Původní Obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění nahradila v roce 1949 zákonem zřízená Národní galerie.

Původní Obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění nahradila v roce 1949 zákonem zřízená Národní galerie. | foto: Jiří Podrazil

Ústav pro idioty i obrazárna. Šternberský palác je barokním skvostem

  • 7
František Josef, hrabě ze Šternberka, se společně s dalšími vlastenci rozhodl zpřístupnit obrazy české veřejnosti. Jedna z prvních veřejných uměleckých galerií na světě vznikla na konci 18. století v blízkosti Pražského hradu. O historii i současnosti Šternberského paláce píše Magazín City Life, který vychází poslední pátek v měsíci.

Baroko představovalo pro šlechtu vrcholné období. Staletí budování majetku a vlivu se projevovalo v hmotných statcích i výhodách u dvora, pozdější josefínské reformy navíc omezily pozici církve.

„Nedílnou součástí životního stylu šlechty tehdy bylo budování uměleckých sbírek. Jejich zájem se ještě zvýšil po zániku velkolepé sbírky Rudolfa II., kterou po jeho smrti nechali odvézt jeho dědicové do Vídně,“ popisuje Olga Kotková, kurátorka sbírek Národní galerie v Praze.

Pražský hrad zůstal prázdný a šlechta se domluvila s císařskou komorou o navrácení několika děl pro účely dekorace sálů. V roce 1796 inicioval Jan Jakub Quirin Jahn, malíř, historik umění a obchodník, vznik spolku za účelem vystavení uměleckých děl na veřejnosti.

František Josef, hrabě ze Šternberka-Manderscheidu, spolu s představiteli starých českých šlechtických rodů (Kolowratů, Černínů, Lobkoviců, Nosticů, Clam-Gallasů) založili v roce 1796 Společnost vlasteneckých přátel umění v Čechách.

Sběratel a mecenáš

Lásku a cit k umění u Františka Josefa probudil nejspíš jeho vychovatel Ferdinand Franz Wallraf, botanik, teolog a významný sběratel přírodnin a uměleckých děl. Po příjezdu do Prahy se zapojil do aktivit České společnosti nauk a hojně podporoval veřejný kulturní život. V roce 1811 zprostředkoval Společnosti vlasteneckých přátel umění nákup Šternberského paláce.

Na lukrativní adrese v blízkosti Pražského hradu v sousedství pražského arcibiskupství na Hradčanském náměstí ho postavil hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka na místě bývalého renesančního paláce Lobkoviců.

Jeho podobu navrhl pravděpodobně Giovanni Battista Alliprandi, což lze usuzovat z podobnosti průčelí s budovou Lobkovického paláce na Malé Straně (dnes německá ambasáda), v úvahu připadá i Jan Blažej Santini nebo Johann Bernhard Fischer z Erlachu.

Původní plány se nedochovaly. Za deset let (1698-1708) stavitel dokončil pouze severní čtyřkřídlou budovu s výrazným zahradním průčelím. Potomci hraběte Václava Vojtěcha ve stavbě z nedostatku financí nepokračovali. Dnešní Šternberský palác představuje zhruba třetinu původního návrhu, zadní zdobený vchod do zahrady se tak stal hlavním průčelím, které mělo původně navazovat na vedlejší Arcibiskupský palác.

Stavitel však postupoval od středu ze zahrady, a tak přední část paláce chybí a vstupuje se do něj dlouhým točitým úvozem. Podloubí za branou ústí do malé dvorany a otevřeného atria. Společnost vlasteneckých přátel umění dostavěla jižní křídlo ve stylu pozdního klasicismu už na míru budoucí galerii. Obrazárna dosud sídlila v Černínském paláci, který se však přeměnil na válečný lazaret.

Základ české sbírky

Obrazy se na výstavy dostávaly dvojím způsobem - buď je šlechta společnosti zapůjčila, nebo věnovala. Věnovaná díla spolek vystavil a posléze prodal v aukci, čímž financoval svůj provoz.

„Spolek měl ve stanovách, že nesmí umělecké předměty vlastnit. Zhruba po čtyřiceti letech členové zjistili, že to zcela odporuje původní myšlence kultivovat veřejnost uměním a pořádat výstavy a brání rozvoji instituce,“ vysvětluje Olga Kotková vznik rozsáhlé sbírky.

Monumentální čtyřkřídlé sloupové schodiště prostupuje všechna podlaží a vede z oválné vstupní haly. Stěny zdobí díla starých mistrů. Velká okna zajišťují dostatek světla, osvětlení proto stačí pouze zápustné ve stropní liště.

V roce 1885 se přesunula do Rudolfina, které bylo blíž centru, a po vzniku parlamentu do Městské knihovny. Šternberský palác získal Spolek paní a dívek sv. Anny a zřídil zde první útulek pro mentálně postižené v Rakousku-Uhersku, známý jako Ernestinum nebo Ústav pro idioty, v letech 1918-1947 sloužil palác Československé armádě.

Pak ho získala Národní galerie a v roce 1948 se sem obrazy vrátily. O mezinárodní věhlas sbírky se zasloužil Vincenc Kramář, sběratel a ředitel Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v letech 1919-1939.
V období první republiky se společnost přejmenovala na Státní sbírku starého umění a Moderní galerii a Vincenc Kramář ji neúnavně rozšiřoval.

Miloval moderní umění a zároveň cítil důležitost umění středověkého a od státu dokázal vyjednat velké dotace na akvizice nových děl. „Zakoupil například obraz Růžencová slavnost od Albrechta Dürera za astronomických devět a půl milionu korun. Dnes patří mezi nejvzácnější díla ve sbírkách Národní galerie,“ ukazuje Olga Kotková na původně oltářní obraz, který se v Benátkách zalíbil Rudolfu II. a který visel v klášteře strahovských premonstrátů.

Vincenc Kramář jej získal argumentem, že toto významné evropské dílo chce zpřístupnit i českým ženám, které dle něj bylo v klauzuře mužského kláštera nedostupné. Během komunismu mohli návštěvníci zhlédnout režimem zabavená díla, která galerie v 90. letech vrátila v restitucích.

Letohrádek v City Life

Místodržitelský letohrádek stojí na okraji pražské Stromovky.

Místodržitelský letohrádek stojí na okraji pražské Stromovky (Královské obory) od konce 15. století. Tehdy to byl gotický lovecký hrádek. O unikátní stavbě se dočtete v magazínu City Life, který vyjde jako příloha MF DNES v pátek 29. června.

„Dnes sbírku obohacují nákupy nových děl i zápůjčky od soukromých sběratelů a potomků šlechty. Vztahy s aristokracií jsou pro nás velmi důležité. Jedním z prvních partnerů byli Kolowratové-Krakowští Liebsteinští, kteří zapůjčili mistrovská díla ze zámku v Rychnově nad Kněžnou. Tak se sem vrátily obrazy, které tu visely od roku 1796,“ vysvětluje Olga Kotková.

Utajená krása

Přístupná jsou všechna tři patra paláce. Přízemí patří německému a rakouskému malířství a sochařství 16. až 18. století. Obdivovat můžete například Růžencovou slavnost Albrechta Dürera. V prvním patře se nachází památky z období antického Řecka a Říma.

Visí tu také italské obrazy ze 14. až 16. století včetně slavné podobizny Eleonory z Toleda, ikony a nizozemské umění 15. a 16. století. V druhém patře najdete evropské mistry 16. až 18. století. Nachází se tu také jediný Rembrandt u nás - Učenec ve studovně z roku 1634.

Hned vedle visí obraz Willema Drosta podepsaný Rembrandtem - jakožto výraz nejvyšší spokojenosti s prací žáka. Na první pohled překvapí obrazy zářivými barvami. V důsledku působení slunečního svitu, měnící se teploty a stáří malby přirozeně tmavnou a blednou, ale zde je restaurátoři udržují v původní barevnosti.

„Barokní malby bývají v tmavších odstínech, ale raně středověké obrazy mívaly jasné barvy. Restaurátoři opatrně odstraní lak, který konzervuje barvu pod ním a obraz se vyloupne v původní kráse. Přelakováním ho opět chrání před vlivy prostředí. Některé barvy se však mění - například kobaltová modř stárne do šedozelené, a tak se v průběhu času mění i podoba obrazu,“ popisuje Olga Kotková.

Nástropní malba a obložení stěn Čínského kabinetu okouzluje původní výzdobou se zlacenými reliéfy a malbou. Střed stropu tvoří rodová hvězda Šternberků.

Šternberský palác možná není tak známý jako ostatní sbírky Národní galerie a nebývá tu plno. Místnosti jsou různě velké a členité, mezi obrazy můžete potkat malířský stojan s rozmalovaným obrazem.

„Od počátku založení sloužila obrazárna ke vzdělávacím účelům, umělci se zde učili techniku malby a umění starých mistrů. Tuto tradici dodržujeme a chodí sem malovat studenti středních uměleckých škol a AVU,“ vypráví Olga Kotková.

Namalovat jeden obraz trvá několik měsíců a kopie musí být označena jako kopie a vytvořena v jiném rozměru, aby se zamezilo případné záměně za originál. V sálech voní barvy a terpentýn, zlacené a štukované stropy a stěny sbírkám starých mistrů vytvářejí noblesní kulisy, za okny šumí stromy a lidé mlčky v údivu obdivují umělecká díla. Možná že přesně tak si to před dvěma sty lety hrabě František Josef představoval. Galerie je otevřena každý den mimo pondělí od 10 do 18 hodin.