Zvětralé pivo, přeplněné popelníky, ušmudlané ubrusy a sekaná nebo smažák, u kterých je šance na následné zažívací potíže zhruba padesát na padesát. Obrázek, který si většina z nás vybaví, když přijde řeč na nádražní restaurace.
I když restaurace je v této souvislosti poněkud honosné pojmenování, výstižnější je lidový výraz pajzl, knajpa či putyka. Místo, kde se nesmíte ofrňovat nad špinavým půllitrem, kde vás nesmí rozhodit příliš hluční či energičtí štamgasti a už vůbec byste se neměli divit tomu, že si všichni tykají. Je vám ono prostředí povědomé? Možná jste se ve vzpomínkách ponořili do dob dávno minulých.
 |
I já si v sobě nesu začouzené místnosti v nádražních budovách z dob před dvaceti lety. Tehdy jsem s bandou pankáčů vyrážela za kulturním vyžitím a zastávka v hospodě u železničních kolejí byla povinným a pevně daným bodem výletů. Občas se to tak seběhlo, že už se někomu nechtělo dál, a tak se pro některé stala i jeho jediným bodem.
Gastronomickým vrcholem bylo cokoliv teplého, co se zde dalo pozřít, výjimečně podnik dokázal překvapit a pochlubit se poctivou domácí kuchyní, za kterou by se nemuseli stydět ani v lepších podnicích.
Jídelní nabídka byla podřadná, hlavně když pípa fungovala, vrchní nosil na stůl a bylo co kouřit. O zábavu bylo vždycky postaráno. Zaručil ji mix přivandrovalců, kteří si odskočili na jedno při čekání na vlak, rozjařená parta mladých, co se chce bavit, a štamgasti se svéráznou obsluhou. Semlít se tenkrát mohlo ledacos.
Byl to svérázný svět, ve kterém neplatila stejná pravidla jako venku. Už pouhým příchodem totiž člověk deklaroval, že si je s ostatními tak nějak rovný. A taky že je připraven na cokoliv.
Především na jiné plynutí času. Stačilo vejít a sednout si ke stolu a rázem jste se ocitli v časovém pásmu, kde se z pěti minut záhadně stane hodina či dvě. To pak občas vlak ujel a museli jste počkat na další. Někteří hosté takhle čekali celý den až do zavíračky a další den pak přišli čekat znovu. Není divu, že nikdy nikam nedojeli. Jenže jak zpívá v kultovní písni frontman Mňágy a Žďorp, „i cesta může být cíl.“
Kam se dnes svět nádražních bufetů, jídelen a restaurací poděl? Železnice se modernizuje, budovy, které pod její správu spadají, se opravují, a tak se nad drážními provozovnami stravovacích služeb stáhla mračna. Právě metropole, kde se i v rámci městské hromadné dopravy vyplatí vlaky používat, ukazuje, jakou revolucí v posledních letech hospody spojené s nádražím procházejí.
„Když se řekne nádražka, tak si každý představí pajzl čtvrté cenové z doby, kdy gastronomie nebyla zdaleka na takové úrovni jako dnes. Někde se ještě takové sice najdou, ale jinak se pojem nedá zobecnit. Schová se pod něj jak klasická hospoda, tak i kavárna, luxusní restaurace, stejně jako kebab, bistro s asijským jídlem nebo stánek u cyklostezky. Navíc podnik nemusí být nutně přímo v nádražní budově, často bývá vedle nebo naproti ve stejné ulici,“ vysvětluje Alžběta Medková, spoluzakladatelka uskupení Vágus, které prostředí nádražek dlouhodobě mapuje prostřednictvím blogu.
Ze začátku to byla pouze studentská zábava tří kamarádů z vysoké školy, Alžběty Medkové, Jiřího Krejčíka a Matouše Hrdiny, ze které postupem času vykrystalizovala početná komunita nadšenců. Její členové recenzují občerstvovny v okolí železničních zastávek po celém světě a nabízejí tak osobitý pohled na nedílnou součást cestování.
A především dokládají, jak nezastupitelnou společenskou úlohu nádražky (nejen) v našem kulturním prostředí mají a že nejsou jen českým fenoménem, ale že se objevují všude, kde je železnice, jen jejich podoba se mění. V západních metropolích, jako je Berlín či Londýn, to jsou například tzv. foodcourty, tedy jídelní zóny, s rychlým občerstvením, obchody s potravinami a kavárnami. Stejný koncept najdeme i na pražském hlavním nádraží.
Výletní restaurace
„Specifický tuzemský typ hospod, pro které se vžilo označení pajzl, pomalu, ale jistě z města mizí. Souvisí to s rozvojem městských částí, výstavbou nových čtvrtí a proměnou veřejného prostoru obecně,“ podotýká Alžběta Medková. V metropoli je to patrné na příkladu Masarykova nádraží, které prochází rozsáhlou rekonstrukcí, obnovy se dočkala i zdejší bývalá jídelna. Finanční skupina, pod kterou nádraží spadá, pronajala prostory společnosti specializující se na inovaci prodejních konceptů.
Pod její taktovkou vznikla moderní hospoda, jejíž prostor je postaven na kontrastu kovových konstrukcí a dřevěných prvků, jako jsou stoly a lavice, celým interiérem se prolíná téma železnice. Podnik v sobě kombinuje architektonické trendy a tradici, navazuje na historický odkaz.
„Nádražní restaurace vznikaly na konci 19. století, kdy se nádraží budovala. Tenkrát šlo zpravidla o luxusní podniky, protože cestování vlakem obecně bylo spojené s vyšší a movitější třídou,“ upřesňuje Alžběta Medková. Tehdy byla Praha mnohem menší a na některá místa, která dnes tvoří její součást, se jezdilo pouze na výlety. Vlak byl ideální prostředek. A protože po výletě vyhládne, stavěly se v blízkosti nádraží nebo přímo jako jejich součást občerstvovny.
Krásným příkladem, jak se mění potřeby cestujících i zákazníků nádražních hospod, jsou Klánovice, dnes jedno z nejvytíženějších pražských nádraží.
Na konci 19. století zde fungovala výletní hospoda pro Pražany, později i ubytovna U Daschů. Podnikaví manželé si pak pronajali i tehdejší nádražní bufet. Ten už dávno nestojí a místo něj je u peronu vedle čekárny bistro Bazar a prodejna potravin.
Penzion a restaurace vzdálené sotva pár kroků však fungují stále, jen dostaly moderní podobu. U jedné hospody to ovšem v Klánovicích nekončí. Stačí přejít přes koleje a ocitnete se v budově bývalé restaurace pana Smolíka, jejíž otevření se datuje do roku 1932. Komunistický režim ji proměnil v ukázkovou nádražní knajpu, která funguje dodnes a její součástí je také hudební klub Black pes.
Kancelář v nádražce
Poctivá putyka v tom nejlepším slova smyslu je bezesporu i nádražní restaurace v Braníku, do které chodí vedle štamgastů i rodiny s dětmi, studenti, trampové, zaměstnanci firem z okolí i náhodní kolemjdoucí. Kromě piva z nedalekého pivovaru tu dostanete hitovky české kuchyně v čele s gulášem, smažákem nebo řízkem, nechybí ani obědové menu.
Nutno podotknout, že v perfektní kvalitě. Kdo má dost podniků s industriálními interiéry, ve kterých nechybí věčně řvoucí televize na zdech a rozjuchaný personál, zaručeně si ve zdejších prostorách přijde na své.
Legenda mezi nádražkami se schovává i v železniční budově na sousedním smíchovském břehu.
Kancelář tu svého času měl i Ivan Jirous, který zde čerpal inspiraci pro svá díla a přijímal návštěvy včetně herce Oldřicha Kaisera. Osazenstvo bylo pestré, ceny lidové, také čas v Oáze plynul po svém. Dělníci, básníci, noblesní dámy i chlápci v obleku tu vždycky našli společnou řeč, ať už byla jakákoliv hodina.
Pandemie však definitivně uzavřela jednu kapitolu tohoto oblíbeného pajzlu a po rozvolnění se začala psát zcela jiná. Rekonstrukce místo proměnila na novou hospodu s tankovým pivem, jídly z čerstvých surovin, čemuž se přizpůsobily i ceny. Přesto se zdá, že o štamgasty nepřišla.
Kouzlo starých časů neopustilo ani Besední restauraci v pražských Hlubočepích. Během svých gymnaziálních studií jsem v těchto místech trávila docela dost času, pivo i lihoviny tu vždy měli za lidové ceny, také tu vcelku dobře vařili. Po těch mnoha letech to už mohu prozradit, ale mezi její nesporné výhody patřilo, že svého času nalévala mladým lidem, aniž by kontrolovala jejich plnoletost.
Na prostorném dvorku se od nepaměti střídali muzikanti různé kvality. Pro mě bylo nezapomenutelnou akcí zřejmě první vystoupení mužského sboru Vagyny dy Praga, který je součástí legendárního divadelního uskupení Ztracená existence.
Zhlédla jsem na místním pódiu i jiné lokální hvězdy, ale žádná z nich se talentovaným chlapcům a jejich show nevyrovnala. Toto místo pro mě bude mít už navždy příchuť studentského punku, prvních lásek, rumu a zelený.
Lidová hospoda
Dejvická nádražka je srdcovka a nelze ji nemilovat. Vzpomínám, jak mi v ní hrál na piano asi nejslavnější pražský bezdomovec, letenský George, který tvrdil, že měl našlápnuto na skvělou kariéru v showbyznysu. Uměl prý na 48 hudebních nástrojů a hrál s Ladislavem Štaidlem, Karlem Gottem i Karlem Svobodou. Hudební talent mu nemohl nikdo upřít, jenže doplatil na závislost na alkoholu, která ho dostala na ulici, kde později zemřel.
V momentě, kdy se hospodou linuly tóny známé odrhovačky a on zpíval, byl svět vlastně v pořádku. Nikomu nevadilo, že není jako ze žurnálu a že už má slušnou hladinku. Naopak osazenstvo to bavilo, a dokonce mu někteří i tleskali. Vždycky, když kolem hospody procházím, tak si na něho vzpomenu.
Tento podnik pro mě navždy bude symbolizovat všechno, čím má správná nádražka být. Místo, kde se kromě skvělého piva dočkáte i poctivé české kuchyně, můžete si sem odskočit po rozhovoru s velvyslankyní, tréninku kickboxu nebo jít na rande. Vždy vám tu bude dobře a můžete se jen těšit, s kým zajímavým se dáte do hovoru tentokrát.
Někdy stihnete jen pověstné jedno, maximálně dvě piva, není vůbec problém bavit se tu až do zavíračky. Každoročně se tu koná také Frýbestr, těžko popsatelná akce s hudební produkcí, která slaví jmeniny hlasatele československé televize Miloše Frýby a ostře se vymezuje proti jeho konkurentovi Alexandru Hemalovi. Restauraci několikrát hrozila likvidace, ale protesty lidí ji zavřít nikdy nenechaly. Slovy jednoho ze štamgastů, lidová hospoda, jaká má být.
„Nádraží, a tedy i nádražní restaurace jsou specifickým prostorem, kde se potkávají lidé z nejrůznějších vrstev společnosti, kteří by se jinak nesešli. Proto by měly i nadále zůstat dostupné, aby tam vedle sebe mohli sedět student, důchodce i manažer,“ uzavírá Alžběta Medková.
