„S manželem jsme zvažovali, kde založíme a budeme budovat naši rodinu. Jsme oba velmi pracovně vytížení, a proto jsme vybírali lokalitu, která by nám co nejvíce usnadnila každodenní fungování. Jednou z vážně zvažovaných oblastí byla Praha 5 a Praha 6, zejména díky blízkosti centra města, ale zároveň snadné dostupnosti letiště, protože oba často cestujeme. Jedním z našich klíčových požadavků byla i výborná dopravní dostupnost a kvalitní občanská vybavenost. Velmi důležité pro nás také bylo, aby se naše bydlení nacházelo v lokalitě s dostatkem zeleně,“ popisuje Jitka Klett proces výběru vysněného bydlení.
Nakonec zvítězila lokalita na kopci kousek od parku Ladronka s výhledem na Košíře a přírodní rezervaci Skalka. Jitka s rodinou si zde pořídila byt ve čtvrtém patře o rozloze 100 metrů čtverečních s velkou terasou. Každé ráno se zde všichni probouzí obklopeni krásou čtyř ročních období a místní přírodu si užívají hlavně v momentě, kdy je v plném květu.
Umělecké předměty na každém kroku
Styl svého bydlení vnímá známá módní návrhářka jako jedinečné osobní a intuitivní spojení elegance, nadčasovosti, praktičnosti a útulnosti. Při zařizování se majitelka neřídila přísně jedním konkrétním stylem. Místo toho volila kousky, které ji oslovily svým příběhem, estetikou a materiálem.
„Výsledný prostor vznikal přirozeně a v našem případě i postupně. Nejsem typ člověka, který si potřebuje bydlení hned kompletně zařídit, nastěhovat se a udržovat neměnný styl. Naopak, jsem člověk, který žije aktivně, hodně cestuje a svůj domov vnímá jako živý prostor, který se vyvíjí spolu s ním. Ráda se obklopuji předměty, které mi připomínají zážitky z cest, emoce i místa, která mě ovlivnila. Každý nový kus, který si přivezu nebo který si ke mně najde cestu, se tak stává součástí příběhu, který doma prožívám,“ popisuje Jitka Klett.
Oblíbeným místem majitelky je možná trochu nečekaně postel, kterou manželé navrhli ve spolupráci se společností Johann Malle. „Je to místo, kde se cítím opravdu dobře. Jako kreativní člověk velmi často zažívám, že se mi nápady rodí ve spánku nebo těsně po probuzení, a pak si je hned zapisuji,“ říká Jitka a dodává, že kromě prostoru k odpočinku je pro ni důležitá celková energie domova. Místo, kde spí, vaří, povídá si s rodinou nebo jen přemýšlí, to všechno dohromady poskytuje vnitřní svobodu, která je pro ni největší inspirací.
Díky kreativní povaze své práce se Jitka při vybavování snažila o minimum vizuálních bariér a rušivých prvků.
Jitka Klett
|
„Vzhledem k tomu, že denně pracuji s barvami, střihy a vizuálními podněty, doma naopak preferuji jemnější barevnost a klidnější tón. Neznamená to, že by byl náš interiér čistě bílý, ale například v ložnici mi nevyhovují příliš barevné obrazy nebo motivy, protože ve mně vyvolávají emoce spojené s prací. A domov pro mě není pracovní prostředí, ale prostor pro odpočinek. Proto jsem se snažila tento vnitřní požadavek přirozeně promítnout do našeho bydlení,“ říká majitelka, která do interiéru umístila i několik předmětů podle vlastního návrhu.
Ve spolupráci s nejstarší fungující sklárnou v Česku, Sklárnou Harrachov, Jitka do interiéru sama navrhla sadu skleniček Mezzoforte, na kterou je velmi pyšná. Skleničky spolu s dózou jsou volně rozmístěné v prostoru a zpříjemňují tak atmosféru interiéru.
Kromě vlastní tvorby je paní domu hrdá i na díla od jiných umělců. Nejčastěji jde o obrazy autorů, kteří jsou zároveň jejími přáteli, nebo o skleněné objekty od českých sklářů a firem.
„Jsem na tyto předměty hrdá, protože v nich vnímám projev talentu, estetiky a energii autora. Nepovažuji je za předměty, ale za umění, nositele určitého příběhu a pocitu, a právě proto jsou pro mě cenné,“ říká Jitka. Příkladem je zajímavý obraz od Pavla Zieglera, který má výsadní místo nad pohovkou v obývacím pokoji.
Obrazy ano, fotky ne
Jitka Klett věří, že vytvoření harmonického a esteticky vyváženého domova je výsledkem propojení interiéru s exteriérem, a také s polohou samotného bydlení. Při zařizování se rozhodovala intuitivně, podle toho, o co si prostor sám řekl.
„Vnímali jsme jeho energii, světlo a výhledy. Snažili jsme se, aby vše dávalo smysl nejen vizuálně, ale i pocitově. Inspiraci jsme zároveň čerpali z našich skutečných potřeb, každodenního života a také ze vzájemného porozumění. Hledali jsme kompromis mezi osobními představami a vzájemnými potřebami a přáními. V pozdější fázi jsme samozřejmě zohlednili i potřeby našich dětí. Sledovali jsme i aktuální nabídky na trhu, které nás také inspirovaly, ale vždy jsme měli nastavená určitá kritéria, praktická, estetická i emocionální, podle kterých jsme vybírali jednotlivé prvky,“ popisuje majitelka.
VÝZVA ČTENÁŘŮMZveřejněný příběh odměníme knihou. Pošlete do seriálu Splněný sen fotografie (video) a příběh vaší nemovitosti (bytu, rodinného domu, chalupy, chaty, mlýnu atd.). Popište cestu za vysněným bydlením, které jste postavili, opravili, rekonstruovali a proměnili. PŘÍSPĚVKY ZASÍLEJTE ZDE. |
Jitka patří k lidem, které si ve svém bytě nepotrpí na rodinné fotky na stěnách. „Jednou jsem s určitou nadsázkou řekla svému manželovi, že když přijdeme do domácnosti, kde jsou stěny plné rodinných fotografií, často to ve mně vzbuzuje pocit, že tam možná něco nefunguje. Možná to byla jen shoda okolností, ale několikrát jsem měla zkušenost, že když na stěnách visely zarámované momenty štěstí, ve skutečnosti jsem v atmosféře toho domova skutečné štěstí necítila a časem jsem se dozvěděla, že se třeba partneři rozcházeli,“ vypráví Jitka.
Přestože fotografie na stěnách nemá, jsou součástí prostoru například ve vitrínkách. „Neformálním albem je u nás lednička. Ta je plná fotografií, nejen rodinných, ale i s přáteli. Jak navštěvujeme různé akce a prožíváme společné chvíle, často si tyto momenty uchováme právě tak, že fotky připneme na lednici. Průběžně je obměňujeme, takže z nich vzniká živý průřez naším životem. Když k nám někdo přijde, často se u ledničky zastaví a s úsměvem sleduje, kdo všechno je na fotkách a jak jsme se za ta léta proměnili,“ usmívá se majitelka.
Plocha terasy na úkor bytu
Součástí bytu je rozlehlá terasa se zahradou, kde majitelé dříve pěstovali zeleninu. Dnes už má Jitka kvůli pracovnímu vytížení méně času a terasa tak slouží spíše jako okrasná zahrada. Zároveň je místem, kde celá rodina ráda relaxuje a užíváme si vůně, barvy a klid.
Přesto, že Jitka svůj domov miluje, existují věci, které by ráda změnila. Hlavní z nich je velikost samotného bytu. „Paradoxně je naše terasa větší než byt. Terasa má přes 300 metrů čtverečních, zatímco byt jen 100. A protože v něm žijeme jako čtyřčlenná rodina plus naši zvířecí společníci, větší prostor by nám určitě poskytl více komfortu a flexibility. Navíc je právě tato disproporce pro nás trochu nepraktická, protože většinu roku trávíme v Česku, kde počasí často neumožňuje terasu plně využívat. A tak velká část prostoru zůstává po značnou část roku nevyužitá,“ zmiňuje majitelka hlavní nedostatek svého bydlení.
Bára Nesvadbová bydlí v kouzelném domě za Prahou. Skrytá oáza je plná zvířat![]() |
Na sousedy mají majitelé štěstí. Úzké kontakty ale nemají. Jediný prostor, kde sousedy potkávají, jsou podzemní garáže. Byt v posledním patře umožňuje předcházet jakýmkoliv potenciálním konfliktům. Majitelé jsou chráněni před hlukem a jinými rušivými vlivy, které mohou ve společném bydlení vznikat.
Jitka prožila polovinu života na Slovensku a druhou v Čechách. Možná právě proto má v sobě přirozeně zakořeněnou potřebu nefixovat se na jedno místo.
„Českou republiku a náš domov si užívám ještě víc ve chvíli, kdy se vracím z jiných zemí, kde mezitím nacházím to, co mi tu někdy chybí. Dovedu si proto představit, že bych žila někde jinde. Česko ale zůstává mým domovem, kam se vždy ráda vracím. Zároveň si ale myslím, že otázka´dokázala bych žít jinde?´ nespočívá jen v představě jiné krajiny, jejího podnebí, kultury, historie nebo toho, zda má moře či hory. Vhodné místo k životu totiž netvoří jen lokace, ale především lidé. A právě proto se domnívám, že než se člověk rozhodne žít v jiné zemi, neměl by se řídit jen stabilitou státu, geografickou polohou nebo ekonomickým zázemím. To nejdůležitější je poznat místní lidi, jejich přístup, hodnoty, způsob života a hlavně si položit otázku, jestli se nám s těmito lidmi bude dobře sdílet každodenní prostor. Protože místo může být krásné, ale bez skutečného lidského propojení zůstává jen kulisou,“ uzavírá Jitka.