Novohradu a Nógrádu.
Právě do nedalekého Maďarska pravidelně jezdí i Čurkovi. Nádherná koupaliště, luxusní lázně, termální prameny, přírodní úkazy, lidová architektura, skvělá kuchyně...
Špekáčky na kombajnu s železitou příchutí
Marián najednou odkudsi vytáhne na zahrádku kovové cosi. Má to dvířka, klapky a komín s korunou, za kterou by se nestyděl ani uherský král. Prý zahradní gril. A pořádný. „Jednou se tu zjevil Šani, to je místní všeuměl, a že mi tu tento zázrak za pade nechá. Tak je tady. Funguje výborně, i když si vlastně nejsem zcela jistý jak. Ten vrchní díl na grilování je prý z kombajnu,“ dušuje se Marián. Mně spíš připomíná radlici, ale kdoví... Možná Šani by tušil.
Pozorovat Mariána Čurka při rozpalování grilu, to je už zážitek sám o sobě. Ještě, že existují ony známé podpalovací pe-po kostky.
Na robustní plotně se škvaří výborné špekáčky a klobásky. Nejen Čárlímu už tečou sliny. Jíme je jen tak s chlebem a je to hotová (anti)chalupářská hostina. „Jezdíme sem v létě tak dvakrát do měsíce, i když je to z Bratislavy poměrně daleko,“ vysvětluje mi Katka, učitelka němčiny. „Zase to má ale tu výhodu, že je to na půl cesty do Košic, odkud oba pocházíme. Nejmladší děti sem také jezdí moc rády.“ A jedna kamarádka z Moravy si to tu tak zamilovala, že nakonec koupila chalupu ve vedlejší vsi.
„Není větší relax, než se v letní podvečer, po dobré houbovce osprchovat ledovou vodou z naší studny, pak s Katkou mrknout na béčkový horor – to milujeme,“ rozplývá se Marián. V místnosti, kde jsou zvyklé spát děti, je i koutek s klavírem a laptopem. Věřím, že i díky chalupářským inspiracím vzniknou další podobně ulítlé songy a projekty jako Get Explode. Držím palce manželům v jejich ležérním chalupářském zanícení. Byla radost pobýt aspoň chvíli v jejich světě.
